Již tento týden se Francouzi a Francouzky vydají k volebním urnám, aby hlasovali pro své zástupce v místních samosprávách. I když se v komunálních volbách ne vždy zcela odrážejí celostátní témata, tak je blížící se klání vnímané jako jakási generálka před prezidentskými volbami, které proběhnou přesně za rok. Přinášíme shrnutí některých zásadních a zajímavých volebních bitev, do nichž se samozřejmě propisuje také aktuální zahraničně politický, ale i vnitrostátní kontext.
K prvnímu kolu se francouzské voličstvo dostaví již v neděli 15. března, z nějž vzejdou kandidáti, kteří v případě zisku více než deseti procent, postoupí do druhého kola, jež se koná za další týden, tedy 22. března. Stejně jako v parlamentních nebo prezidentských volbách probíhá i tentokrát dvoukolové hlasování. V komunálních volbách se obecně odráží řada proměnných, jednak ryze místní témata, kauzy a specifické problémy, tak aktuální atmosféra v zemi, události nebo celosvětový kontext – a ani ve Francii tomu není jinak. V menších městech a obcích se stranická příslušnost příliš neodráží, kandidují osobnosti z místního života nebo aktivisté, ale ve větších městech se odehrají silné ideologické střety, které budou mít široký dopad. V debatě politologů a sociologů v pořadu C`est dans l`air se hosté většinově shodovali, že se v těchto volbách odehraje řada menších zápasů.
Grégoire rád postuje videa, v nichž se za zvuku francouzského městského rapu prochází ulicemi, poslankyně a kandidátka za Nepoddajné Sophia Chikirou Mamdaniho opakovaně zmiňuje při meetinzích.
Například, kolik nových radnic získá Národní shromáždění, jaké bude volební chování voličů klasické pravice, co budou znamenat samostatné kandidatury Nepoddajné Francie a tím pádem rozdrobení levice, jestli zelení starostové udrží své pozice v zelených městech a mnohé další. Sociolog Jerôme Fourquet doporučuje zaměřit pozornost jednak na města jižní Francie, kde bude docházet ke střetům krajní pravice a klasické pravice, ale také například na předměstí velkých měst, zejména Paříže, kde se očekává masivní vítězství Nepoddajné Francie, nebo na severofrancouzská města, v nichž má stále větší šanci na úspěch naopak krajní pravice. O co přesně ve volbách půjde? A kde se odehrává nejzajímavější kampaň?
V Paříži půjde o budoucnost transformace, již úspěšně zahájila končící starostka Hidalgo. V Marseille a Nice hrozí vítězství krajní pravice a bude na půdorysu výsledků těchto voleb možné anticipovat chování pravice v blížících se prezidentských volbách, jinými slovy bude třeba ve městech v jižní Francii sledovat, kam až klasická pravice zajde a zda bude schopná a ochotná se spojit s krajně pravicovým Národním sdružením.
V Lyonu, otřeseném nedávnou smrtí krajně pravicového radikála, se hraje o pokračování zelených politik. A například středně velké Roubaix na severu Francie bude laboratoří pro volební strategii Nepoddajné Francie, která cílí na chudé a lidové čtvrti s významným podílem obyvatel s migrantskými kořeny.
V letošním roce přichází také volební novinka, kdy se v nejlidnatějších francouzských městech, tedy v Paříži, Marseille a Lyonu volí jednotná listina pro celou metropoli a zároveň také samostatně místní radnice v jednotlivých čtvrtích. Dříve se volilo jen v městských částech a zvolení zástupci následně hlasovali pro starostu nebo starostku celé Paříže. Politologové se shodují, že tento nový systém je demokratičtější. Novinkou tak je, že kandidáti vytvářejí kampaň skutečně pro celé město.
Zastupitelé na místních radnicích dostávají mandát na šest let, poslední volby probíhaly v hluboké covidové krizi a tehdy si ve velkých a středně velkých městech připisovali úspěchy Zelení. Vyhráli například v Lyonu, Grenoblu nebo v koalici se socialisty v Paříži. Města se pod jejich vedením změnila k nepoznání, procyklistická politika nabírala na síle, nejvýrazněji je vidět proměna nepochybně v Paříži, ale i ostatní zelená města masivně sázela stromy, budovala cyklistickou infrastrukturu, navyšovala počet městských parků, zajišťovala přístup k pitné vodě a mnohé další. Tyto politiky ale mají pochopitelně i své odpůrce, ať už v řadách klasické pravice vyšších příjmových skupin, kterým vadí mimo jiné poměrně výrazné omezování automobilové dopravy, ale i v řadách nízkopříjmových, jež gentrifikace, která jde mnohdy se zelenými změnami ruku v ruce, vytlačuje na okraje měst. Příkladem za vše může sloužit právě volební klání v Paříži.
Ve stylu Mamdaniho
Socialistická starostka, která město vede již druhé volební období, dlouhodobě deklarovala, že se znovu o vedení metropole nebude ucházet. Na pozici jejího nástupce se dostal Emmanuel Grégoire, nenápadný chlapík, kterého málokdo na ulici pozná, ale jemuž se podařilo pro svou kandidaturu nadchnout většinu levicového spektra a sestavil tak listinu osobností z řad socialistů, komunistů, zelených a místních spolků a sdružení. Jeho hlavním tématem je bydlení a právo všech Pařížanů a Pařížanek žít důstojně. Paříž pro něj nemá být „privilegiem ani muzeem“, ale místem pro všechny.
Výrazně vystupuje proti Airbnb a slibuje navýšení počtu sociálních městských bytů na 60 000, chce zajistit ještě větší regulaci nájemného a bojovat se spekulanty. Bydlení pokládá za naprosto zásadní stavební kámen. Nemá v plánu zvyšovat daň z nemovitosti, ale naopak chce více danit spekulanty s nemovitostmi nebo majitele, kteří své druhé, třetí a x-té domy a byty využívají ke komerčním krátkodobým pronájmům. Dále chce navazovat na ekologickou transformaci, jejíž patronkou je současná starostka Anne Hidalgo, ale kritizuje celkové navyšování cen a nefunkčnost hromadné dopravy. Jeho další prioritou je školství, Paříž se potýká s odlivem žáků ze státních do soukromých škol, což je fenomén, s nímž chce Grégoire také zatočit.
Změna volebního systému má za důsledek mnohem větší viditelnost kampaně jak v ulicích, tak na sociálních sítích. Nejvýznamnější inspirací pro všechny kandidující, a to nehledě na jejich politickou příslušnost, byla úspěšná kampaň starosty New Yorku Zohrana Mamdaniho. Grégoire rád postuje videa, v nichž se za zvuku francouzského městského rapu prochází ulicemi, poslankyně a kandidátka za Nepoddajné Sophia Chikirou Mamdaniho opakovaně zmiňuje při meetinzích. Jejím cílem je zařadit Paříž vedle New Yorku jako město, které řídí autentická a radikální levice.
Ale je s podivem, že ani ostatní se nenechali zahanbit. Například Sarah Knafo, kandidující za extrémní a rasistickou pravici neúspěšného kandidáta Erica Zemmoura, se nebála inspirovat konkrétními vizuály Mamdaniho kampaně, přičemž ji někteří novináři podezírají z plagiátorství. Kampaň této europoslankyně je ale rozhodně nejkontroverznější a skoro si nezadala s plakáty Tomia Okamury. Knafo opakovaně publikovala videa vytvořená umělou inteligencí, na nichž dochází k útokům na ženy, které se po setmění samy procházejí Paříží. Veřejnost ale šokovala také svou absolutní neznalostí města, jehož se chce stát starostkou, když tvrdila, že roční jízdenka na hromadnou dopravu (Pass Navigo) stojí zhruba 52 eur, přičemž reálná cena je spíše dvacetinásobek. Knafo se snažila později vysvětlit, že se pohybuje po městě spíše autem nebo taxíkem, proto ceny jízdenek tolik nezná.
Ale nakonec i hlavní vyzyvatelka levicového kandidáta, dnes již bývalá ministryně kultury (rezignovala 25. února, aby se mohla plně věnovat pařížské kampani) Rachida Dati kandidující za pravicové republikány, se nepřímo inspiruje newyorským starostou svými krátkými reels. Jejími hlavními tématy je boj proti Hidalgo a zejména zelené transformaci Paříže, chce rušit četné zákazy pro automobily a dala si za cíl také zvýšit bezpečnost pařížských ulic. Ani Dati se ale neobešla bez skandálů, jednak ji v září tohoto roku čeká soud za korupci, ale v televizní debatě prokázala, že nezná specifika jednotlivých pařížských čtvrtí, když mluvila o problémech s kriminalitou v konkrétních ulicích, ale nebyla schopná určit, kde se tyto ulice nacházejí.
I přes tyto úsměvnosti ale zůstává hlavní konkurentkou levicové koalice a rozhodovat bude opravdu každý hlas. Nehledě na to, že poslední předvolební průzkumy sice všechny předpovídají vítězství levice v prvním kole (nejčastěji se zhruba 35 procenty), ale hranici 10 procent by mělo překonat celkem pět kandidátů – levicový Grégoire, Nepoddajná Chikirou, Dati za Republikány, Bournazel za macronisty a zřejmě i krajně pravicová Knafo. Rozhodující potom bude chování jak macronistů a zemmouristů, tak nepoddajných. Zda odstoupí ve prospěch silnějšího, ale ideologicky podobného kandidáta či kandidátky, nebo ne. To vše se uvidí v neděli 15. března.
Autorka je spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás