Když se půjdete podívat na výstavu Landform v pražské Galerii Mánes ve dne, najdete zde dvacet černě natřených billboardů, v nichž se skví díry. Symbolicky zde zastupují billboardy, z nichž Štěpán Soukup alias Epos 257 vyřízl objekty, které byly k vidění na kolektivní výstavě Vanitas v DOXu v roce 2021. Když se ale večer setmí, billboardy díky projektorům ožijí, a to včetně otvorů, v nichž je najednou vidět příroda nebo nebe. Stanout v kakofonii aut uprostřed zářících billboardů je intenzivní (a děsivý) zážitek, jaký se vám v galerii jen tak nepoštěstí zažít.
Napadlo mě vystavovat v Mánesu, protože ta instituce se dlouhodobě chová podobně jako billboard – zaplatíš si a můžeš si tam dělat, co chceš.
Štěpán Soukup na své první výstavě pod občanským jménem navazuje na svoji postgraffiti tvorbu pod pseudonymem Epos 257. Poprvé na sebe upozornil, když v roce 2009 rozmístil po centru Prahy třicet balíků sena. O rok později ohradil prostor na Palackého náměstí, aby tak poukázal na lhostejnost k nakládání s veřejným prostorem. Před druhým kolem prezidentských voleb v roce 2013 vznikly výřezy z většinově nelegálních billboardů s oběma kandidáty. A k billboardům se Soukup vrací i na aktuální výstavě Landform, která je v Galerii Mánes k vidění do 8. března.
Reklamní billboardy jsou v tvém umění častým prvkem a hrají důležitou roli i v aktuální výstavě Landform. Kde se vzala tahle tvoje posedlost?
Někdy na přelomu let 2008 a 2009 jsem se vracel z nějakého graffiti jamu do Prahy a všiml jsem si, že podél dálnice je spousta prázdných Billboardů, protože byla zrovna ekonomická krize. „Ty jo, to je super plátno, to by stálo za pomalování,“ řekl jsem si a napadlo mě použít paintballovou pušku, protože tak bych nemusel nikam šplhat. Byl jsem tehdy už trochu unavený z malování graffiti. Cítil jsem, že jsem tuhle etapu vyčerpal, a rozhlížel jsem se po něčem dalším. Ruku v ruce s tím jsem řešil i vizuální okupaci města, střet komerčního a alternativního světa.
Graffiti vlastně vstupuje do krajiny města podobně jako tyhle billboardy, tedy nelegálně. Nadpoloviční většina billboardů nesplňuje legislativu, anebo je vysloveně ilegální. Ještě před pár lety to bylo dokonce skoro 70 procent, což je neuvěřitelné. Zmiňuje to Táňa Zabloudilová v dokumentu Veřejně prospěšné práce. Přišlo mi zajímavé, že systém vymáhá právo na jednotlivcích, kteří tagují, ale ilegální reklama ho nezajímá. To je paradox, který mě stále zvedá ze židle.
Billboardy se objevily hned v několika tvých dílech. Třeba když jsi z nich v roce 2013 vyřezával prezidentské kandidáty. Nyní jde taky o výřezy, které navíc nabízejí pohled na věci, které billboard zakrývá. Vybavilo se mi u toho situacionistické heslo „pod dlažbou je pláž“.
Průřez mě fascinuje jako symbol, který má víc vrstev. Zrcadlí se v něm marnotratnost, vyprázdnění symbolů, které se týká i politiky a slov jako levice a pravice. Už když jsem vyřezával politické portréty, jsem si ty díry natáčel. Současná výstava navazuje na diorama z výstavy Vanitas v DOXu – jsou to stejné billboardy, které se objevují na záběrech v nočních projekcích. Vyřezávat jsem je začal někdy v roce 2019 – a stíhala mě za to policie. Na většině z nich jsem pracoval během pandemie a spojení s tématem vanitas se nabízelo.
Na kolektivní výstavě Vanitas jsi měl zátiší tvořené momentkami z vyřezaných plakátů…
A k tomu jsem teď chtěl udělat takovou zrcadlovou výstavu. Původně jsem plánoval vystavit ty průřezy už na Vanitas, ale na to nebyl prostor, takže jsem čekal na vhodnou příležitost. Napadlo mě vystavovat v Mánesu, protože ta instituce se dlouhodobě chová podobně jako billboard – zaplatíš si a můžeš si tam dělat, co chceš. Mánes jsem předběžně oslovil před čtyřmi lety. Jen mě zajímalo, co vše to obnáší mít tady výstavu, a zjistil jsem, že to stojí ohromné peníze. Takže nějaký čas trvalo, než jsem ty prostředky sehnal.
Landform tematizuje vztah umění a reklamy. Mánes je instituce, která se zaštiťuje slavnou historií, ale poslední roky funguje víceméně jen jako prázdná schránka bez koncepce, do níž se může umístit cokoliv, stačí zaplatit. Jaká byla komunikace?
Dřív, když probíhaly kolem Mánesu protesty, je zajímalo jenom to, jestli to umění nebude aktivistické, zvlášť když jsem se zmínil, že jsem doktorand z AVU. Tenkrát jsem ale komunikoval s jiným produkčním týmem. S tím novým jsem už řešil pouze technické věci. Koncepci výstavy jsem jim poslal čtrnáct dní před začátkem výstavy a dostal jsem odpověď, že OK. To dobře ilustruje, jak se ta instituce chová. Jde o komerční pronájem prostoru, v podstatě je to spíš event space než galerie. Na to vlastně navazuje i ten denní a noční režim výstavy. Navenek se nějak tváří, má seriózní, institucionální charakter, a večer se promění v monstrum.
V průvodním textu se píše o tom, že městská krajina je utvářena „politikou pohledu“, která nám říká, co máme vidět a co naopak vidět nemáme. Kdo tu politiku pohledu vytváří? Je to kapitál?
Je to tak. Společenský nebo politický konstrukt, na kterém je společnost postavená. V podstatě je to řeč peněz. Stejně jako je to řeč peněz tady v Mánesu, kde sedíme. Zaplatíš, a můžeš tady bejt.
Stejně to funguje ve veřejném prostoru, který je pro tebe klíčovým tématem. Vztahuješ se k němu aktivisticky, vytváříš intervence, poukazuješ na to, že nám byl zcizen. Je něco, co tvoje díla spojuje?
Snažím se, aby každá moje práce byla trošku jiná než ta předchozí. V Landform je pro mě billboard vlastně medium, skrze které se snažím říct mnoho věcí. Není to jen o tom, jak jsem uřezal pár nelegálních billboardů. Emoce, která z toho leze, je i hodně existenciální. Když v tom monstru stojíš, je to hodně intenzivní.
Když se rozsvítí billboardy a spustí se zvuk aut, je to jako ocitnout se v pekle pozdního kapitalismu se vším všudy. Zásadní roli tu hraje zvuková stopa. Vznikala souběžně s videem?
Ano, natáčel jsem ji gerilově poté, co jsem díru vyřízl. Některá videa jsou krátká, protože jsem neměl víc času, a proto jsou krátké i zvuky – jsou to zaloopované smyčky. Někdy byly záznamy nepoužitelné, protože třeba foukal silný vítr, a tak jsem je na stejných místech dotočil znovu. Jde ale o autentické zvuky i videa z daného místa. A v díře vidíš to stejné, co bys viděl, kdyby sis stoupl za ten billboard.
Jsem rád, že se mi podařilo zachovat autenticitu místa, ale zároveň je to posunuté do symbolické roviny. Mimochodem, ty vyříznuté části jsou tady taky. Na Vanitas z nich bylo vytvořené prostorové dioráma, tady jsou v rohu jako taková hromada harampádí, v níž se někteří návštěvníci přehrabují. Zacházím s tím jako s odpadem, stejně jako se svět peněz chová k věcem, co už nemůže použít.
Jedná se o tvoji první samostatnou výstavu pod občanským jménem…
Chtěl jsem zaklepat na dveře Mánesu jako někdo zcela neznámej… A potom, zajímá mě, nakolik může umění fungovat jako obranný štít. Vylezl jsem z anonymity, říkám, že se jmenuju Štěpán Soukup a udělal jsem tohle a tohle: vyřezal jsem do nelegálních billboardů ilegální díry. Jdu na hranici s vědomím, že to může mít i nějaké následky.
Už jsi zmiňoval, že na tebe bylo vedeno stíhání…
Bylo vedené na člověka vystupujícího v anonymitě. Dozvěděl jsem se to tak, že policie zjistila, z jakého účtu je placená webová stránka epos257, a protože byla placená mimo jiné i z mého účtu, tak mi taky zavolali. Ten billboard, za který jsem byl stíhaný, z místa záhy zmizel. Byl od společnosti Euro AVK, která měla dlouhodobý spor s městem ohledně platnosti smluv. Zmizel a už se nikdy neobjevil, takže se mi vlastně podařilo zlikvidovat billboard. Ale takových případů bylo víc, možná jsem přispěl k odstranění desítek billboardů…
Takže umělecký aktivismus skutečně funguje! Jak jsi věděl, které billboardy jsou nelegální?
Nevěděl a bylo mi jedno, co je v té záplavě smogu legální a co ne. Když jsem dělal na Vanitas, ještě nebyla ani zveřejněná mapa nelegálních billboardů. S ní přišel až Zdeněk Jahn se svojí iniciativou Přidej se a strhni to. On ty věci řeší legislativně a dává do toho neuvěřitelnou energii.
Už jsi narazil na to, že tato výstava je pro tebe ve znamení vystoupení z anonymity. Z Epose 257 se stal Štěpán Soukup. Stalo se to ale postupně, tvář a jméno ukazuješ i v loňských filmech Má to cenu? a Veřejně prospěšné práce.
Natáčení těch dokumentů trvalo několik let, takže mi pomohlo se s tím sžít. Ale to, že půjdu ven s obličejem, už bylo jasné. Došlo mi, že když se schovávám pod maskou, nedokážu systém plnohodnotně konfrontovat. Takže jsem si říkal, že do toho půjdu se vším všudy.
Pro mě bude zajímavá zpráva i to, pokud nebudu stíhaný. Přijde mi to signifikantní a ještě víc to obnažuje absurdnost situace. Ty billboardy jsou tam nelegálně, ale pořád je to soukromý majetek… A systém, nebo určití konkrétní lidé, argumentují právě tím, že je to soukromý majetek, a já ten soukromý majetek někomu poškozuji a měl bych za to být popoháněný… Byl na mě vedený spis. Když policie dostala od banky přístup k účtu, musela mít povolení od státního zástupce. Po výstavě v DOXu vyšel článek, kde jsem o vyřezávání billboardů mluvil otevřeně, ale pořád pod rouškou anonymity. Záhy jsem dostal předvolání na kriminálku, protože jsem byl obviněn z něčeho úplně jiného, a tam mi řekli, ať se dobře zamyslím, jestli někomu neležím v žaludku. Tohle zastrašování mnou docela zatřáslo, ale asi na tom není nic divného – vlivní lidé mají kontakty všude, včetně policie.
Znamená aktuální výstava definitivní odhození identity writera a přerod v standardního umělce?
Já s tou přezdívkou chci dál nějakým způsobem pracovat. Nechci to úplně pohřbívat a vlastně mi je to v něčem sympatické, odkazuje to k mým kořenům. Pro mě není důležitá estetická hodnota z graffiti, ale ta zkušenost z vnímání městského prostoru. Díky graffiti jsem od malička prolézal všemožná zákoutí a vágní prostor, i když hodnotu těch míst jsem si znovu našel až ex post.
Ve filmu Má to cenu? se objevuješ v roli aktivistického umělce, který má být protipólem vůči Jiřímu Davidovi a Dantemu, kteří jsou tam tak trochu za umělecké šašky, pro které je na prvním místě byznys. S čím jsi do toho projektu šel a jak se tvá očekávání naplnila?
Oproti účinkování ve Veřejně prospěšných pracích jsem tady měl pocit, že se tak trochu stávám obětí nějakého výkladu. Že je se mnou manipulováno, což mě dost popudilo. Působím tam trochu jako karikatura, to je ale u filmu asi pochopitelné. Šel jsem do toho filmu po hlavě, pro mě samotného to byla svým způsobem performance. Nakonec jsem se s tím nějak smířil, jsem jen protagonista, nejsem autor…
Ten film nabízí trochu jednostranné čtení, že umění dělají buď blázni, nebo egomaniaci. I z takového čtení ale vycházíš ze zobrazovaných umělců asi nejlépe…
Myslím, že film nakonec opravdu odhaluje největší bizarnosti světa umění a toho, jak se trh s uměním může chovat. Funguje jako zdvižený prst, ukazuje, že všem jde jen o peníze. Ale zároveň by chtěl být situační komedií, což to poselství trochu rozmazává. Myslím, že motivací Honzy Strejcovského bylo dosáhnout stejného hypu, jako měla Zkouška umění, a proto chtěl i trochu šokovat. Jsem rád, že se mi do filmu podařilo dostat svá témata, ale kdybych měl být příště součástí něčeho podobného, dlouho bych se rozmýšlel.
A jaká tedy byla tvoje motivace do toho jít?
Do filmu jsem šel hlavně proto, že dramaturgii dělal Honza Gogola mladší, s nímž jsem předtím pracoval na filmu o Dýmové hoře, který je stále roztočený a nedokončený…
Ten film navazuje na tvoji výstavu o osadě lidí bez domova na Třebešíně, kterou jsi přenesl do Muzea hlavního města Prahy.
Mít instalaci v muzeu, a ne v galerii, pro mě byl způsob, jak město prostřednictvím jeho instituce konfrontovat s realitou, která je většinové společnosti skrytá. Anebo ji společnost vytěsňuje. Už na té výstavě byly prezentované rozhovory s lidmi, které si tam člověk mohl pustit ve sluchátkách. Část toho archivu jsem vystavil i v Umění aktivismu v Městské knihovně.
Osada Dýmová hora zanikla záhy poté, co jsem tam přišel, ale já jsem s těmi lidmi byl dál v kontaktu. Místo filmu z toho bude kniha, která obsahuje ze sedmdesáti procent jen rozhovory. Je to taková orální historie. Snažil jsem se, aby kniha byla hlasem lidí, o nichž obvykle nic nevíme.
Lidé bez domova také zapadají do tvého zájmu o veřejný prostor. Zabírají ho pro sebe, obydlují místa, která nikoho zajímají…
Stejně jako lidi, kteří dělají graffiti a přetvořují veřejný prostor jako vzdor vůči komercionalizaci. Když jsem do těchto míst začal od půlky devadesátek lézt, tak tam ještě tolik lidí nežilo, ale záhy jsem se s nimi začal potkávat. Je ale samozřejmě něco jiného, když tam člověk hledá alternativu pro to se svobodně vyjádřit, a když je tam nucený žít, protože nemá jiné možnosti.
Většinová společnost vnímá lidi bez domova jako otravná individua, která se povalují na lavičkách ve veřejném prostoru, ale to je opravdu jen střípek reality. Skutečnost je mnohem barvitější a je složité si připustit celospolečenskou odpovědnost. Více než polovina lidí, kteří jsou na ulici, pocházejí z rozvráceného rodinného zázemí, z dětských domovů nebo mají za sebou dlouhodobý pobyt v kriminále. Společnost je za jejich osud zodpovědná, protože se o ně nedokáže adekvátně postarat a naučit je, jak se s životem poprat.
Lidé bez domova jsou vytěsnění na okraj, pryč z prostorů, které ovládá politika pohledu. Když něco není na očích, je společnosti jedno, co se tam děje. A najednou tam přestávají platit společenská pravidla, včetně zákonů.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás