Čeští filmaři si v posledních dekádách zvykli vyprávět o socialismu buď skrz (n)ostalgický filtr à la Vyprávěj, nebo formou moralistického kýče, v němž démoničtí příslušníci StB a straničtí funkcionáři zastupují absolutní zlo. Černobílé čtení minulosti občas vedlo k absurditám typu policejního kapitána, který vyšetřuje zločiny v době nejtužšího stalinismu, a přitom není ve straně – viz Ivan Trojan v noirové detektivce Ve stínu.
Stále žijeme v době, která expertní vědění vnímá jako neutrální útočiště před ideologií a politickou odpovědností.
Seriál Metoda Markovič: Hojer, sledující činnost pražské mordparty v časech normalizace, nabídl v roce 2024 odlišný přístup. Kriminalista Jiří Markovič sice byl členem KSČ a zprvu sloužil u Veřejné bezpečnosti, ale z jeho příslušnosti k dobovému represivnímu aparátu tvůrci nedělají téma. Akcent kladou na profesionalitu a lidskost hlavního hrdiny. Je technickým vykonavatelem moci, u nějž odbornost stojí nad politikou.
Mordparta u turka
První série, ve které Markovič vyšetřuje činy sériového vraha a kanibala Ladislava Hojera, se zaměřila na vývoj titulní metody. Petr Lněnička jako Markovič je typem bodrého, „menšíkovského“ patriarchy. Kdyby neřešil ty nejhorší pražské mordy, mohl by vyprávět veselé historky v silvestrovské estrádě. Jeho dialogy s Hojerem jsou prostoupeny pochopením a laskavostí. Žádný sadismus a snaha vynutit doznání násilím, jen bezbřehá empatie.
Seriál se vyhnul didaktickým odsudkům i obvyklé ikonografii komunistického zla. Místo temných sklepů a mužů v dlouhých kožených kabátech jsme v něm sledovali zakouřené kanceláře, ve kterých parta sympatických fotříků probírá s mladšími kolegy hokej, popíjí turka a odklepává cigarety do květináče. Navazujících šest epizod z letošního roku, v nichž se Markovičův tým snaží usvědčit tzv. „spartakiádního vraha“ Jiřího Straku, dané schéma zachovává – opět jde primárně o proces – a zároveň lehce problematizuje.
Scénář sice i tentokrát napsal Jaroslav Hruška, ale Pavla Soukupa na režisérském postu vystřídalo duo Jan Vejnar a Tomáš Pavlíček. Změna je patrná jednak ve formální a stylistické rovině, jednak ve snaze zasadit vyšetřování do širšího sociopolitického rámce. Zatímco první série byla iniciačním příběhem o zrodu unikátního kriminalistického přístupu, Straka je studií systému v křeči.
Chameleon s dětskou tváří
Druhá řada mistrně zachycuje vydýchanost a opotřebovanost doby. Důraz je kladen na dusivý, znesvobodňující klid a řád. Blížící se spartakiáda pak slouží jako symbol dokonalé disciplinace, kdy se jednotlivá těla rozpouštějí v anonymní mase cvičenců a cvičenek. Interiéry jsou stísněné, barvy s postupujícími epizodami blednou a mizanscéna se vyprazdňuje. V posledních epizodách během Strakových výslechů jsou místnosti téměř holé – jako by zrcadlily, že se Markovič nemá čeho chytit při snaze o pochopení nezaškatulkovatelného pachatele.
Nedospělý vrah je pro dotyčný systém vážnou hrozbou i proto, že představuje vybočení, nepochopitelnou anomálii. Vynikající Maximilián Kocek jej hraje jako chameleona s dětskou tváří, který svou identitu konstruuje na základě odposlechnutých frází a společenských očekávání. Dle momentální potřeby se pohybuje mezi rolí poslušného syna, vzorného učně a sadistického sexuálního predátora. Možná právě tím seriál nejpřesněji vystihuje život v reálném socialismu, kdy lidé hráli zcela odlišné role na veřejnosti a v soukromí.
Markovičova snaha dobrat se v tomhle světě masek a zrcadel pravdy proto působí skoro donkichotsky. Překážkou pro něj ale není jen vrah bez stálé osobnosti, na kterého jeho metoda možná nebude stačit, ale taky „kolegové zo štátného“. Lněničkova postava ideálního policajta, který lpí na faktech a nepodléhá emocím, je tentokrát konstruována v opozici k politickým figurám, například k náměstkovi ministra vnitra, který chce případ vyřešit co nejrychleji, aby neohrozil iluzi socialistického pořádku. To vede k nesmyslným zátahům na máničky a pankáče, vytvářejícím zdání, že strana v ulicích zajišťuje bezpečnost.
Samotný Markovič tak může být dál líčen nikoli jako funkční nástroj systému, ale jako muž, který neměl čas na politiku, protože chytal skutečné zločince. Jeho profesionalita je alibi, které zakrývá otázku, komu daný mocenský aparát slouží a na jakých základech stojí. Jestliže v normalizačních detektivkách jako Malý pitaval z velkého města byl vyšetřovatel garantem řádu, služebníkem společnosti, Metoda Markovič využívá totožné schéma. Pouze jej zbavuje explicitních komunistických hesel a nahrazuje je psychologickou erudicí.
Všichni v tenzi
Rozpor mezi metodou a tím, čemu slouží, se propisuje i do vizuální stránky. Hojer byl koncentrovaným psychologickým rozborem dvou ústředních postav. Straka, přeskakující mezi dějovými liniemi vraha a vyšetřovatelů, je mnohem neklidnější. Kameraman Ondřej Belica zabírá herce z vychýlených úhlů, nadhledů, podhledů i útrob šatní skříňky. Během výslechů se tváře ocitají ve středu rámu a nepříjemně blízko objektivu, jako by promlouvaly přímo k divákovi. Dvě po sobě následující repliky jsou málokdy snímané stejně. To vše je prokládáno scénami rekonstrukcí točenými na videokameru, zpomalenými záběry a střihovými sekvencemi podbarvenými songy dobových tuzemských hitmakerů.
Stylistická hyperaktivita kontrastuje s Markovičovým vnějškovým klidem a zřejmě by měla vyjadřovat somatizovanou tenzi, o které neustále mluví postavy nacházející se na hraně infarktu či vyhoření, a kterou v rozhovorech zmiňují i režiséři. Ve skutečnosti však toto neustálé „vyrušování“ pocit soustavného tlaku spíš oslabuje. Jsme vytrháváni z ponoru do nitra postav a nuceni vnímat samotný styl. V centru pozornosti se ocitá metoda filmařská, která v určitém ohledu zrcadlí metodu kriminalistickou.
Zatímco filmařský manýrismus ředí atmosféru a nedovoluje nám proniknout k postavám jinak než fyzicky, Markovičova metoda naráží na mantinely v kontaktu s vrahem, který se vymyká jejím humanistickým východiskům. Na jedné straně stojí Markovič se svou empatií a vírou, že za každým zrůdným činem lze najít srozumitelný lidský příběh. Na straně druhé neosobní státní mašinérie, která potřebuje vraha pouze procesně zpracovat, zařadit do spisu a doložit, že socialistický řád zůstal neohrožený. Možná ale jedno podmiňuje druhé.
Tmel totality
Hlavní hodnota myšlenkově fascinujícího seriálu netkví v přesné rekonstrukci historického případu, při které autoři poměrně často uplatňují uměleckou licenci, ale v tom, jak bezděčně obnažuje dodnes přežívající mýtus apolitického odborníka. Stále žijeme v době, která expertní vědění vnímá jako neutrální útočiště před ideologií a politickou odpovědností. Seriál ale ukazuje, že víra v „čistou“ odbornost může být pastí. Markovičova posedlost psychologií jednotlivců mu neumožňuje vidět širší politický rámec a povahu aparátu, jehož je součástí.
Metoda Markovič nám v obou sériích bez obvyklých antikomunistických klišé ukázala, jak pochopit vraha. Zatím nás ale nenaučila, jak stejně hluboce porozumět systému, který by bez Markovičovy profesionality nemohl udržovat zdání normálnosti. Znejistění, které přetrvává i po skončení poslední epizody, tak vedle Strakova sadismu souvisí také s poznáním, že tím nejspolehlivějším tmelem totality může být poctivá, dobře odvedená práce.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás