„Současný potravinový systém upřednostňuje krátkodobé zisky před zajištěním zdravé stravy,“ říká Max Ajl

Max Ajl je vědec, spisovatel a aktivista zaměřený na potravinovou suverenitu, klimatickou spravedlnost a ekosocialistické alternativy k dominantním rámcům Zelené dohody. Působí jako postdoktorand ve skupině rurální sociologie na Univerzitě Wageningen a je přidruženým výzkumníkem u Tuniské observatoře pro potravinovou suverenitu a životní prostředí. Zároveň je spolu‑redaktorem časopisů Agrarian South a Journal of Labor and Society. Ajlovy práce vycházely v časopisech jako Journal of Peasant Studies a Review of African Political Economy. Jeho kniha z roku 2021 A People’s Green New Deal nabízí kritickou, antiimperialistickou vizi transformace zemědělství a infrastruktury v Globálním severu v solidaritě s Globálním jihem.

Začněme vaší knihou People’s Green New Deal. Shrnul jste mnoho politik týkajících se Green Dealů a navrhl jste také proti-narativ k dominantním systémovým plánům, které navrhují další společenský a ekonomický rozvoj. Pokud se zaměříme na kapitolu „Planet of Fields“ – návrhy transformace potravinových systémů, můžete stručně shrnout, co je špatně s aktuálním potravinovým systémem, mezinárodním či globalizovaným?
Současný potravinový systém upřednostňuje krátkodobé zisky před zajištěním zdravé stravy a udržitelnou péčí o životní prostředí. Nepřispívá k blahobytu jednotlivců ani k národnímu rozvoji, zejména v globálním Jihu.

Po dlouhou dobu EU a národní vlády tlačily zemědělce ke snižování používání pesticidů a syntetických hnojiv a k rozšíření ekologického zemědělství. Tyto cíle staví zemědělce do složité pozice: na jedné straně čelí přísnější regulaci, na druhé straně tlaku agribusinessu, například nízkým cenám za jejich produkty. Dosáhnout cílů, jako je snížení pesticidů o 25–50 %, vyžaduje zásadní změny v zemědělských praktikách a technologiích, ale zemědělci nemají plnou kontrolu nad podmínkami potřebnými pro tyto změny. Jak vnímáte snahy o dosažení cílů udržitelnosti v zemědělství a potravinových systémech?

Cíle udržitelnosti jsou často prezentovány jako technické, což depolitizuje ekologii. Ekologie nelze oddělit od lidské historie a třídního boje. Historická ekologie ukazuje, že lidé vždy interagovali s přírodou a měnili ji. Moderní debaty o udržitelnosti často ignorují sociální systémy, které přírodu řídí. Významné ekologické úspěchy byly neoddělitelné od komunistických a národně osvobozeneckých hnutí. Diskurz o udržitelnosti vznikl v 70. letech jako depolitizovaná reakce na tato hnutí, propagující kapitalistické řízení ekologie. Politiky EU často upřednostňují technická řešení při zachování korporátní kontroly nad zemědělstvím, přičemž opomíjejí vykořisťování práce a globální nerovnosti. Přechod na „zelené“ zemědělství vyžaduje obnovu ztracených zemědělských znalostí a řešení masivních socio-technických výzev, přičemž ignoruje migrační pracovní sílu a strukturální problémy.

Současné debaty o udržitelnosti se silně zaměřují na technická řešení – AI, GMO a větší automatizované farmy – jako hlavní cestu k zachování zemědělské produkce a národní potravinové soběstačnosti. Vy a mnozí další navrhujete, že agroekologie nabízí alternativní model. Můžete vysvětlit, proč ji považujete za klíčovou pro transformaci zemědělství?

Agroekologie reintegruje sociální, distribučně spravedlivé a organizační otázky do řízení zemědělství. Centrum zájmu tvoří blahobyt farmářů, redistribuce půdy, státní podpora, udržitelné výnosy a snížení chemických vstupů. Agroekologie pracuje s přírodou, nikoli proti ní, zdůrazňuje přírodní cykly, participativní šlechtění rostlin, biodiverzitu a integrovanou ochranu proti škůdcům. Tento přístup je kompatibilní s malými farmami, snižuje emise uhlíku a obnovuje zdraví půdy. Agroekologie vznikla jako odpor proti Zelené revoluci, která prosadila kapitálově intenzivní monopolní zemědělství v globálním Jihu. Představuje cestu k odloučení od dominantního průmyslového modelu s důrazem na ekologickou i sociální transformaci.

Znám nějaké příklady integrace agroekologie a potravinové suverenity do národní legislativy či ústav?

Historicky jsou klíčové příklady Čína za Maoa, Kuba během Speciálního období a Nikaragua pod Sandinisty. Tyto státy zahrnovaly integrovanou ochranu proti škůdcům, zalesňování, správu půdy, snížení pesticidů a výzkumné agroekologické stanice. Tyto příklady ukazují, že agroekologická transformace může být prováděna na národní úrovni při dostatečné masové mobilizaci.

Existují příklady současné integrace agroekologie či potravinové suverenity? Mezinárodní legislativa, případně regionální úroveň?

V Brazílii některé obce nakupují potraviny od místních agroekologických farem, čímž podporují malé producenty a zdravější stravu. To ukazuje, jak může stát podporovat agroekologii prostřednictvím veřejných nákupů, kombinující decentralizaci s kontrolovanou centralizací a mixem vlastnických forem.

V České republice je nejvyšší úroveň udržitelného zemědělství často považována za ekologické či biodynamické. Jak se agroekologie vztahuje k těmto systémům? Je nadřazena ekologickému a biodynamickému zemědělství z hlediska biologických praktik a politické ekonomie?

Ekologické a biodynamické systémy se liší a často se nezaměřují na sociální strukturu farem. Agroekologie zdůrazňuje sociální formy současně s ekologickými praktikami. Historicky a současně je třeba zkoumat, jaké sociální struktury provázejí farmy, které se označují jako biodynamické nebo agroekologické. Agroekologie má větší rezonanci v Latinské Americe; v Evropě a některých afrických a arabských zemích je méně známá, i když malé farmy často používají agroekologické postupy, aniž by měly státní podporu.

Z české zkušenosti je jedním z hlavních problémů zadlužení zemědělců. Jak významné je zadlužení a jaké mechanismy ho udržují?

Globálně slouží dluh jako nástroj extrakce a kontroly. Zadlužení omezuje schopnost transformace, protože ekologické přechody vyžadují roky pro obnovu půdy a dovedností. Zadlužení nutí farmáře zůstávat v kapitálově intenzivních systémech závislých na korporacích. Ve států globálního Jihu je přístup k úvěrům omezen a zadlužení omezuje makroekonomické možnosti státu. Dluh je tedy ekonomický i disciplinární mechanismus, který kontroluje produkci i práci.

Jaké jsou mechanismy vzniku a udržení zadlužení zemědělců?

Farmáři se zadlužují kvůli drahému vybavení či vstupům, očekávají úrodu, aby dluh splatili. Selhání úrody nebo nedostatek pojištění je zhoršuje. Přístup k úvěrům, úrokové sazby a jejich dostupnost jsou politická rozhodnutí, nikoli tržní jevy. Sezónní půjčky, státní politika a podpora určují, kdo je zranitelný. Zadlužení omezuje přechod k udržitelnému zemědělství, protože kapitalisticky intenzivní metody narušují půdní život a ekologické znalosti.

Navrhl jste, že pro přechod k odlišnému potravinovému systému je nutná dekomodifikace potravin. Jaké jsou mechanismy dekomodifikace potravin?

Dekomodifikace znamená, že potraviny se stávají sociálním právem, nikoli zbožím. Pod kapitalismem lze postupně omezovat sféry zisku, regulovat ceny, zajišťovat vlastnická práva k půdě a poskytovat sociální služby. Produkce zůstává částečně komodifikována, ale spotřeba může být socializována (např. komunitní kuchyně, státní nákupy). Substantivní dekomodifikace vyžaduje družstva, státní vlastnictví půdy s dlouhodobými nájemními smlouvami a plánovací mechanismy, které omezí monopolní zisky. Přechodné fáze mohou postupně snižovat logiku zisku a zajišťovat sociální i ekologické výsledky.

Rozhovor vznikl díky podpoře nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.