Česká diskuze o budoucnosti sociálního státu se redukuje na rozpočtová čísla a krátkodobé parametry, zatímco zásadní otázka – jak má sociální stát fungovat v podmínkách proměňující se ekonomiky – zůstává stranou. Sociální stát není pouhý náklad, ale klíčová infrastruktura společnosti, bez níž nemůže dlouhodobě fungovat ani ekonomika. Jakým konkrétním výzvám sociální stát čelí? Je současný model financování založený na zdanění práce udržitelný? Sociální stát musí projít zásadní modernizací, aby byl schopen udržet soudržnost společnosti v době rostoucích nerovností. Přemýšlí se v Česku o budoucnosti sociálního státu, nebo se debata utápí v technických detailech? Na tyto a další otázky jsme se zeptali ekonoma Robina Maialeha.
Přemýšlí se dnes v Česku vůbec systematicky o budoucnosti sociálního státu? O tom, jak bude fungovat v příštích dekádách?
Upřímně řečeno, v české ekonomické debatě spíš ne. Diskuze se rozpadla na malé, dílčí otázky – například kolik má být deficit, jaké číslo je ještě „přijatelné“. Ale ta velká otázka, co má sociální stát dělat v měnící se ekonomice a společnosti, tady prakticky chybí.
Jaké jsou ty „malé otázky“, které dnes dominují?
Třeba neustálé přepočítávání rozpočtových parametrů: kolik procent HDP je ještě v pořádku, kolik už ne. Je to velmi technokratické a vlastně dost ubohé pojetí debaty. Řeší se číslo na konci tabulky, ale ne to, co má ten systém skutečně zajišťovat. Samozřejmě existují akademické debaty – v USA, západní Evropě nebo na úrovni Evropské unie. Ty jsou často velmi kvalitní, propojují ekonomii s environmentálními otázkami, genderem, právem. Jenže v Česku se do politického rozhodování prakticky nepropíšou.
Jaké jsou podle tebe dnes hlavní hrozby pro sociální stát, zejména v Česku?
Zásadní problém je, že sociální stát je chápán čistě jako výdaj. Jako něco, co ekonomiku zatěžuje a co je potřeba co nejvíc omezit. Jenže sociální stát je páteřní infrastrukturou společnosti – podobně jako silnice, školy nebo energetická síť. Máme dost empirických zkušeností z různých zemí: tam, kde sociální stát nefunguje nebo je slabý, nefunguje dlouhodobě ani ekonomika, ani společnost. Sociální stát není jednolitý, má různé podoby, ale bez jeho základních prvků se společnost prostě rozpadá.
Které části sociálního státu považuješ za nejzásadnější z hlediska odolnosti společnosti?
Jednoznačně vzdělávání a zdravotnictví. To jsou oblasti, kde se investice vrací nejvíc – dlouhodobě, ale velmi výrazně. V Česku dnes vidíme, že právě tyto systémy narážejí na limity. Naopak velkým problémem je bydlení. A do budoucna se jako riziková oblast rýsuje i penzijní systém, který je sice zatím relativně stabilní, ale demografický vývoj ho bude silně zatěžovat.
V debatě o důchodech se často mluví hlavně o stárnutí populace. Je to klíčový problém?
Je to jen jedna část problému. Ano, demografie je výzva – máme méně pracujících a více lidí v důchodu. Ale druhá, často opomíjená stránka je ekonomická. Západní svět je dnes bohatší než kdykoli v historii. Máme víc zdrojů než v „zlaté éře“ sociálního státu v 60. a 70. letech. Přesto se tváříme, že si sociální stát nemůžeme dovolit. To je politické rozhodnutí, ne ekonomická nutnost.
V čem tedy podle tebe selhává současné uvažování o penzijním systému?
Celý systém stojí téměř výhradně na zdanění práce. A my dnes plánujeme, že za 30 nebo 50 let bude 90–95 % důchodových příjmů stále pocházet z práce. To je naprosto nereálné. Podíl práce na celkovém ekonomickém výkonu dlouhodobě klesá – kvůli automatizaci, robotizaci a nástupu umělé inteligence. Pokud na tom nic nezměníme, budeme jen donekonečna řešit parametry typu „chodit později do důchodu“ nebo „snížit náhradový poměr“. To ale není skutečné řešení.
Kde tedy hledat zdroje pro financování sociálního státu v budoucnosti?
Jednoznačně v kapitálu. V Česku máme kapitálové daně prakticky nulové. Z práce vybíráme stovky miliard korun ročně, zatímco kapitál je daněn minimálně. Kdyby se zdanění kapitálu přiblížilo byť jen proporčně k tomu, jak daníme práci, bavíme se o řádech stovek miliard korun. A to ani nemluvím o transferových cenách nebo daňových rájích.
To ale často naráží na argument, že kapitál je velmi mobilní.
Ano, je to složitější právně i politicky. Ale to neznamená, že se o to nemáme snažit. Už jen lepší koordinace na evropské úrovni by dramaticky pomohla rozpočtům jednotlivých států. Navíc jde o prioritu: finanční správa má kapacity, ale záleží na tom, jestli se zaměří na skutečně velké hráče, nebo bude „šlapat po malých“.
Jak do toho všeho vstupuje robotizace a umělá inteligence?
Sociální stát byl navržen pro úplně jiný svět: stabilní zaměstnání, mladou populaci, dlouhé pracovní dráhy. Dnes se práce masivně prekaryzuje – lidé pracují na smlouvy, jako OSVČ, v šedých zónách. To má dvojí efekt: stát vybírá méně na odvodech a zároveň tito lidé častěji čerpají sociální dávky. A později jsou trestáni i v důchodovém systému. To je strukturální problém.
Znamená to, že se blíží doba nepodmíněného základního příjmu?
V tuto chvíli si to nemyslím. Nepodmíněný základní příjem je extrémně drahé řešení a často není dostatečně adresné. Různí lidé mají různé potřeby a univerzální částka to neumí dobře reflektovat. Mnohem smysluplnější mi dnes přijdou koncepty univerzálních veřejných služeb: dostupné bydlení, zdravotnictví, vzdělávání, péče. To má větší dopad na kvalitu života a sociální rovnost. Do budoucna – pokud by lidská práce byla skutečně marginální – se o základním příjmu bavit můžeme. Ale zatím tam nejsme.
Jakou roli má podle tebe sociální stát v době rostoucích nerovností a oligarchizace společnosti?
Je to poslední zbytkový nárok na důstojnost. Sociální stát dnes už často nezaručuje prosperitu, ale alespoň zabraňuje úplnému rozpadu společnosti. Zároveň ale strašně zaostává za tím, jak rychle se mění ekonomika. Přitom máme lepší data, víc zdrojů a větší kapacity než kdykoli dřív. Já bych sociální stát přejmenoval na social investment state – investiční stát. Peníze vložené do vzdělání, zdraví a bydlení nejsou projedené. Budují dlouhodobé bohatství společnosti.
Má podle vás sociální stát budoucnost?
Rozhodně. Není to relikt 20. století. Ale musí se radikálně modernizovat – změnit zdroje financování, priority i způsob uvažování. Největší překážkou není ekonomika, ale veřejná debata. Ta je úplně odtržená od toho, co o společnosti skutečně víme. Všechno je rámováno jako „nutnost“, přitom jde o politická rozhodnutí. Pokud chceme dlouhodobě zdravou, vzdělanou a soudržnou společnost, bez silného a moderního sociálního státu to prostě nepůjde.
Rozhovor vznikl díky podpoře nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás