Ještě před pár dny jsem v jednom rozhovoru tvrdil, že Trumpův imperialismus je nahý, čistě pragmatický a že se ani nesnaží přijít s ideologií, která by se pokoušela Trumpovy mocenské ambice legitimizovat. Projev, který americký ministr zahraničí Marco Rubio přednesl v Mnichově, ale právě takovou ideologii přináší. Není nijak nápaditá, ale imperiální je každopádně.
Po Vanceových hrozbách přichází Rubiova faustovská nabídka: Pokud se změníte, můžete se k nám připojit a společně budeme vládnout světu.
Jak se přitom podle reakce přítomných zdá, tenhle imperialismus, který tentokrát útočí na nezápadní svět, části evropských elit konvenuje. Oproti mrazivému přijetí loňských J. D. Vanceho výpadů Marca Rubia obecenstvo několikrát přerušilo nadšeným potleskem. Projev prý přijalo s „výdechem úlevy“, jak zaznělo hned v první reakci na Rubiův plamenný projev.
Je ale skutečně nad čím si vydechnout? Zatímco Vance útočil na Evropany a jejich hodnotový systém a neřekl toho příliš o novém americkém pohledu na světovou politiku, Rubio byl v tomhle ohledu sdílnější. A ze srovnání vyplývá jediné: Po Vanceových hrozbách přichází Rubiova faustovská nabídka: Pokud se změníte, můžete se k nám připojit a společně budeme vládnout světu.
Vládnout budeme nikoliv na základě pravidel (globální řád založený na pravidlech je stejně zbytečně nadužívaný pojem, jak Rubio obecenstvu sdělil), ale na základě obnovené moci západní, rozuměj bílé a křesťanské civilizace. Toto poselství se prolíná celým projevem. Ten se hemží odkazy na křesťanství, „posvátné dědictví“, západní misionáře a „duchovní pouta“ Evropy a USA. Duchovní pouta se ale nejspíš týkají jenom bělochů. Všimněme si, že když mluví o těch, kteří vybudovali Spojené státy, zmíní pouze bílé křesťany: Italy, Skoty, Iry, Francouze, Holanďany, Španěly a Němce. Asiaté, zotročení Afričané ani domorodé obyvatelstvo zjevně k velikosti Ameriky nepřispěli.
Přizpůsobte se a budeme přátelé
Ale teď již ke světové politice a roli Západu v ní. Velikost Západu totiž podle Rubia spočívala v jeho nekonečné expanzi, tedy v dobývání a podrobování si nezápadních území a národů. Rubio nadšeně popisuje, jak se zástupy evropských vojáků a misionářů valily na jiné kontinenty, které se poté staly podmaněnou součástí obřích západních impérií. Krize Západu naopak začíná ve chvíli, kdy se smršťuje. Selháním Západu není jeho imperialismus jako systém, který se ukázal morálně, vojensky i ekonomicky neudržitelným. Tím skutečným selháním je, že připustil protikoloniální povstání. Ta beztak přispěla maximálně k šíření komunismu, vysvětluje americký ministr, který úplně zapomněl, že protikoloniálním povstáním se zrodila jeho vlastní země.
A co tedy nabízí, když mluví o návratu „rozumné zahraniční politiky“? Rubio zmíní bombardování Íránu a únos venezuelského diktátora. A v tu chvíli musí být jasné, že multilateralismus, mezinárodní právo a rozumná zahraniční politika se v jeho pojetí opravdu nikterak nepřekrývají. Rubio se přitom snaží Evropanům zároveň vsugerovat, že prezident Trump jim přece nikdy nechtěl ublížit. Trumpovu obchodní válku přirozeně nezmíní ani jednou a pomlčí také o americké podpoře politických sil, jež stojí proti současnému evropskému vývoji, kterou jasně deklaruje Národní bezpečnostní strategie z konce minulého roku. Evropská unie také jako by neexistovala. Donaldu Trumpovi šlo totiž jenom o to, aby Evropané vzali situaci vážně a přijali princip reciprocity. Jak do tohoto principu zapadá Trumpova touha anektovat Grónsko (komu připadne Texas?), to Rubio také nezmínil.
Impéria obvykle svoji existenci a nadvládu podpírají čtyřmi různými ideovými způsoby. Univerzalistickou ideologií, jako to v určitých fázích činila například Římská říše. Dynasticky, jak postupovaly mnohé pluralitní a nábožensky i etnicky rozmanité celky jako třeba Mughalská říše. Zatřetí pragmaticky, tedy na základě čiré mocenské dominance a schopnosti vynucovat stabilní řád. A konečně na základě civilizační, rasové nebo náboženské nadřazenosti.
Americké impérium se v době studené války i v dekádách po ní prezentovalo prvním způsobem. Donald Trump ale univerzalismu nerozumí, dynastii by v americkém kontextu obhájil jen sotva, a tak nabízí cestu třetí, cestu pragmatickou, cestu nahého imperialismu: ovládám, protože mohu. Tento tón, tón výhrůžek z pozice mocenské dominance zvolil loni J. D. Vance.
Rubio nyní Evropanům předložil čtvrtou variantu. Ano, je to varianta, která by snad na Evropu dopadla méně tvrdě než na jiné části světa. Ale nepředstírejme, že Rubiova nabídka je jakkoliv vstřícnější než vize Vanceova. Vance si jako „zlý policista“ chce Evropu podřídit a přizpůsobit obrazu svému. Rubio v roli jeho laskavého kolegy žádá, aby se Evropané přidali k americkému tažení za obnovu západní hegemonie.
Rubio ve svém projevu správně konstatuje, že klíčovou otázkou bezpečnosti není, kolik zdrojů vydáváme na obranu, ale co přesně bráníme. Armády prý nebojují za abstrakce, tvrdí (chybně) Rubio, aby následně Evropu vyzval ke společnému boji za abstrakci největší: za velikost západní civilizace a za obnovu její globální dominance. Opomněl přitom zmínit jednu drobnost: Že daní za tento společný boj by bylo, aby se Evropa zbavila „nežádoucí migrace“, evropské sociální politiky a údajné „woke ideologie“. Aby přestala regulovat americké ekonomické giganty a akceptovala „strategickou stabilitu s Ruskem“, jak o tom eufemisticky mluví americké vládní dokumenty.
Toto věru není nabídka, které by mnichovské publikum mělo tleskat. Cesta za Mnichov nevede opájením se iluzí, že Trumpova administrativa náhle začala brát Evropu vážně, ale naopak v soustředěném a trvalém hájení přesně toho, o čem Marco Rubio tak vášnivě kázal: v obraně vlastních hodnot, vlastních zájmů a vlastního „způsobu života“.
Autor se odborně věnuje společnosti, politice a náboženství..
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás