Trailer filmu SOS připomínal zvláštní mix mezi zvrácenou interpretací romantické komedie Šest dní, sedm nocí, survival ohlodanosti Trosečníka a druhou polovinou Zlatou palmou oceněného filmu Trojúhelník smutku, v němž se po havárii luxusní lodi otočí polarita mezi extrémně bohatými a dělnickou třídou. Zhlédnutí snímku všechno z toho skutečně potvrzuje, avšak se signifikantně exploatačním, krvavým a nezaměnitelně expresivním rukopisem režiséra Sama Raimiho. Ten se po dlouhé době pustil do původního námětu, konečně mimo svazující podmínky franšízových značek.
Satirické možnosti jsou vždy omezené a pracují se zjednodušováním, většina těchto antikapitalistických reflexí ale zůstává banální – problém nerozebírá, jen ukazuje.
SOS na první pohled představuje jasnou kontinuitu Hollywoodem přetěžovaného motivu, potažmo subžánru „eat the rich“, kde to mají od reality odtržené elity skrze satirickou a většinou i žánrovou optiku od vykořisťovaných dostat pořádně sežrat. Určitým předvojem byl roku 2019 úspěch brilantního Parazita režiséra Bong Joon-Ho. Jihokorejský snímek tehdy překvapivě opanoval Oscary. Reflexe třídních rozdílů a fluidní přepínání žánrových tonalit jsou však naplno propsané v tradici jihokorejské kinematografie již od devadesátých let.
Tato inspirace se v anglofonních filmech zrcadlí ve značně kondenzované a zploštělé podobě, a to napříč hollywoodskými i nezávislými projekty. Vzpomeňme detektivku Na nože: Glass Onion, odehrávající se v miliardářsky dekadentním sídle. Ze stejného konceptu uzavřeného v aristokratickém paláci těžil Saltburn nebo gastronomický thriller Menu, kde démonický a po nedosažitelné dokonalosti prahnoucí šéfkuchař mění zážitkovou večeři pro ultra bohaté v krvavé zúčtování. A samozřejmě také zmíněný kosmopolitní Trojúhelník smutku.
Seriálovým hitem je pak dlouhodobě Bílý lotus, zasazený v luxusním hotelovém letovisku. Jakkoli jsou všechny tituly na mnoha úrovních a z jiných důvodů podnětné, stran vyobrazení boháčů zůstávají značně jednodimenzionální. Jde vesměs spíše o chodící karikatury, které oceňují luxusní produkty a pokrmy, ale už pohrdají těmi, kteří je připravují. U bezpáteřních a od reality odtržených figurek tvůrci akcentují jejich různorodě obskurní návyky, povýšenost či zvrhlé libůstky.
Je ale nutné zmínit, že opačná strana společnosti na tom z hlediska vrstevnatosti není o moc lépe. Buď jde o krystalizované dobráky se zanedbatelnými vadami, případně o sociopaty, kteří nad elitou převezmou kontrolu a všechno to ponížení a frustraci jim vrací. Elitám je udělena většinou bolestivá lekce, díky které prozřou, byť to nutně neznamená, že si zachovají kejhák. Případně díky společenskému postavení zůstávají uzavření ve svých bublinách.
Konzumní antikapitalismus
Sociopatie je pak obecně často se vyskytujícím symptomem a ústředním vlastnostním rysem na obou stranách. Jistě, satirické možnosti jsou vždy omezené a pracují se zjednodušováním, většina těchto antikapitalistických reflexí ale zůstává banální – problém nerozebírá, jen ukazuje. Boháčské postavy mají buď vyprázdněný svět, nebo se vůči ostatním chovají příšerně. Ignorance a arogance jsou příliš jednoduchými terči: kapitalismus je špatný, boháči jsou idioti.
Útržkovité povzdechy nad boháčskou neohleduplností a všeobjímajícím kapitalistickým strašákem jsou pak prorostlé takřka všude, včetně miliardových franšíz. Jde o tendenční předžvýkání zjevného, jako kdyby si publikum nedovedlo spojit dvě a dvě dohromady. Hollywoodské filmy jsou tímto hlasitým pomrkáváním otravně přesycené, což samozřejmě působí maximálně pokrytecky a především alibisticky. Zcela tupým a trapným nasvícením problému se nic neřeší. O čemž svědčí fakt, že turisté vyhledávají ona luxusní letoviska z Bílého lotusu, které se díky popularitě těší hojné návštěvnosti.
Rezignace je dalším rysem obdobných satir či satirických frků. Nehledají ambivalentní východisko ani subverzivní rozuzlení. Jejich jediným cílem je bohaté potrápit, někdy víc a někdy míň, vyzdvihují nemožnost změny, zatímco vyprávění obalují lacinými moralitkami. Stáváme se svědky konzumního antikapitalismu.
Je jednoduché díky takovému vykreslení na boháče shlížet shora a říkat si, jak jsme morálně na výši. A když konkrétní film sledují boháči, řeknou si, že oni jsou ještě ti hodní miliardáři a takhle odporně se určitě nechovají. Protože pokud jsem ke svým poddaným hodný, jejich vykořisťování je vlastně legitimizované. Tento úzus americké satiry dost přiživují. Na stranu druhou, vidět odpudivě bohaté karikatury zvracet na houpající se jachtě je divácky třeskutě zábavné.
Subžánr je značně vyčerpaný, konformní, v hollywoodských mantinelech jen těžko může někdo vyšlapat odvážnější cestu. Setkáváme se tak hlavně s takřka reklamně banálním antikapitalismem, kterého se velmi rychle přejíme. Dosavadně nejkomplexnější dramatickou sondou do života obludně bohatých magnátů je špičkový seriál Boj o moc s shakespearovskými konturami anebo případně kanonický a narativně, stylisticky i tematicky odvážný Občan Kane z roku 1941.
Sny a noční můry
Jak do toho zapadá Sam Raimi se svou novinkou? Svěže a po svém, protože ho banální nastavování globálních zrcadel nad rámec peripetijní rozbušky vůbec nezajímá. Oddává se cynicky zábavné a lákavě kruté žánrové hravosti. Protagonistka Linda je dlouholetou a možná nejtvrdší pracantkou v korporátu. Nemá osobní život, zanedbává se, vše podmiňuje práci s vidinou slíbeného povýšení a zvednutí platu, díky němuž si slibuje konečně lepší a spokojenější život.
Tvrdý náraz přichází ve chvíli, kdy se po smrti šéfa společnosti velení ujímá „nepobaby“ Bradley. Machista, jenž Lindou kvůli jejímu podivínství pohrdá, ji však přesto s sebou bere na důležitou zahraniční obchodní cestu, kde mu má předvést své schopnosti. Pravděpodobně mu to je však úplně jedno. Osobní letadlo ztroskotá. Jedinými přeživšími vyplavenými na pustý ostrov jsou právě on a Linda. Karty se obrací. Líný Bradley spoléhající na svůj šarm a kapitalistický ekosystém je absolutně bezmocný, zatímco Linda má díky letitému sledování Survivora žně.
Vyprávění s ničím neztrácí čas, hned jde k jádru. Sledujeme Lindu seznamující se s ostrovním ekosystémem. Staví příbytek, shání potravu, sbírá vodu, udržuje oheň a všechno vylepšuje. Stává se královnou ostrova, zatímco Bradleymu nezbývá nic jiného, než se poprvé v životě na něco adaptovat. Tonalita osciluje mezi snovostí, noční můrou a syrovostí. Kontury romantické komedie se mění v diskomfortní horor a zase nazpět.
Průzkum ostrova je čistokrevně zábavný. Sledovat důmyslně rostoucí sžívání se s prostředím vtahuje, společně s protagonisty ztrácíme pojem o čase. Podvědomě ale víme, že radostné ochutnávání tamních plodů či v krvi se rochnící zápas s kancem postupně povedou k očekávané krvavé lázni. Raimi mistrovsky přepíná mezi plíživě paranoidním thrillerem, násilnou komedií, pořádně špinavým splatterem, občas takřka videoherním survivalem a ambivalentní konverzačkou.
Narativním pohonem je proměnlivá dynamika mezi Lindou a Bradleym. Každý s tím druhým různorodě manipuluje. I když se sbližují, nikdy nevíme, na čem s nimi jsme. Směrem k nám zprvu sdílná Linda se vzdaluje, karty se skrývají i před publikem. Ztvárněná vynikající Rachel McAdams se ze stereotypně ošklivého káčátka s trapnými sociálními interakcemi mění v sebevědomou, organicky krásnou a především nebezpečně nevyzpytatelnou ženu.
Násilí a špína
Bradley v podání Dylana O’Briena není čistokrevně bezohledné monstrum. Spíš člověkem, jenž kromě privilegované vaty nezná nic jiného. Film jej postupně polidšťuje, nikdy ale nezapomene na jeho zakořeněnou nadřazenost. Kontinuálně nestabilní vztah ústřední dvojice se rozmělňuje v oparu obklopujícího oceánu a praživého slunce, kde zákony a zvyklosti naší společnosti přestávají platit a protagonisté se v mnohém obrací k pudovému nastavení, ale zároveň se snaží v omezených podmínkách imitovat materialistické zvyklosti klasického života.
Dochází k jiskřivému tření mnoha ploch, vyprávění postupně uzlují rozličné zrady, v mantinelech se rojící nová zjištění a rozkol mezi neměnností a změnou. Vše chytře pracuje ve prospěch extatické zábavy a překvapivé žánrové subverzi pramenící z ohýbání i ctění zažitých schémat a klišé. Narace nepřestává vycházet z krátké a efektivní expozice. Není přeplácané, drží se strhující jednoduchosti, stejnou měrou ale nechává prostor impulzivně vyznívajícím segmentům.
Raimi opět těží z extravagantních možností dynamické kamery. Střídá neotřelé úhly, žádný záběr není stejný, aniž by šlo o samoúčelný manýrismus. Práce s relativně komorním rozhraním a prostorem vybízí k nepřebernému množství kreativních stylistických řešení, jež tvůrce s láskou prozkoumává. Přepíná perspektivy, u publika stupňuje stále silnější dezorientaci, rozmělňuje už tak řídkou půdu pod nohama. Časem se nemůžeme k nikomu upnout. V jednu chvíli jsme vševidoucí zmijí, v druhou zase informačně podvyživenou kořistí.
SOS je dravým a především radostně krutým filmem, který touží po krvi a ví, že my někde v zákoutí duše také. Nezajímá jej morálka, jenom zákon džungle. Mezi řádky pak nabízí otázku, nakolik je přežívání na pustém ostrově rozdílné od korporátního světa. Všem nám jde nakonec hlavně o přežití. Co ale přijde ve chvíli, kdy jsme etablovaní? I když film ve finálních fázích sklouzává k možná až moc laciné a překonstruované efektnosti, brutální závěrečné crescendo udeří se slastnou silou.
Filmu nejde o satiru, není ani čistokrevným revenge thrillerem po vzoru režisérova filmu Stáhni mě do pekla či titulů Tiché znamení nebo Nadějná mladá žena, jež sociální přesah našroubovaly do žánrově násilných obrysů. SOS nevyužívá žánr k prozkoumávání společenské nerovnosti, dělá to přesně naopak.
Raimi natočil vynikající multižánrovou zběsilost se středním rozpočtem. A hlavně pro kina. To je ohrožený druh, který je potřeba chránit. Takhle špinavý, zvrácený a půvabně hrozivý film dělá pomyslnou obhajobu mnohem jednodušší.
Autor je filmový publicista a tvůrce podcastu Kulešof.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás