Video obsah generovaný s pomocí AI byl pro filmový a televizní průmysl dlouho pověstným slonem v místnosti. Všichni o báječných možnostech nové technologie věděli, ale nikdo o nich nemluvil, natož aby veřejně přiznal jejich používání. Oficiálně Hollywood zastával k umělé inteligenci odtažitý přístup. Regulace používání AI byla jedním z hlavních požadavků scenáristické stávky z podzimu 2023, která skončila úspěchem stávkujících a novou kolektivní smlouvou. A někdo si ještě možná vzpomene, jaký poprask přesně před rokem způsobilo, když americká filmová akademie zjistila, že tvůrci filmu Brutalista zatajili, že upravovali maďarskou výslovnost herců a hereček pomocí programu Respeecher. Velkofilm Bradyho Corbeta to dost možná stálo pár Oscarů.
Do našeho řemesla si umělou inteligenci tahat nebudeme, znělo tehdy unisono napříč celým filmařským oborem. „Na tohle se přece nikdo nechce dívat,“ prohlásil ještě vloni v říjnu režisér Guillermo del Toro, když se ho The Hollywood Reporter ptal na tehdy čerstvě zveřejněný software Sora 2 určený ke generování videí.
Filmové plátno je možná první na řadě v invazi průměrnosti, kterou budeme muset přetrpět.
Zatvrzelý a jednotný postoj filmových tvůrců a tvůrkyň vůči AI se ale pomalu drolí. Na konci ledna měl na Youtube premiéru seriál On This Day… 1776, který je vytvořený s pomocí umělé inteligence. Pro magazín Time ho produkčně zaštítil režisér Darren Aronofsky, který na něm vyzkoušel tým svého start-upu Primordial Soup. Ten pracuje na využití generativních programů, jako jsou Google DeepMind nebo Salesforce, pro filmový a televizní průmysl.
Tří- až pětiminutové epizody On This Day… 1776 vypráví o událostech americké války za nezávislost, jejíž 250. výročí si letos připomínáme. Time je na svém youtubovém kanálu zveřejňuje v den, kdy se před čtvrtmiléniem staly. V prvním dílu, který vyšel na konci ledna, vidíme George Washingtona, jak vyvěšuje v Sommervillu tzv. velkou unijní vlajku, v druhém zase Thomase Painea, jak píše pamflet Zdravý rozum, obhajující úplnou nezávislost kolonií na Britském království.
V tísnivém údolí
Vloni na podzim jsem chytil chřipku a strávil několik dní v posteli. Na knihy ani filmy jsem neměl pomyšlení, a tak mi společnost musely dělat reelska na instagramu a facebooku. Nikdy by mě nenapadlo, jak moc jsou tyto sítě zaplevelené obsahem vytvořeným pomocí umělé inteligence. Něco byla moje zvědavost, za zbytek už mohl algoritmus. Do propasti tzv. AI-slopu (balastu generovaného umělou inteligencí) jsem spadl až po uši. Hltal jsem všechno, od krátkých skečů s roztomilými kočičkami až po reportáže z olympijských her obézních lidí. Kreativní lidová tvorba z AI aplikace Sora 2 mi připomněla nejlepší časy memové kultury a způsob, jakým tato videa zaplavila sociální sítě, promptně vyvrátil zmíněný výrok Del Tora, že „na tohle se přece nikdo nechce dívat“. Možná, že chce!
Dnes už výtvory AI sdílí i Donald Trump – třeba video, v němž hraje finále olympijského hokejového turnaje. Software se už samozřejmě stal součástí výbavy dezinformátorů a brzy se určitě dočkáme mnohem většího skandálu, než jsou falešní AI doktoři prodávající v reklamách na sociálních sítích potravinové doplňky. Pořád nicméně platí, že ta nejméně důvěryhodná věc, která z programu na generování pohyblivého obsahu leze, jsou pokusy o věrné zobrazení reality. Fantastický či vyloženě surreálný obsah umí umělá inteligence už perfektně, pokud ale jde o zachycení nám důvěrně známé skutečnosti, selhává zatím na celé čáře.
Teoretici vizuální kultury jsou přesvědčeni, že za tím je princip tzv. tísnivého údolí (uncanny valley). Teorie japonského robotika Masahira Moriho ze 70. let se používala k popisu našeho emočního vztahování se k humanoidním robotům. Ti zdánlivě vypadají jako my, ale každá maličká chybička či detail, kterým se od lidí odlišují, způsobí, že náš mozek odhalí jejich umělost, což v nás vyvolává nelibé emoce (proto ono „tísnivé údolí“). A paradoxně čím dokonaleji takoví antropomorfizovaní roboti vypadají, tím menší chyba stačí, aby svoji nelidskost prozradili.
Stejné pravidlo platí pro antropomorfizované napodobeniny vytvořené a rozpohybované umělou inteligencí. Jedna věc jsou chyby v lidských gestech nebo mluvě, druhá snaha umělé inteligence držet se při generování výsledků průměru, což samo o sobě působí nelidsky, a proto i nerealisticky. Nikdo z nás totiž nevypadá průměrně, každý máme nějakou osobitost, která nás odlišuje od druhých osob.
Sledování švů
Tak se vracíme k výše zmíněnému seriálu On This Day… 1776, který někoho, kdo je ponořený do sledování AI-slopu, těžko něčím překvapí. Aronofsky a jeho tým generují pseudorealistický obraz Ameriky konce 18. století, mohou si dovolit opulentní exteriéry, záběry na mohutné lidské davy i přírodu – všechno vypadá tak nějak standardně, průměrně, ale nevadí to. Když ale dojde na detaily lidské postavy, všechna důvěryhodnost je najednou pryč.
První epizoda seriálu začíná pohledem na obličej krále Jiřího III., který čte v britském parlamentu své nařízení zastavit za každou cenu vzpouru zámořských kolonií. Jeho obličej ale postrádá věrohodné emoce a pozadí za ním je zvláštně nerealistické. Kdyby šlo o animovaný film a jeho obličej měl nějakou stylizaci, určitě by to nevadilo, ale když se nás obraz snaží přesvědčit, že se jedná o realistické zobrazení, náš mozek okamžitě spouští varování – pozor, tohle je jen napodobenina člověka! Takové momenty dělají ze sledování seriálu bolestivou záležitost. Často se totiž přistihnete, že se snažíte hledat „švy“, nepřirozené prvky, které umělá inteligence ve filmu nechala, a příběh je vám úplně ukradený. Tvůrci si jsou omezení své technologie nepochybně vědomi, a nejspíš i proto sledujeme postavy skoro vždy zezadu. Aneb jak píše ve své recenzi ironicky Guardian: „Je to proto, že zadní části hlavy generované umělou inteligencí s mnohem menší pravděpodobností vyvolají v lidech záchvaty křiku a traumata než obličeje. A Aronofsky je humanista.“
Podobně zdrcující recenze v New Republic si všímá paradoxu, že Aronofsky byl ve svých ceněných filmech jako Pí, Rekviem za sen, Černá labuť nebo Wrestler posedlý lidskými těly a tím, jak se do nich zapisují události, které se dějí postavám. Místo detailních ponorů ale klouže software, s nímž tým Primordial Soup pracuje, po úplném povrchu a nikdy se nedostane postavám pod kůži. On This Day… 1776 tak lze brát jako pionýrský pokus, který ale postrádá kouzlo, jež měly třeba rané experimenty s technologií motion capture, jako byl – dnes už kultovní – Polární express Roberta Zemeckise. I Tom Hanks rozpohybovaný v počítači v sobě má ledacos z „tísnivého údolí“, ale chyby způsobené nedokonalým přenosem působí po dvaceti letech tak nějak sexy. Na rozdíl od ještěrčí hlavy George Washingtona generovaného Google DeepMind.
Peníze na prvním místě
Aronofského studio Priomordial Soup se poprvé představilo vloni v červnu, když na newyorském Tribeca Festivalu uvedlo osmiminutový film Ancestra režisérky Elizy McNitt. Vypráví příběh komplikovaného porodu s metafyzickými přesahy a i tady jsou zatím reakce zatím spíše vlažné (na filmové databázi Imdb má snímek hodnocení 5/10). Největší slabinou filmu je to, že přes sofistikovaně vystavěnou naraci vypadá pořád jen jako tuctová reklama, která se vám křečovitě snaží něco prodat. Snímek je prvním ze tří plánovaných krátkých filmů studia využívajících generativní AI software Google DeepMind.
Nástroje AI už jsou dnes běžně dostupné a menší studia nebo amatérští tvůrci s nimi zkoušejí své štěstí. Výsledky jsou zatím podle očekávání otřesné. Malajsko-singapurské drama Pirátská královna: Zheng Yi Sao od společnosti Fizzdragon má vizuály kompletně vytvořené umělou inteligencí a v promomateriálech se chlubí tím, že je celé vytvořili jen dva lidé. Je to vidět – už trailer je nedívatelný a postrádá jakékoliv filmařské kvality. Podobně dopadlo americké „rodinné sci-fi“ Where the Robots Grow, v němž robot cestuje na vzdálenou planetu s kapslí obsahující poslední lidské dítě. Děj amatérského filmu se ale vleče a je plný nesmyslů.
Dystopická sci-fi Marked or Delivered se chlubí tím, že je prvním dlouhometrážním filmem v historii vytvořeným jen v AI. Stojí za ním společnost Encourage TV chrlící nízkorozpočtové snímky s křesťanským poselstvím. V jejich prvním pokusu s AI sledujeme skupinu věřících prchajících v dystopickém světě ze společnosti, která je nutí podstoupit očkování. Když si odmyslíme lobotomizující příběh a absurdní dialogy (za ty ale nejspíš můžou lidé), odpudivá je třeba i skutečnost, že hlavní postavy v různých záběrech vlastně ani nevypadají stejně.
AI filmy nicméně už mají i své vlastní festivaly – jeden se konal v prosinci v Praze a vítězem se stal pětiminutový čínský animovaný snímek A Little Full. Naznačuje, že to bude právě animace, v níž bude mít umělá inteligence největší šanci se prosadit. Za střídmé doporučení stojí i krátký sci-fi snímek Checkpoint, chytře využívající postupy počítačových her. Za vidění určitě stojí předloňský kraťas The Frost, v němž skupina postapo přeživších putuje nehostinnou krajinou Antarktidy, odkud se ozývá záhadný signál, který slibuje záchranu lidstva.
Velká filmová studia musela tváří v tvář technologickým novinkám zmírnit svůj přezíravý postoj k AI. Velké korporace jako Sony, Warner Bros. nebo Netflix tak už mohutně investují do výzkumu AI. The Walt Disney Company v prosinci 2025 podepsala tříletý kontrakt se společností OpenAI, díky němuž můžeme používat postavičky z animáků studia v generativním programu Sora 2. Právě OpenAI vloni oznámila, že na letošní festival v Cannes chystá premiéru celovečerního snímku Critterz, který bude vytvořený jen s pomocí umělé inteligence. Navazuje na tři roky starý populární kraťas Chada Nelsona. Měl by vzniknout za pouhých devět měsíců a jeho rozpočet je pouhých 30 milionů dolarů, což je zhruba sedmina toho, co stojí snímky společnosti Pixar.
Zítřejší zemětřesení
Hlavní motivací, proč seriál On This Day… 1776 vznikl za využití AI, byl nepochybně minimální rozpočet. Opulentní televizní produkce historického seriálu takového rozsahu by zaměstnala vyšší stovky lidí, zatímco takhle dostalo od mediálního domu Time honorář pár programátorů a herci, kteří generovaným výtvorům propůjčili své hlasy (ve snaze projekt trochu polidštit).
Seriál každopádně sbírá vyloženě tragické ohlasy (na Imdb má hodnocení 1/10) a nepomáhá ani vlastenecká tematika. Možná je ale On This Day… 1776 určen spíše než divákům budoucím investorům, kteří budou slyšet na jednoznačný argument: Podívejte se, jak levně se dá něco takového udělat. Můžeme se Aronofského výtvoru smát a psát sžíravé recenze, ale dokud si šéfové filmových studií budou spojovat AI s výrazným omezením nákladů, nelze technologii úplně považovat za slepou uličku.
Dosavadní mizerné výsledky pokusů s generováním videa by nás neměly uchlácholit. Diváci si s pomocí sociálních sítí na AI-slop pomalu zvykají a možná budeme časem imunní i vůči chladným pohledům nelidských napodobenin. Technologie se navíc zlepšuje a třeba časem videa stvořená s pomocí AI dokážou vyjít z „tísnivého údolí“. V takovém případě bude čekat filmovou a televizní tvorbu totální zemětřesení. Rozhodně to ale nebude jediný obor lidské činnosti, kde se něco takového stane. Filmové plátno je možná jen první na řadě v invazi průměrnosti, kterou budeme muset přetrpět.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás