Filmové žánry často procházejí cykly vzestupu, úpadku a následného obnovení. Právě takovou obnovu nabídli v roce 2002 režisér Danny Boyle a scenárista Alex Garland, když pro nové tisíciletí aktualizovali subžánr postapokalyptického zombie hororu filmem 28 dní poté. Ikonické nepřátele představovali lidé nakažení agresivním virem, kteří se oproti svým nemrtvým předchůdcům pohybovali až nezvykle rychle. Tuto moderní dravost snímek umocnil špinavou estetikou levných digitálních kamer. S nízkým rozpočtem se tvůrcům podařilo vytvořit vizuálně strhující podívanou, která přetrvala i do dalších dekád. Důkazem toho jsou sugestivní záběry vylidněného Londýna. Ty totiž v období covidové pandemie začaly působit bezmála prorocky.
Film nepracuje tolik s dramatickou zápletkou, jako spíše s chytře vystavěným paralelním vyprávěním, které proti sobě staví dva odlišné principy fanatismu a snahy o zachování racionality.
Následující snímek 28 týdnů poté v režii Juana Carlose Fresnadilla sice spoléhal na podobnou dravost a efektnost, s odstupem ale působí jako trochu vynucené pokračování bez výrazných nápadů. Loňský návrat obou původních autorů k této franšíze však znovu podtrhl její originální potenciál. Pokud se Hollywood v posledních 20 letech utápí v recyklaci zažitých nápadů a známých značek, pak návrat Boyla a Garlanda k této sérii vyústil v pravý opak. Vracejí se ke značce z minulosti, dodávají jí ale nový obsah a namísto úlitby fanouškům volí riskantní cesty.
Zatímco 28 dnům poté dominovaly výjevy pustých londýnských ulic, snímek 28 let poté přišel s podobně výrazným prostředím evokujícím postbrexitovou Anglii. Začátek snímku se odehrával v ostrovní komunitě, která se izoluje od anglické pevniny zpustošené agresivním virem a přijímá tradiční způsob života. Film ale především zdůraznil nekonvenční přístup ke stylu i vyprávění. Špinavé digitální kamery počátku tisíciletí nahradilo snímání na iPhone, díky kterému film přepínal mezi podmanivými záběry krajiny a neučesanou bezprostředností akčních scén.
Především se ale film v průběhu neustále vyvíjel. Začal jako maskulinní rituál, který nastupuje mladý Spike (Alfie Williams) po boku svého otce, vzápětí se ale proměnil v mnohem citlivější příběh o dospívání a přijetí smrti jako součásti životního cyklu. Provokativní závěr filmu otevřel dveře dalšímu pokračování, před kterým tak poprvé není žádný časový skok. Přesto přichází s další změnou nálady a žánru. Necelý rok po premiéře předchozího dílu tak vstupuje do kin snímek 28 let poté: Chrám z kostí od americké režisérky Nii DaCosty. Ta se namísto imitace předchozích dílů ubírá vlastní cestou, a tak přináší stejně tak násilnou jako citlivou a komediální podívanou o světě, ze kterého mizí lidskost.
Zbavit se viny vírou
Spike se po záchraně před nakaženými útočníky ocitá uprostřed bizarní skupiny vedené psychopatickým Jimmym Crystalem (Jack O’Connell). Její členové, kteří po vzoru svého vůdce přijímají jméno Jimmy, působí současně jako komický gang adolescentů i děsivá satanistická sekta. Spike do tohoto uskupení vstupuje krvavým rituálem, ve kterém je podmínkou přijetí zabití jednoho z dosavadních členů. V napjaté scéně kamera nervózně krouží okolo fanatické skupiny, zatímco pronikáme do pravidel jejího fungování, kde se namísto solidarity a soucitu upouští uzda brutálnímu násilí.
Jimmyho sekta se totiž v postapokalyptické Anglii rozhodla terorizovat spíše zbytky přeživších než nakažené zombie. Jak prozradil úvod předešlého dílu, Jimmy jako dítě těsně utekl nákaze, zatímco ji jeho otec z pozice faráře vítal jako boží trest. Tento krátký výjev v dospělosti opentlil náboženskými významy. Bůh proti šířící se nákaze nijak nezasáhl. Pro Jimmyho tak jeho otec představuje spíše vyslance pekla, jehož plány teď musí plnit trestáním nevinných.
Namísto snahy o obnovu civilizované společnosti tak narážíme na skupinu, která v této situaci nachází příležitost k páchání nejhorších činů. Chrám z kostí tak podobně jako první film série navazuje na odkaz klasika žánru George Romera. V jeho filmech Noc oživlých mrtvol (1968) či Úsvit mrtvých (1978) byla zombie apokalypsa nástrojem pro ohledávání stinných stránek lidstva. Tentokrát však zlo nevychází ani tak z nitra lidské společnosti, jako spíše ze snahy své brutální jednání ospravedlnit vírou ve vyšší poslání.
Zbytky lidskosti
Protikladnou reakci na rozklad společenského řádu představuje postava známá z předešlého dílu, výstřední doktor Ian Kelsen. Ten stále žije v prostředí monumentální kostnice, kterou postavil ve snaze zachovat vzpomínky na mrtvé a s nimi i poslední zbytky civilizovanosti. Kelsena znovu ztvárnil britský herec Ralph Fiennes s neotřelou kombinací postapo vyšinutosti a empatické lidskosti. Kelsen se svým ateistickým přístupem nákaze nepřikládá vyšší smysl. Vnímá ji jako biologickou skutečnost, kterou lze vědecky vysvětlit. Garlandův scénář tuto ateistickou linku zdůrazňuje jako obranu vůči dogmatům, která jsou pouhou výmluvou k páchání zla.
Film nepracuje tolik s dramatickou zápletkou, jako spíše s chytře vystavěným paralelním vyprávěním, které proti sobě staví dva odlišné principy fanatismu a snahy o zachování racionality. Kelsen se prostřednictvím uklidňujících šipek snaží léčit svalnatého nakaženého, jemuž přezdívá Samson. Jejich interakce pak díky jednoduchým, ale vtipným režijním nápadům evokují současně přírodopisné dokumenty i huličské komedie, aniž by z celkového konceptu jakkoliv vyčnívaly.
Co když nákaza představuje skutečně jen kombinaci různých virů, a tak může být vyléčena? Co když se pod slupkou zombie skrývá lidské jádro, které naopak řada přeživších odvrhla? Tyto momenty rozšiřují pravidla fikčního světa, nepůsobí ale jako samoúčelné rozpracování mytologie. Ta totiž nadále slouží jako opora pro vyprávění o zbytcích lidskosti v rozvráceném světě, a tak zásadním způsobem proměňuje jinak zažité vnímání aktérů a rolí, které série doposud nastavila.
Nia DaCosta nestaví na agresivním tempu nakažených jako předchozí díly. V režisérčině pojetí je Chrám z kostí totiž výrazně usedlejší podívanou. Film s postavami necestuje zdevastovanou Anglií, naopak se odehrává na omezeném počtu lokací. Tradičnější práce s kamerou namísto snahy o navození hektického pronásledování postupně buduje atmosféru i emoce odpovídající oběma dějovým liniím. Právě v tom je režijní pojetí zcela funkční, neboť dovedně přepíná mezi různými náladami. Vrcholná scéna filmu, která je vystavěna kolem skladby Number of the Beast od Iron Maiden, je toho důkazem. Neskrývaná komičnost, temná atmosféra i satirický výpad vůči náboženským rituálům se zde spojují v nečekaně katarzní moment.
Selektivní vzpomínání
Do filmu postupně prosakuje vztah postav k jejich minulosti, která už je z větší části ztracená či zapomenutá. Kelsen si připomíná své civilní já rodinnými fotkami a hudebními hity z osmdesátých let, jimiž se snaží udržet při smyslech. Něco podobného ale najdeme i u Jimmyho sekty. Ti svou identitu modelují podle dětských pořadů, na kterých Jimmy vyrůstal, ačkoliv je mladší z členů nemohli zažít. Často tak napodobují seriál Teletubbies, zatímco jejich styl oblékání je inspirován britskou mediální osobností Jimmym Savilem. Ten byl po smrti v roce 2011 usvědčen z pedofilie a sexuálního zneužívání. Kvůli dřívějšímu vypuknutí nákazy se však tato událost do fikčního světa nepropsala.
Chrám z kostí tak pracuje s tím, jak selektivně interpretujeme minulost, ať už osobní nebo popkulturní, a z ní utváříme svou identitu. Tím navazuje na konzervativní ostrovní komunitu z úvodu předchozího filmu, která jako by se bez vidiny budoucího vývoje obrátila zpět k tradicím. Jak je ve scénářích Alexe Garlanda zvykem, i tentokrát je film chvílemi možná až okázale odlišný a sofistikovaný. Závěrečná vsuvka s přednáškou o tom, jak lidstvo na přelomu tisíciletí porazilo zla minulosti včetně fašismu, tak může vyznívat nuceně. Přesto je do filmu chytře vložena, protože její idealizovanou představu běhu událostí zpochybňuje dění ve světě fikčním i reálném.
Toto vrstvení dalších motivů ale jen potvrzuje trvalou relevanci stále rozmanitější série. Ustavičná proměnlivost a nabourávání diváckých očekávání totiž stále působí spíše provokativně než samoúčelně. Film se navzdory snaze o společenskou výpověď vzdaluje „prestižním hororům“ z posledních let. Mezi ně patřil i návrat k sérii Candyman od režisérky DaCosty, jehož inteligentní komentář ke společenskému dění často potlačoval jeho žánrové zasazení.
Chrám z kostí se naopak dokáže nebrat vážně, riskovat a klást brakové prvky žánru do popředí, protože si je plně vědom toho, že se mohou stát pilířem takové výpovědi. Nový díl této série může být pouze oním prostředním dílem, a tedy výplní mezi úvodem a vyvrcholením trilogie, k níž na konci znovu otevírá cestu. Jeho působivá kombinace brutálního fanatismu i střízlivého ateismu, děsu i lidskosti ale ukazuje, že i na omezeném poli dokáže plně naplnit potenciál, který v sobě tato série skrývá.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás