Velmi křehké vztahy. Citová hodnota zkoumá trauma napříč generacemi

Joachim Trier se dostal do mainstreamového povědomí hlavně díky Nejhoršímu člověku na světě, který měl v českých kinech premiéru v roce 2022. Tímto filmem Trier završil svou „osloskou trilogii“ příběhů o mladých lidech, kteří hledají své místo ve světě. Renate Reinsve zde hraje impulzivní třicátnici Julii, která se několikrát rozhodne radikálně změnit kariérní či studijní dráhu a stejně tak střídá i milostné vztahy. Na první pohled film působí jako mileniálská verze coming of age dramatu, v závěru však nepřichází žádné velkolepé uvědomění. Dospívání je vyobrazeno jako pomalý, ne vždy lineární proces, který spíše otevírá nové otázky, než aby zodpovídal ty staré.

Nejsilnější dojem zanechávají scény, kde se příliš nemluví a postavy jen sdílejí procítěné a chápavé pohledy.

Podobně nespektakulárním způsobem je vyprávěna novinka Citová hodnota, čerstvě ověnčená šesti Evropskými filmovými cenami a devětkrát nominovaná na Oscara (včetně kategorie nejlepší film roku). Ta pro změnu nemá jednoznačného hlavního hrdinu, jehož perspektiva by byla po celou dobu dominantní, ale střídá hlediska různých členů rodiny. Z Trierovy předchozí tvorby by šla přirovnat ke snímku Hlasitější než bomby (2015), režisérovu prvnímu (a zatím poslednímu) plně anglicky mluvenému filmu, jenž ukazuje, jak otec a synové nakládají s traumatem z matčiny sebevraždy. Film tematizuje neschopnost komunikovat: každá z postav touží po tom, aby ji ostatní pochopili, kvůli traumatu a částečně i vlastní vinou se však nedovede napojit na své okolí. Režisérův pokus proniknout do anglofonního světa se ovšem ukázal jako ne zcela plodná větev jeho tvorby – film působí místy vykonstruovaně a neobratně, jako by ho převedení do amerického kontextu zbavilo veškerého kouzla.

Citová hodnota se vrací k žánru rodinného dramatu a tentokrát je pevně zasazuje do Osla, kde sám režisér vyrůstal. Většina herců jsou také Skandinávci, někteří už se přitom osvědčili při předchozích spolupracích s Trierem (Renate Reinsve, Anders Danielsen Lie).

Neschopnost mluvit

Hned v úvodní sekvenci nám je ukázán prostorný dům na předměstí Osla, kde vyrůstaly sestry Nora (Renate Reinsve) a Agnes (Inga Ibsdotter Lilleaas). Útržkovité výjevy za doprovodu voiceoveru zběžně představují rodinnou historii: rodiče se rozvedli a poté otec Gustav (Stellan Skarsgård) opustil rodinu, aby se mohl naplno věnovat své kariéře režiséra. V dospělosti jsou tak vztahy dcer s otcem značně pošramocené. Když se po nějaké době znovu setkají na matčině pohřební hostině, atmosféra by se dala krájet. Starší Nora si od otce drží jasný odstup, mladší Agnes je o něco málo vřelejší. Postavy jsou přitom snímány v oddělených detailech, jako by jejich světy byly neslučitelné.

Gustav se snaží vrátit do životů svých dcer z prostého důvodu. Zrovna dopsal scénář k novému autobiograficky laděnému filmu, který má být jeho doposud umělecky nejambicióznějším dílem. Do hlavní role by chtěl obsadit Noru, ta se totiž stihla proslavit jako poměrně úspěšná divadelní i televizní herečka. Už od začátku je však jasné, že jejich vztah nepůjde jen tak obnovit. Otec s dcerou spolu neumějí mluvit, což ve filmu několikrát i přímo zazní. Gustavovy upřímné snahy o pokání přicházejí až ve chvíli, kdy se opije a začne Noře nahrávat procítěné vzkazy.

Po inspirativním setkání na festivalu v Cannes nakonec Gustav do hlavní role obsadí Rachel Kemp, americkou hvězdu, díky které získá financování od Netflixu. Jakožto jediná Američanka, kvůli níž se musí celý scénář přeložit, Rachel nezapadá mezi skandinávský štáb, od kterého ji dělí jazyková a kulturní bariéra. Zároveň však není vykreslená jako dvourozměrná a povrchní americká celebrita: svému umění věnuje spoustu času a úsilí, je citlivá a empatická a hlavně ví, kdy má ustoupit stranou. Například, když si uvědomí, komu chtěl Gustav původně věnovat hlavní roli.

Hrát sebe samu

Přestože je děj zasazen v Oslu, záběry z exteriéru tvoří jen malou část stopáže. Naprostá většina filmu se odehrává uvnitř domu, který se v rodině Borgů předává z generace na generaci. Jak potvrzují občasné flashbacky, dům je jednou z mála konstant, které odolávají času. Zatímco venku se střídají roční období i politické režimy, dům stále stojí. K proměnám ale dochází i uvnitř: interiér zrcadlí nejen trendy své doby, ale i osobnosti vlastníků, kteří ho zrovna zařizovali.

Stavba v sobě přechovává historii a paměť několika generací. Voiceover v úvodu ji antropomorfizuje, jako by byla další z postav, nejstarším přeživším pamětníkem rodiny. Úvodní titulky ukazují prasklinu ve zdi, která jasně upomíná na křehkost rodinných vztahů. Šrám sahá až do základů – stejně jako v případě Nory a jejího otce. I když je dům prostorný, chvílemi začínají scény natáčené v interiéru působit klaustrofobně, jako bychom byli spolu s hrdiny uvězněni v jejich bolestivé minulosti. Vnější svět dovnitř proniká jen prostřednictvím světel a stínů tvořících pohyblivé obrazce na bílých stěnách, jako by byl pouhou simulací.

Simulace je ostatně jedním z klíčových slov pro pochopení příběhu. Také samotné postavy pořád něco předstírají, a to na několika rovinách. Nora pracuje jako herečka, zároveň ale těžkopádně performuje roli dcery. Jak sama přizná, přijde jí mnohem jednodušší vcítit se do fikční postavy než hrát sebe samu. Před vystoupením ztěžka rozdýchává panické ataky, zatímco na pódiu působí zcela suverénně.

Nepochopený umělec

Citová hodnota je plná sebereflexivních odkazů k filmu, teatralitě a velikánům (nejen) skandinávského umění. Jméno Nora upomíná na hrdinku Ibsenova Domečku pro panenky, zatímco scéna, v níž se v šerosvitu prolínají obličeje rodinných členů, odkazuje na Bergmanovu Personu. Jiný náhled na filmové umění a stav současné audiovize nám poskytuje Gustavova postava. Právě díky ní se rozkrývá podtéma potíží spojených s financováním nezávislého filmu. Spolupráce s Netflixem výrazně omezuje režisérovu kreativní svobodu, jenže aby zvládl své dílo vyrobit i bez podpory americké streamovací platformy, musí potenciálně udělat obrovský kompromis a vzdát se něčeho, co pro něj má nepřebernou citovou hodnotu.

Gustav do jisté míry naplňuje romantický ideál solitérního umělce. Záběr, kde pozoruje červánky na pláži v Cannes, připomíná malbu Poutník nad mořem mlhy od Caspara Davida Friedricha. Jako by Gustav byl osamělým a nepochopeným tvůrcem, který nachází útěchu ve svém barvitém vnitřním světě. Film však zároveň zdůrazňuje naivitu romantické koncepce autora: umělec je pořád skutečným člověkem, který musí řešit i otravné a přízemní záležitosti jako financování svého projektu. Jeho chování má navíc konkrétní dopady na jeho okolí. Když se Gustav rozhodl zasvětit život umění, navždy tím poškodil vztahy se svými dcerami.

Umělecká tvorba zde hraje dvojsečnou roli. Na jednu stranu působí jako hojivá síla, která lidem umožňuje na chvíli opustit své problémy a najít porozumění, jehož se jim jinde nedostává. Právě díky umění si postavy zvládají předat složité dojmy, myšlenky a pocity, které v běžném životě nedovedou komunikovat. S tím se však pojí nebezpečí, že se mezilidské vztahy přesunou ze skutečného světa na rovinu simulace. To skvěle ilustruje Agnes, která ještě jako dítě ztvárnila hlavní roli v jednom z Gustavových filmů. Otec se o ni zajímal jen v době natáčení – jakmile měli hotovo, přestal dceři věnovat pozornost.

Síla v křehkosti

Postavě Agnes se bohužel oproti ostatním rodinným členům nedostane dost pozornosti. Většinou ji pozorujeme společně se sestrou, zasloužila by si ale více samostatných scén. Naopak až příliš prostoru dostává americká herečka Rachel, jejíž postava sice pomáhá hlouběji prozkoumat vztahy mezi otcem a dcerou, sama však místy působí nadbytečně.

Stejně jako v Nejhorším člověku na světě jsme i tu svědky ambiciózního vyprávění, které sleduje rozvětvenou strukturu a načíná spoustu dílčích motivů a vedlejších příběhů, jež nikam nevyústí. Ve výsledku tak film místy působí jen jako přehlídka různých výjevů, jež si musí divák sám pospojovat dohromady. Citová hodnota je však celkově soudržnější – díky klíčovým motivům, které film uzemňují a dodávají mu strukturu.

Vztahy jsou zde vyobrazeny opatrně a křehce. Spíše než dialogy je důležité to, co nikdy vyřčeno není. Nejsilnější dojem zanechávají scény, kde se příliš nemluví a postavy jen sdílejí procítěné a chápavé pohledy. Někdy totiž vůbec nepotřebujeme slova, abychom ostatním ukázali vlastní trápení. Citová hodnota prokazuje, že v křehkosti je síla.

Autorka je filmová recenzentka.