Uplatňování kolektivní viny je nejodpornější morální zločin – pokud zrovna nejde o Rusy

„Hlavně on se dopustil jednoho z největších přečinů, zločinů. To je kolektivní vina. Všechny hodit do jednoho pytle. Že všichni kradou a staví si zlaté záchody. To je opravdu naprostý zločin, kterému se říká kolektivní vina. To už říkal Václav Havel, že kolektivní vina je jeden z nejhorších zločinů, kterého se člověk může morálně vůbec dopustit,“ řekl filmový producent Václav Marhoul 4. ledna v pořadu České televize Události, komentáře týdne ve třicáté deváté minutě. Reagoval tak na Tomia Okamuru, který ve svém novoročním projevu řekl, že „ukrajinští zloději kolem Zelenského junty si staví záchody ze zlata“.

Marhoul s Povolnou a mnoha dalšími českými rusofoby možná nevědí, že od začátku ruské invaze na Ukrajinu pracuje v Česku v sociálních službách nadproporční počet ruských občanů, kteří se tímto způsobem snaží vyrovnat se zločiny své země.

Okamura ve skutečnosti zrovna tímto konkrétním výrokem princip kolektivní viny neuplatňoval, zato sám Marhoul o dvacet minut později v tom samém pořadu předvedl nejen ukázkové uplatňování kolektivní viny, ale zejména úplně otevřenou xenofobii. Nahrála mu k tomu o několik desítek let mladší novinářka ze Seznam Zpráv Tereza Povolná, která s odkazem na znovuotevření mariupolského divadla, kde v březnu 2022 zahynulo několik set lidí, řekla, že se nikdy nemůžeme dohodnout s národem, který zavraždí šest set lidí a potom bude vesele na Nový rok juchat. „Několik set lidí, matek s dětmi, to si myslím, že krystalicky vykresluje to, co je ten národ esencí zač. A když jsme se tady bavili o oboustranném mírovém plánu a o tom, že se mají ty strany dohodnout, to by bylo super, kdyby ta jedna strana ten mír chtěla, ale podívejte se, tyhle lidi nechtějí žádnej mír,“ řekla Povolná.

Na to reagoval Marhoul s tím, že ruským umělcům se v divadle jistě hraje dobře. „Nechci se dopouštět kolektivní viny, ale mluvíme tady o duchu toho národa, o kultuře, o jeho civilizaci. To není otázka posledních několika deseti let. Ruský svět je po staletí otázkou barbarství. Znehodnocování lidského života. Neuvěřitelný bídy, chudoby a je naprosto ve vleku asijský mongolský kultury, která se nad tím neuvěřitelně podepsala. A myslím, že ty umělci, kteří tam hrajou, vůbec nepřemýšlí o tom, že pod nimi leží šest set žen a dětí. Jim je to prostě jedno. Protože to je ruská duše. Nám je z toho na zvracení, a já jsem vždycky říkal, že jednu z největších chyb, které my se na Západě dopouštíme ohledně Ruska, je, že si myslíme, že jsou jako my. Oni nejsou jako my, je to prostě úplně jiná kultura, úplně, úplně jiná civilizace,“ uvedl Marhoul.

Jsme i my barbaři?

S Terezou Povolnou a Václavem Marhoulem se lze shodnout na tom, že vybombardovat divadlo, kde se ukrývají civilisté, rodiny s dětmi, je odporný válečný zločin a že je skutečně zvrácené tam posléze otevřít znova divadlo, kde se hraje jakoby nic. Už ale nelze přijmout jejich přesvědčení, že se jedná o nějaké ruské specifikum. Historie, nejen Evropy, ale i naše vlastní, je plná podobného pošlapávání piety a snah tvářit se, že jsme žádné zločiny nespáchali. Jsou Belgičané barbaři, protože neodstranili z ulic svých měst sochy Leopolda II.? Možná ano, ale rozhodně proto nejsou jiná civilizace než my.

Kolik let úsilí stálo, aby na místě bývalého tábora v Letech u Písku nestál vepřín? Kolik relativizování utrpení Romů za druhé světové války jsme si museli vyslechnout, než se konečně podařilo místo pietně upravit? Kolik českých vesnic má svůj příběh, ve kterém Češi postříleli sudetské rodiny i s dětmi? A dnes tam často ani není pomník, který by událost připomínal. Ve výčtu zvěrstev, kterých se dopustily naše civilizované národy, stejně jako nejrůznějších metod zlehčování i popírání, by se dalo pokračovat opravdu dlouho. Protože i když je snaha dělat jako, že se nic nestalo, odporná, je lidem zároveň vlastní.

V Rusku navíc v současnosti panuje režim, který skutečně pošlapává lidskost, a to má pochopitelně vliv na stav ruské společnosti. Imperiální charakter Ruska přitom ovlivňuje tamní společnost dlouhodobě. Zároveň však Rusko za ta staletí, kdy bylo podle Marhoula barbarské, vytvořilo vysokou kulturu, která je přece součástí i našeho kulturního dědictví, něčím, k čemu se – pokud nejsme kulturní barbaři – nutně vztahujeme.

Hnusný režim nic nevypovídá o kvalitách lidí tam žijících. Ano, mnozí Rusové s mocí kolaborují, což má za důsledek celkovou atmosféru ve společnosti, která má řadu odpudivých aspektů. Ještě větší část lidí pak rezignovala na to, aby ovlivňovali politickou situaci, což není nic, co by Čechům bylo neznámé. Jsou tam ale i ti, kteří po svém proti režimu bojují, další utekli a někteří tu žijí mezi námi.

Nelze dělat výjimky

Marhoul s Povolnou a mnoha dalšími českými rusofoby možná nevědí, že od začátku ruské invaze na Ukrajinu pracuje v Česku v sociálních službách nadproporční počet ruských občanů, kteří se tímto způsobem snaží vyrovnat se zločiny své země a kteří jako dobrovolníci nebo za velmi malé peníze od začátku invaze pracovali do noci, aby zlepšili úděl válečných běženců. Kdyby se s těmito lidmi čeští rusofobové potkali, snad už by nemohli kolektivně všechny Rusy odsuzovat.

Jakkoliv je na první pohled o něco méně odpudivé navážet se do národa, který je velký a mocný a jeho političtí představitelé aktuálně provádějí agresi vůči slabší zemi, než pošlapávat diskriminovanou menšinu, nelze to odmávnout chováním Ruské federace právě proto, že národ nakonec tvoří jednotliví lidé, kteří jsou úplně stejně zranitelní jako všichni ostatní. Pokud dnes žijete jako Rus v Česku, vaši duši příslušnost k ruskému národu nijak nechrání a podobné výroky vás musí nutně bolet. Už jen z úcty a soucitu k Rusům žijícím u nás bychom si měli rasistické fantazie o barbarech, jiných civilizacích a jiných lidech odpustit.

A měli bychom se jich vyvarovat i kvůli sobě a naší duši. Přesvědčení, že jsou si lidé rovni a všichni si zaslouží být vnímáni jako lidské bytosti, je totiž základem humanismu. Nelze dělat výjimky, kdy tento princip najednou opustíme. V takovém případě bychom se totiž zločincům, kteří jsou v Rusku u moci, začali nepříjemně podobat.