Osamělost se v době absolutního digitálního propojení zdá být skoro zbytečným slovem. Na konci dne jsme ale zase o trochu víc sami než dřív. V takové paradoxní situaci se potichu propadáme k odosobnění. V pixelově fragmentarizované realitě si tak čím dál více začínáme připomínat hodnotu komunity a závislosti jednoho na druhém, a to se projevuje také v současné umělecké činnosti.
V nové výstavě Sdílené existence v Domě umění Ústí nad Labem se v prostoru Galerie 1 kurátorka Petra Widžová věnuje hned několika spolu souvisejícím tématům, jako jsou vzájemné mezilidské působení a koexistence v kolektivu či komunitě, kultura a společná jazyková zkušenost nebo vztah člověka s jeho okolím. Widžová se v průvodním textu ptá, „za jakých podmínek může být umění nástrojem pro zlepšení mezilidských vztahů, neformálního vzdělávání, ohledávání společného nebo katalyzátorem změn“, a zkoumá „možnosti společného soužití, sdílené zkušenosti a mezilidských vztahů v dnešním světě“.
Výstava Sdílené existence je upřímnou radostí z (produktivní) spolupráce, snahou o udržení dialogu a jednotlivá díla jsou ukázkou souběžných, ale různorodých přístupů ke koexistenci lidské i mimolidské.
Výstava je inspirována myšlenkami teoretika umění Nicolase Bourriauda „o nutnosti znovuobjevovat ‚to společné‘ v době individualizace a technologického zrychlení“ (jak se dočteme v tiskové zprávě). Nejen individualizace obecně, ale i umělecký individualismus je už dávno předmětem diskuze na poli umělecké teorie i samotné praxe. Ačkoliv už neexistuje nikdo, kdo by si modernistické počátky těchto tendencí pamatoval, zoufalá touha být někým jedinečným v nás neúprosně přetrvává.
Sdílené existence představují tvorbu řady tuzemských i mezinárodních umělců a kolektivů. Už ve volbě rozmanité škály autorů a spoluautorů je přitom cítit kurátorský záměr zahrnutí, rozpřáhnutí paží.
Společný proces jako umělecké dílo
Prostřený jídelní stůl jako symbol společné přítomnosti a oslavy je to první, co při vstupu do expozice uvidíme. Během vernisáže, která proběhla 10. prosince, se ke stolu usadilo okolo dvaceti návštěvníků, kteří se následně stali součástí performativní hostiny umělce
Ramira Wonga. Návštěvníci hodovali a porce byly průběžně doplňovány. Jediným pokynem, kterými se strávníci řídili, bylo jíst a v případě nejasností o povaze pokrmů se neostýchat a autora se optat. Po vernisáži v prostoru zůstal prázdný stůl obklopený spoustou židlí, které lze obsadit. I návštěvník se tak stává součástí společné expozice.
Zastoupena jsou především díla více tvůrců či spolupracovníků. Eva Jiřička ve své práci Naše věc spolupracovala s žáky Obchodní školy Keplerova (obor sociální činnosti) a s klienty Domova pro seniory Orlická a Azylového domu pro matky s dětmi v Ústí nad Labem. V prostoru visí několik desítek průhledných destiček, na kterých jsou zapsané pojmy odkazující především k hmotným předmětům – telefon, prstýnek, plyšák, počítač, chodítko. Z instalace ani anotace není úplně jasné, co tato hesla reprezentují. Vděk? Přání? Tušíme jen důležitost společné tvorby. Prostorovou instalaci doplňují rozhovory s několika zaměstnanci zmíněných institucí, kteří líčí své zkušenosti s danými zařízeními. Přibližují jejich každodenní chod a hovoří o péči – tématu, které naštěstí nachází čím dál významnější prostor.
Podobně spolek Pojď ven! / Av avri prezentuje kresby a fotografie dětí ze sociálně vyloučených lokalit, vzniklé na táborech pořádaných samotným spolkem. Etablovaná výtvarná instituce tak autorům dává možnost být vyslyšeni v přirozené a svobodné formě projevu. Takové gesto není samozřejmostí a nejen v rámci inkluzivních snah je nesmírně cenné a důležité. Uprostřed všech prací se dokonce nachází dětmi sepsaný manifest. Spolek pořádá kromě táborů i výlety a jiné akce a přes omezené finanční možnosti nachází způsoby, jak přinášet respekt a oporu těm, kteří bývají přehlíženi.
Poměrně hojné jsou na výstavě také performativní prvky. Adventní novéna Lucie Králíkové (Efemér) byla participativní akcí a mohli se do ní zapojit i návštěvníci. Akce začala společnou hostinou a pokračovala reinterpretací rituálu adventní novény – symbol Panny Marie – květ růže – je postupně předáván mezi domácnostmi ústeckého kraje.
Helush Yiraq a její Ticho/Silence si zase klade za cíl skupinové porozumění sněhu jako živlu, snahu o nacítění se na něj a zkoumání, jaké je s ním umělecky pracovat. Akce proběhne na hřebeni Krušných hor v termínu 17. a 18. ledna 2026.
Společné prostranství
Veřejný prostor je bezesporu jedním z témat, která v uměleckém diskurzu nabývají na popularitě. Často nebývá navržen tak, aby v něm kdokoli chtěl trávit volný čas. Komunitních (zejména nekomerčních) středisek a příjemných míst, kde se lze rekreačně scházet, ubývá. Výstava Sdílené existence se do dialogu o veřejném prostoru zapojuje a věnuje mu hned několik děl.
The Curfew Katariny Šević a Gergelyho László je instalace prezentující obecný koncept i konkrétní provedení performance, která promlouvá o zneužití moci, o protestu a navrácení veřejného prostoru těm, kterým má patřit. V instalaci je popsán zákon zakazující narušování klidu excesivními zvuky ve veřejném prostoru. Účastníci performance, která se váže k projektu, zpívají, pokřikují nebo halekají slova v rytmu daném předem vytvořenou partiturou. Skrz akci skupina svobodně ovládá veřejný prostor a dle autorů jde o formu demonstrace. Připomíná nám, že veřejné prostranství je prostorem sloužícím nám samotným a komodifikovanou městskou krajinu mění v prostředí pro lidský život.
Veřejnému prostoru severních Čech se pak věnuje instalace Společné toky: logistika sdílené existence místního uměleckého kolektivu Sounáležitost v postsoučasnosti. V prostoru galerie kolektiv vystavuje obnažená hadovitá těla infrastrukturních systémů plazících se nadzemním prostorem města. Trubky, elektrické vedení či parovody jsou obohaceny poetickými výpověďmi psané i mluvené formy. Pod jedním z metalických hadů procházíme jako branou vstříc dalším autorským dílům.
Veřejný prostor Ústí nad Labem zkoumaly Romana Hagyo a Silke Maier-Gamauf v umělecko-výzkumném projektu Gender a prostorová organizace veřejného prostoru v Ústí nad Labem. O tom se bohužel na výstavě kromě fotografického materiálu moc nedozvíme. Fotografie samotné nejsou přímo dokumentačního charakteru, jsou spíše figurálními inscenacemi zasazenými do městské krajiny Ústí nad Labem.
Nothing exists alone
Další autoři podílející se na výstavě ohlodávají její témata z jiných, neméně fascinujících úhlů. Lokální mytologie a legendy tematizuje skrz sběr audionahrávek v kontemplativním soundscapu Polina Khatsenka. Čtení jako společný akt zase zajímá berlínský kolektiv Slavs and Tatars, který v Česku vystavuje po deseti letech. K aktu čtení vyzývá instalací uzpůsobenou k posezení i samotného návštěvníka, ke čtení pak nabízí vlastní publikace. Tereza Sýkorová skrze plastickou, expresivní instalaci sloganu „Nothing exists alone“ připomíná provázanost zkušeností lidských i ne-lidských. Ramiro Wong se pak věnuje tématům identity a migrace.
Výstava Sdílené existence je upřímnou radostí z (produktivní) spolupráce, snahou o udržení dialogu a jednotlivá díla jsou ukázkou souběžných, ale různorodých přístupů ke koexistenci lidské i mimolidské. To se chytře promítá i do designu prostoru, kde se expozice nachází – v panelech, které při jiných výstavách v Galerii 1 Domu umění oddělují díla od sebe a diváka lineárně vedou kupředu, v tomto případě zejí obrovské eliptické výřezy, díky nimž z jednoho úhlu pohledu vidíme na spoustu děl najednou. Koexistence děl v prostoru je tak zvědoměná a při pohybu po galerii vnímáme různorodé simultánní kombinace-kompozice.
Autorka je multioborová umělkyně a kurátorka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás