Říká se, že si každý za svůj osud může stoprocentně sám. Když se ale podíváme na data o krizi bydlení, jen těžko se podobná teze obhajuje. Podle ministerstva práce a sociálních věcí je v České republice asi dvacet až dvacet pět tisíc lidí bez domova. V bytové nouzi se nachází asi 250 tisíc lidí, z čehož třetina jsou děti. A milion tři sta tisíc lidí je ohrožených ztrátou bydlení. Nejen z dat, ale i z konkrétních příběhů lidí, kteří byli z měsíce na měsíc vyhozeni z nájmu, nebo kterým se snaží zničit domov dokonce jejich vlastní radnice, je jasné, že problém s bydlením je systémový.
Neexistuje zde kvalitní a funkční zákon o sociálním bydlení ani o podpoře bydlení. Piráti, kteří tvrdili, že se budou touto problematikou zabývat, místo toho chodí ve sněmovně pozadu. A na ulici přitom končí stále více lidí, čemuž by se dalo jednoduše zabránit. Například skrze programy Housing First, které prokazatelně dokáží bezdomovectví ukončovat. Namísto toho ale v České republice sledujeme snahy senátora Zdeňka Hraby (za ODS) zavírat bezdomovce do vězení nebo vykazovat je mimo obce. Namísto solidarity Frýdek-Místek a další města zakazují lidem v nouzi spát venku nebo požádat kolemjdoucí o pomoc.
Namísto vývoje vpřed se zdá, že se naše společnost a její chování vůči nejzranitelnějším vrací do devatenáctého století. Ultrapravicové vlády postupně demontují to málo, co zbylo ze sociálního státu, pracovní podmínky se ve vleku gig economy zhoršují a povinnosti zaměstnavatelů rozvazují. Jen na rozdíl od devatenáctého století nemáme po ruce silné dělnické hnutí, které by se dokázalo mobilizovat a prosazovat změnu.
Abychom lépe pochopily dnešní vnímání extrémní chudoby i přístup politiků k lidem bez domova, mluvily jsme s několika historiky – Pavlem Himlem, Boleslavem Šmejkalem a Jakubem Rákosníkem, stejně jako jsme čerpaly z nové série Alarmu Anatomie sociálního státu.
Lidé bez stálého přístřeší nad hlavou existovali vždycky. V rámci Rakouska-Uherska se jednalo o takzvané vagabundy, vandráky a tuláky, jež se snažila šlechta různými způsoby disciplinovat. Celý tento proces včetně konkrétních příběhů poutavě popisuje ve své disertaci a knize historik Pavel Himl. V jeho práci nechybí ani příběh smilné Dorothey Zelenkové nebo vyhrožování knížete ze Schwarzenbergu, který chtěl na „Cikány“ v případě nutnosti poslat myslivce nebo granátníky. Podle historika Boleslava Šmejkala však nebyli za monarchie tuláci bydlícími lidmi vnímaní tak negativně jako dnes. Naopak existovala mezi pracujícími a vandráky solidarita. „V 19. století každý dělník věděl, že je jeden pracovní úraz od toho skončit stejně,“ řekl nám Šmejkal.
Od raného novověku zároveň existovaly v Evropě takzvané donucovací pracovny, kde byli bezprizorní lidé zavřeni a nuceni pracovat zadarmo. To mělo podpořit jejich pracovní návyky. Když pracovat nechtěli, tak je třeba v Amsterdamu zavřeli do místnosti, kterou postupně napouštěli vodou. Tulák tam měl po ruce vědro a musel vodu začít okamžitě odhazovat, aby se neutopil. To ho mělo naučit pracovat.
Nutno podotknout, že tyto podniky byly nejen neetické, ale ani finančně nedávalo jejich udržování žádný smysl. Podobně jako dnešní snaha kriminalizovat lidi bez domova, stály donucovací pracovny více peněz, než na nich panství vydělalo. Šlo tedy spíše o formu zastrašení a ukáznění než o pragmatické rozhodnutí. Na Západě, konkrétně třeba ve Švýcarsku, se donucovací pracovny udržely až do poloviny minulého století.
Disciplinace a šikana ze strany šlechty a později rakousko-uherských úřadů pokračovala plynule i do první republiky. A celou dobu dopadala disproporčně více na Romy, proti jejichž potulkářství vznikl v roce 1927 přímo zákon „o potulných cikánech“. Ten postihoval „asociální“ chování – žebrotu, vyhýbání se práci i drobnou kriminalitu. Podle historika Pavla Balouna, který se diskriminaci Romů dlouhodobě věnuje, v roce 1940 vznikly za tímto účelem kárné pracovní tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Právě z nich pak byli Romové a Sintové odváženi do Osvětimi a zabíjeni.
Situace lidí bez přístřeší se radikálně změnila po roce 1948. Za minulého režimu totiž existovala politika plné zaměstnanosti a teoreticky nikdo neměl být bez domova. Pokud jste z nějakého důvodu neměli kde bydlet, mohli jste většinou využít podnikové ubytovny nebo svobodárny. Lidé, kteří práci odmítali, pak končili buď ve vězení, nebo v psychiatrických léčebnách a dalších institucích. Jakmile minulý režim padl, tak s privatizací bytů a uvolněním trhu práce vzniklo bezdomovectví, jak ho známe dnes. Stejně jako představa, že si každý může za svůj osud výhradně sám.
Místní elity rychle zapomněly na to, že i tatíček Masaryk nebo Milada Horáková byli socialisté. Že pro ně byla lidská důstojnost zásadní hodnotou. Dějiny se začaly pomalu přepisovat okolo antikomunistického předpokladu, který tvrdí, že vše levicové je špatné. „Stát je nejhorší hospodář“ opakují lidé, zatímco se více a více jejich spoluobčanů propadá do chudoby.
Dnešní tragickou situaci lidí bez domova tedy namísto státu řeší neziskové organizace, které mají kromě vlastní sociální práce plné ruce crowdfundingu, kampaní, marketingu. Namísto toho, aby stát řešil příčiny, proč lidé končí na ulici, a pomáhal jim do bydlení, uděluje granty neziskovým organizacím, které jen záplatují nejhorší krize.
Tato praxe, i když pomáhá jednotlivým lidem v nouzi, nikdy nepřinese reálnou změnu. Dokud budeme na ztrátu bydlení dál nahlížet jako na selhání jednotlivců, kteří se o sebe musí postarat sami, tito lidé budou zbytečně umírat na ulicích dál. I když se tomu dá jednoduše předejít. Za jejich úmrtí přitom může hlavně ideologie.
Stejně jako to bylo s donucovacími pracovnami, i dnes by pro stát bylo levnější a výhodnější lidi bez domova ubytovat a pomoci jim postavit se na nohy než je nechat padat na dno a odtamtud je lovit pomocí neziskových organizací. Ostatně to dokazují veškerá data projektů Housing First po celém světě. Poslechněte si celý nový díl podcastu Hysterie!
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás