Berlínský útok chtěl sejmout fosilní byznys, ránu ale opět dostali ti nejzranitelnější

Největší výpadek berlínské energetické sítě od druhé světové války v sobotu 3. ledna na čtyři dny připravil o energii část města. Žhářský útok poškodil několik vysokonapěťových kabelů v blízkosti berlínské elektrárny Lichterfelde. Sto tisíc lidí, včetně nemocnic a škol, se tak ze dne na den ocitlo bez energie a tepla.

Aktivisté z takzvané „Vulkanické skupiny“ (Vulkangruppe) poslali policii dopis, ve kterém se k útoku přihlásili. Podle Guardianu v něm uvedli, že cílem byl fosilní průmysl a AI ve stávající klimatické krizi. „Omlouváme se méně majetným lidem v jihozápadní části Berlína,“ uvedli. Záhy však doplnili, že „vzhledem k velkému počtu majitelů vil v těchto čtvrtích je náš soucit omezený“, s odkazem na skutečnost, že zasažený Steglitz-Zehlendorf je jednou z nejbohatších berlínských čtvrtí.

Aktivisté byli za útok napříč politickým spektrem odsouzeni, většinou však s nálepkou „radikální levice“. Tvrzení, že by levice z útoku měla radost nebo jej považovala za legitimní, odmítají i její představitelé.

Frustrace aktivistů je pochopitelná. Žijeme ve světě bez jistot, kde rostou majetkové rozdíly a sílí neustupující klimatická krize i se svými katastrofálními důsledky. Rozměry jejich útoku byly však naprosto nepřiměřené a nehumánní. Navíc místo nejbohatších, na něž chtěli aktivisté mířit, útok narušil každodennost těch, kteří jsou už nyní vydáni napospas systému.
Útok zasáhl nejen kabely, ale také nesčetné rodiny, které situace přinutila vařit na táborových vařičích, nebo důchodce, kteří se museli chodit ohřát k příbuzným. Dopadl i na školy a nemocnice a způsobil výpadek mobilního signálu, lidé se tak nemohli spojit s blízkými, ani se dozvědět, co se děje a jak je problém vážný.

Aktivisté byli za útok napříč politickým spektrem odsouzeni, většinou však s nálepkou „radikální levice“. Tvrzení, že by levice z útoku měla radost nebo jej považovala za legitimní, odmítají i její představitelé. Předsedkyně Die Linke Ines Schwerdtner uvedla, že útok na městskou infrastrukturu „rozhodně není levicový“ a místo toho vyzvala k institucionálním řešením a pomoci obětem. Také část původní Vulkangruppe desátých let se od útoku distancovala s tím, že jejich intervence „byly namířeny proti válečné politice, nikoli proti základním sociálním službám, nikoli proti lidem v jejich každodenním životě.“

Berlínské žhářství je jen radikální snahou o přitáhnutí pozornosti. Čím zoufalejší však takovéto akce jsou, tím více budou ve finále dopadat na ty, jež nejsou viníky, ale jsou zranitelní. O to těžší pro ně bude vyvolat sympatie. Nikomu se nedá vyčítat, že se nechce spojovat se zhasínači světel v nemocnicích. Než se asociovat s levicí, kterou veřejnost spojuje s akcemi, jako je berlínský útok, lidé raději půjdou za těmi, kdo se hlasitě ohánějí hmotným zlepšením životních podmínek, ať už jimi budou Rajchl, Babiš či Okamura.

Proti systému, na úkor lidí

Berlínský útok svou zoufalostí a performativitou připomíná třeba protestní házení polévky na obrazy nebo přilepování se k silnici – jenom o něco radikálnější. V žádném z případů útok nemířil přímo na toho, proti komu chtěl bojovat. Berlínská energetická síť je vlastněná městem, obrazy povětšinou galeriemi a v dopravní zácpě, vzniklé v důsledku činnosti aktivistů, fosilní oligarchové zcela jistě neseděli. Takovéto útoky se snaží mířit proti systému jako takovému a využívají k tomu radikální disrupci. Ta může v některých případech být efektivní – umí přivolat pozornost médií i celé společnosti. Performativní boj proti „systému“ ale nepoškozuje reálné viníky krize – ať už je to kapitalismus, stát nebo fosilní oligarchie.

Nabourávání dodavatelských řetězců může mít smysl, pokud si správně vybereme cíl, zamíříme na reálné viníky a nenecháme za sebou spoušť. Příkladem takové akce mohou být britská blokáda továrny na výrobu zbraní, která zbraně dodává do Izraele, nebo americké zdržování arktické lodi Shellu. Takové akce (ať už si o jejich efektivitě myslíme cokoli), nezasahují nevinné lidi v nemocnicích nebo důchodce, kteří nemají teplo v bytě.

Aktivismus, jaký dala na odiv Vulkangruppe, vytváří propasti tam, kde by mohl tvořit mosty – svojí kritikou systému vyčleňuje ty, které by potřeboval na své straně. Nenabízí alternativu současnému stavu, proti kterému se vymezuje, a v radikálních případech poškozuje ty, kteří se o to snaží.