Děti si nevybírají, kam se narodí. A Ivana Pokorná si v této loterii vytáhla černého Petra. Od dětství žila s matkou závislou na alkoholu, bez otce či podpory širší rodiny. Zatímco jiné děti psaly s rodiči úkoly, Ivana čelila psychickému i fyzickému týrání.
Někteří se snaží koncept rodiny otáčet, přetvářet. Naplňovat pojem jinými významy. Jako v Tetrisu hledají takový útvar, který bude odpovídat tomu, co potřebují.
Když jí bylo pět let, matka ji v opilosti nechala zamčenou v bytě se zapnutým vařičem a pánví plnou oleje. Začalo hořet. Jen díky tomu, že Ivana volala z okna o pomoc, dorazili hasiči a policie včas. Jejich zásah však skončil pouhým uhašením ohně. O rok později ji matka několikrát udeřila do obličeje tenisovou raketou. „Strejda mě vzal do nemocnice. Mé babičce řekl, co se stalo – a opět ticho po pěšině,“ vzpomíná dnes třiačtyřicetiletá žena. Její matka také opakovaně navštěvovala základní školu, kde Ivana studovala. Často opilá uprostřed výuky rozrazila dveře a křičela na ni. „Spolužáci se mi smáli. Někteří měli od rodičů dokonce zakázáno se se mnou bavit.“ Nezakročili ani vyučující.
Cestu ven se tak snažila najít sama. Utekla na internát a poté do bytu bez elektřiny, který patřil rodičům její kamarádky. Nakonec se ale vždy musela vrátit „domů“.
Jenže fyzické útoky se stupňovaly. Po jednom z nich Ivanina babička konečně svolila: může jít bydlet k ní. Ani babiččin dům se ale nestal trvalým útočištěm. Po roce ji vyhodila, protože na ni matka často opilá zvonila a vyřvávala u dveří. „Znovu jsem se ocitla v garsonce, zatímco se mi matka posmívala, že to čekala. Obrátila jsem se na jednu organizaci, ale odpověď zněla, že přece nemůžu vlastní matku vyhodit na ulici – poradkyně se mě dokonce zeptala, zda nejsem důvod jejího pití.“ Ivana mluví o „nespočtu zklamání, kdy jako dítě voláte o pomoc a nikdo vás neslyší, nevidí nebo odbyde.“ Skutečné přetnutí vztahu tak přišlo až o pár let později.
Přenastavit spojení s rodičem se rozhodli i další lidé, se kterými jsem mluvila. Důvody se různí: násilí, závislosti, manipulace, psychické problémy. Všechny ale pojí jedno: vztah s rodiči jim ubližoval. Krok často doprovází smutek, vztek, panika. Lidé „truchlí po někom, kdo stále žije.“ Se zpřetrháním rodinných vazeb se navíc mnohdy pojí nepochopení, společenská stigmatizace i zhoršená ekonomická situace. To vše navzdory tomu, že rodiče pro nás přece chtějí jen to nejlepší.
Pořád je to rodič
Ivaně nakonec pomohl nový vztah. Mohla se přestěhovat k příteli a omezit kontakt jen na občasné kontroly bytu a vymáhání nájmu (babička přepsala podíl v družstevním bytě na Ivanu). Když si později její matka našla partnera, Ivana ji začala prosit, aby se vystěhovala – chtěla klid, vrátit se do svého. Nakonec s nevolí odešla – a Ivana ji přestala vyhledávat, i když se na malém městě občasnému setkání nevyhnula.
O sedm let později její matka prodělala delirium tremens. Zprávu jí donesl matčin přítel a Ivana utíkala do nemocnice. „Zdravotníci na mě koukali skrze prsty, co jsem to za dceru, když jsem nechala matku takto dopadnout.“ Přitom jí dlouhé roky pomáhala, i když žila jinde. „Když jsem přišla zkontrolovat kočku a matka byla výjimečně střízlivá, protože jí došly peníze, koupila jsem jídlo i jí. Bylo mi jí líto, navíc jsem byla ráda, že si s ní můžu normálně promluvit. Za střízliva to byl úplně jiný člověk,“ vzpomíná. Stejné nutkání pocítila v nemocnici. Přes všechnu bolest, vztek a zklamání ji „tam nemohla jen tak nechat,“ a tak dvakrát denně pomáhala s péčí, zvláště když zdravotním sestrám nezbývala kapacita.
Krátce poté matka zemřela.
Ivana čekala úlevu, ale místo ní dorazila kaskáda potlačovaných emocí. „Trpěla jsem depresí a posttraumatickou stresovou poruchou. Rok jsem procházela peklem.“ Od smrti matky uplynulo už 13 let. Ivana má vlastní rodinu, prošla desítkami terapií, přečetla kvantum odborné literatury. Přesto cítí, že se rány nikdy zcela nezhojí. „Jednou za čas se všechno vrací v nočních můrách jako bumerang. Jsem pak přecitlivělá, zraněná, úzkostlivá, ale i útočná.“
Dodnes cítí vztek, kterého se nemůže zbavit. „Neztotožňuji se s výrokem, že člověk musí odpustit. Pokud to někdo dokáže, může dojít k vytoužené úlevě. Každý, komu bylo ublíženo, má podle mě právo na svůj vztek,“ říká. Objevují se i další pocity: výčitky, zda něco nemohla udělat jinak, sebelítost, že jí nebylo dopřáno hezké dětství, i uvědomění, že bude už navždy v něčem jiná.
Pro lidi s podobnou zkušeností založila podpůrnou skupinu na Facebooku: Dospělé děti alkoholiků. Díky ní poznala mnoho dalších příběhů. Při odchodu z toxického prostředí je podle ní důležitá připravenost. Psychická, ekonomická a hlavně emoční. „Někteří dokážou za vztahem udělat tlustou čáru. Jiní zůstávají uvězněni v pocitech viny a zodpovědnosti, které jim brání skutečně odejít. Často se v nich bijí protichůdné emoce – nenávist i touha po lásce. Člověk svého rodiče nenávidí, ale pořád je to jeho rodič. Nenaplněná touha po lásce nás nutí bojovat o něco, co je většinou předem prohrané.“
Něco nádherného
V našem kulturním prostoru je rodina chápána velmi úzce – nejčastěji skrze genetiku. Tento pojem navíc obalujeme příběhy, které mnohdy neodpovídají realitě: Rodiče máme přeci jenom jedny. Rodina je to nejdůležitější, co máme. Rodiče pro nás chtějí jen to nejlepší. Tím se stává něčím nedotknutelným, zdánlivě neposkvrněným.
Psychoterapeutka ve výcviku Zuzana Vyhnánková z Institutu Moderní láska upozorňuje, že tyto narativy často ubližují, jelikož mohou člověka v dysfunkčních vztazích udržovat. „Jsou hluboce zakořeněné v kultuře, médiích i reklamě. Na plakátech se usmívají šťastné rodiny, zdravé, krásné, s vybělenými zuby. Přitom tolika lidem rodina ohromně uškodila, místo aby je podporovala a byla pro ně bezpečným přístavem. Jak se pak má člověk s takovými sděleními vyrovnat?“ ptá se.
Podobně to vidí i Sophie Lewis, autorka knihy Zrušte rodinu, která tuto instituci kritizuje z mnoha důvodů. Posiluje podle ní sociální i genderové nerovnosti, často ohrožuje, ubližuje a nedoručuje slíbené. „S výjimkou akumulace kapitálu zůstává příslib rodiny po všech stránkách ostudně nenaplněn,“ píše. Právě problémy jako násilí, manipulativní chování, osobní konflikty, lži, zanedbávání, protichůdné hodnoty, psychické problémy nebo závislosti přitom patří podle letošního průzkumu YouGov mezi důvody, proč dospělí nejčastěji ukončují vztahy se svými rodiči. Podle studie nemá vztah s rodičem 16 procent americké populace, přičemž 38 procent z nich byli těmi, kdo vztah ukončil.
Podle Lewis se navíc téměř nikdo neptá, zda je takové nastavení správné. „Téměř absolutní závislost mladého člověka na jeho opatrovnictvu se vykresluje nikoliv jako krutá loterie, kterou zcela očividně je, ale jako něco ‚přirozeného‘, bez společenské nutnosti řešení jeho dopadů, ba co víc, ‚nádherného‘ pro všechny zúčastněné,“ píše.
Není se proto čemu divit. Rozhodnutí vztah utlumit nebo ukončit málokdy přichází s pocitem jistoty. Může s sebou přinést strach, smutek, frustraci, truchlení a objevit se mohou i panické pocity existenciálního ohrožení. „Přežití dítěte je od narození závislé na přízni rodičů,“ říká Vyhnánková. „U lidí, kteří jsou s rodiči emočně srostlí i v dospělosti, přetrvává pocit, že jejich náklonnost potřebují k přežití. Už to nebývá materiální závislost – i když i ta může hrát roli – ale spíše závislost emoční,“ vysvětluje.
K rozhodnutí se také velmi často váže vina. Posilují ji sami rodiče, lidé z okolí i společnost, která nás učí, že děti rodičům něco dluží. Pomoci podle ní může vědomí, že narozením nevznikl žádný dluh. „Dospělý člověk je zodpovědný za své rozhodnutí mít dítě. Dítěti by neměl dávat najevo, že pro něj dělá něco nepříjemného, nepohodlného, něco, co by dítě mělo splácet svou přízní. Dítě se nerozhodlo, že se narodí.“
Pro mnohé je odloučení ztrátou. Truchlí po tom, co bylo a už nebude, nebo po tom, co nikdy nebylo, ale mohlo být. Lze ale vidět i něco jiného. Proces emancipace, individualizace, osvobození, seberealizace a akt přetnutí nezdravých rodinných vzorců chování. „Jsme součástí mezigeneračního přenosu a občas je utnutí vztahů šance, jak zastavit toxické vzorce, které rodina udržovala po několik pokolení,“ říká psychoterapeutka. Lze tak i mnohé získat: emoční svobodu, klid, bezpečí, prostor na vlastní život.
Jak těžké je být bez nich
Pocity rozbíhající se do všech stran zažívá i Filip (26). Jeho rodiče jsou rozvedení a dříve měl bližší vztah k otci, kterého „zbožňoval“. Kolem 20 let začal ale vnímat, že způsob, jakým jeho otec existuje, ubližuje téměř všem.
Dlouhodobě nemá stabilní práci, nájem nosí domů sporadicky, má vážné, neřešené psychické problémy. „Vypadá to jako bipolární porucha. Míval depresivní stavy, kdy na týden lehl do postele a nevycházel,“ popisuje Filip. „Pocity navíc zapíjí. Není agresivní, ale padá pak do ještě úzkostnějších stavů. Místo toho, aby řešil svůj život a uvědomil si, že je táta od rodiny, si připije, lituje se, brečí a vykládá, že už je starý a měl by umřít.“ Před pár lety přišel za Filipem s prosbou, aby ho zachránil – sám už prý nemůže. Filip cítil zoufalství. „V tu dobu jsem pil i já a měl jsem se sebou mnohem víc problémů než teď. Nevěděl jsem, co mám dělat. Chtěl, abych ho zachránil, přitom jsem v té době potřeboval zachránit i já. A věděl jsem, že jemu o pomoc říct nemůžu – že by to bylo k ničemu.“ Filip se navíc o záchranu otce opakovaně snažil. Za poslední roky s ním měl spoustu promluv: nabízel mu vysvětlení a navrhoval řešení. I přes otcovy sliby se nic nezměnilo.
Před několika měsíci došel s pomocí psychoterapie a psychiatrie k závěru, že bude lepší se stáhnout a otce nevídat, případně se s ním setkávat jen občas. „Není to problém, který bych za něj mohl vyřešit. Vím, jaké kroky by měl podniknout, aby mu bylo líp – jenže on je podniknout nechce. Měl jsem sklony ho zachraňovat, i kdybych při tom měl ztratit sám sebe,“ říká. Dodnes je mu ho líto a občas pochybuje, jestli ho v tom nenechal, jestli by to neměl přetrpět. „Ale nakonec jsem dal přednost sám sobě – a je to úleva,“ zakončuje. Jeho rodina – matka, babička (matka jeho otce) i „macecha“ (partnerka jeho otce) – jeho rozhodnutí rozumí.
Jenže pochopení není samozřejmé.
Když byla Tereza malá, kamarádky jí často záviděli pohodové rodiče. „Jenže to byla jen polovina pravdy,“ začíná vyprávět dnes jednatřicetiletá žena. Její matka uměla být něžná, láskyplná, jenže vzápětí křičela, byla výbušná a fyzicky agresivní. Má na ni různé vzpomínky.
„Většina dětí má v období vzdoru několik záchvatů pláče. Já měla jen jeden, protože u toho prvního mě matka strčila pod studenou vodu,“ popisuje. Když se později hlásila na vysokou školu, potřebovala certifikát z angličtiny. „V té době se ale matčina kamarádka přihlásila do kurzu pro začátečníky a moje matka samozřejmě musela taky. Takže jsem měla smůlu, přednost dostal její kurz.“ Jindy se učila na zkoušky a večer jí spadla na zem tužka. Její matka ji nechala usnout, ale o hodinu později ji přišla vzbudit. Když nemůže spát, protože jí Tereza vzbudila, nebude spát ani ona. „Já měla druhý den zkoušku, ona nechodila do práce, byla v invalidním důchodu.“
Otec byl podle Terezy „v jádru hodný, chytrý a vtipný člověk“, ale také byl mužem, který se nikdy nevymanil z dětství s autoritativním otcem. Našel si tyranskou manželku, které se většinou nepokoušel vzdorovat. „Nikdy nemohl být sám sebou a stal se z něj alkoholik-hladinkář. Všechny povinnosti plní, ale večer se uvolní u několika piv,“ přibližuje Tereza. „Málokdy se postavil proti mojí matce a bránil mě. I on sám je dlouhá léta obětí jejího psychického i fyzického násilí.“
Podle Terezy „to nebylo vždycky tak hrozné.“ Zažívali i hezké chvíle a plno lásky. „Dlouho bylo vše v pohodě, dokud jsem byla hodná holka. Mámu jsem nesmírně milovala a často jsem byla při rodičovských hádkách na její straně. Když jsem ale začínala žít vlastní život, začaly problémy.“ Napětí se postupně stupňovalo a Tereza se nakonec rozhodla na měsíc odletět na Bali: „Můj malý Eat, Pray, Love útěk.“
Jenže když se vrátila, domov nepoznávala. „Za ten měsíc se proti mně rodiče spikli. Otec, který před mým odjezdem zvažoval rozvod a měl se mnou hezký vztah, mě začal nenávidět,“ říká. „Byl to děsivý zvrat, doma jsem se začala bát.“ Agrese, kterou dřív matka směřovala k otci, se přesunula na Terezu. Napřahování ruky, sevření paže a následné modřiny, výčitky za každý „špatný tón“.
Tereza se už předtím pokusila odstěhovat, ale nakonec se musela vrátit. Teď byl ale zvrat nevyhnutelný. Jako když je léto na prahu podzimu. Teplota klesne, celý svět zežloutne a zoranžoví – jen přesně nevíme kdy. „Když jsem se jednou ozvala, řekla mi, že jestli se mi to nelíbí, mám táhnout. Tak jsem šla,“ říká s tím, že jí finančně pomohl partner. „Chvíli jsem se snažila vztah s matkou udržet, ale už to nešlo,“ dodává a doplňuje, že s matkou přerušila kontakt i vlastní sestra a později i rodiče.
Navzdory všemu se Tereza pokoušela obnovit vztah s otcem. Na jeho padesáté narozeniny mu poslala dopis: od matky mu pomůže odejít, ale nesmí jí o tom říct. „Napsal mi, že ho to dojalo, ale pak se vše změnilo. Řekl jí o tom a už mi odepisovala jen ona.“ Aby toho nebylo málo, rodiče si půjčili peníze na rodinnou dovolenou – na Terezino jméno. Dluh nakonec splatila za ně. „Chtěla jsem to s nimi vyřešit, ale bez šance.“ Poslední kontakt přišel, když se dozvěděla, že otec prodělal těžký infarkt. „Bála jsem se, že mu už nic nestihnu říct. Napsala jsem mu takové vyznání lásky. Odpověď přišla za dva měsíce: prý žádnou dceru nemá,“ vzpomíná. „To bolelo hodně.“ Od té doby čelí jen obviňování, nadávkám, pomluvám. A nenávist vůči ní „je pořád horší a horší.“
„Po letech terapie jsme s mojí tetou došly k názoru, že moje matka je narcis, manipulátor a má histrionskou poruchu,“ říká. Přesně ví, jak se do ní její dětství otisklo. Naučila se potlačovat vlastní potřeby, cítila strach, nestabilitu, spustily se jí úzkosti. „Trvalo mi bezmála 30 let znovu najít svoje hranice a chápat svůj vztek. Až teď vím, co je to regulovaná nervová soustava.“
Ukončení kontaktu pro ni bylo nesmírně náročné. „Můj otec je alkoholik a děda na následky alkoholu zemřel – a i já jsem se k němu začala uchylovat. Přišla jsem si sama, zničená, rozpadající se na kusy. Bylo to černé, tíživé. Bolelo to tak moc, že jsem měla sebevražedné myšlenky. Kdo to nezažil, nepochopí, jak je těžké najednou žít bez nich – těch dvou základních lidí, kteří tu mají být pro vás.“ Rozhodnutí ukončit vztah stále vnímá jako ztrátu rodičů, které nikdy neměla. Vysněné představy, která nikdy nebyla realitou.
Objevují se ale i jiné pocity. „Přiznám se, že jsem vlastně ráda, že jsem to s rodiči mohla plně utnout a nepotýkám se s nimi někde v šedé zóně jako spousta mých známých,“ říká. „Mám šanci se plně zahojit. A také to má druhou stránku. Jsem na sebe nesmírně pyšná, jakým peklem jsem prošla a vyšla jsem z něho lepší, zdravější a konečně svá.“ Její milovaná teta jí láskyplně říkává Fénix. „Ona si ze vztahu s ní nese podobné šrámy jako já. Vzájemně jsme si pomohly se uzdravit,“ dodává Tereza.
Klub vlastníků bydlení
Při rozhodování hrají podle Zuzany Vyhnánkové roli také osobní hodnoty. Pokud je na vysoké příčce hodnota rodiny („rodič se respektuje“ a „rodina je na prvním místě“), utlumení vztahů se bude jevit jako něco neakceptovatelného, nemožného. I když nám rodina ubližuje, zůstáváme, protože opuštění by odporovalo našemu přesvědčení. Takové rozhodnutí je pak buď nesmírně těžké, nebo ho nikdy nezrealizujeme.
Pokud ale máme jako prioritu spíše sami sebe, začneme víc naslouchat vlastním potřebám. „Psychoterapie lidi vede k vnitřní individualizaci, tedy k tomu, aby si uvědomili, co sami potřebují a jak chtějí žít,“ říká Vyhnánková. Individualizace v tomto smyslu není sobectví. Neznamená, že člověk nemyslí na ostatní nebo je k životu nepotřebuje, ale že nehodlá vztahům s ostatními obětovat sám sebe. Vliv může mít i to, odkud jsme nebo kde žijeme. Ve velkých městech, jako je Praha, je podle psychoterapeutky silnější tlak na individualismus – člověk musí uspět a prorazit sám. V regionech naopak může převládat důraz na soudržnost, rodinu a loajalitu.
Když se člověk rozhoduje, může mu pomoci otázka, kterou psychoterapeutka klade svým klientům: Čím za udržení vztahu platíte? Bezpečím? Sebevědomím? Svobodou? Klidem? Náladou? Na pomyslné misce vah je ale třeba zvažovat i druhou stranu: Jakou cenu zaplatím za odchod?
Přerušení vazeb totiž často promění i dynamiku širší rodiny. Člověk může čelit nepochopení, ostrakizaci nebo odmítnutí ze strany prarodičů nebo příbuzných. Lidé se sourozenci se mohou cítit provinile, že „je v tom nechávají.“ „Všechny tyto faktory mohou být jistým způsobem komplikací a předmětem ke zvážení,“ říká. Rodiče navíc naši volbu nemusí respektovat. „Pokud někdo naše hranice nerespektuje, je třeba je nastavit znovu a důrazněji. A pak, pokud je to nutné, ještě důrazněji. Vždycky je kam to gradovat.“
Důležitým faktorem bývá také ekonomická otázka – případná stopka finanční podpory, možná ztráta dědictví – zvláště pokud je člověk na výpomoci do nějaké míry závislý. „To se netýká jen studentů. Pokud jste matka samoživitelka, ale utnete vztah s rodiči, budete ještě ohroženější,“ říká Vyhnánková.
Podobně mluví i sociolog Martin Lux ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR, podle něhož hraje rodina zásadní roli napříč všemi životními etapami. Zásadní úlohu má podle něj zejména ve chvíli, kdy se mladí lidé chtějí osamostatnit a pořídit si vlastní bydlení. „S tím, jak se vlastnické bydlení stává stále méně dostupným, se mezigenerační transfer uvnitř rodiny stává stále více nezbytnou podmínkou pro získání členství v klubu vlastníků bydlení,“ říká Lux, který se dlouhodobě věnuje výzkumu mezigeneračního transferu. „Naše výzkumy ukázaly, že získání mezigeneračního transferu od rodiny je hlavním faktorem, který vysvětluje vlastnický titul k bydlení.“
Podle výběrových šetření přibližně třetina vlastnictva získala bydlení darem nebo dědictvím. Necelé polovině těch, kteří si ho pořídili koupí či výstavbou, finančně pomohli rodiče nebo prarodiče. Další podpora obvykle přichází od rodiny partnera či partnerky, pokud si mladí lidé pořizují bydlení v páru. Pokud se navíc započítají státem zvýhodněné prodeje – například privatizace bytů či převody družstevních podílů – pouze asi čtvrtina vlastníků uvádí, že nezískala žádnou významnou výhodu od rodiny ani od státu. Ještě výraznější je tento trend u mladší generace (18 až 44 let), což podle Luxe naznačuje, že role mezigenerační pomoci dále roste.
Začínat v minusu
Situace by podle něj nebyla tak vážná, pokud by nájemní bydlení nabízelo, podobně jako například v Německu, srovnatelnou jistotu a stabilitu. „Tak tomu u nás ale není – jakou jistotu může poskytnout střecha nad hlavou jen na jeden jediný rok?“ ptá se Lux. „Náš výzkum navíc ukázal, že tato nejistota se promítá i do dalších oblastí života – do plánování pracovní kariéry nebo založení rodiny.“ Zatímco lidé, kteří pomoc od rodiny dostali, podle Luxe vědí, co chtějí dokázat a jsou si relativně jistí ve svých plánech, ti, kteří na podporu nedosáhli, často tápou nebo žádné konkrétní plány nemají. „Pokud lidem v životě chybí těžítka, která je postaví pevnýma nohama na zem, snadněji mohou podlehnout vábení politiků, kteří nabízejí jednoduchá a často radikální řešení.“
Výzkumy také ukazují, že mladí lidé, kteří získali významnější transfer od rodiny, mají nejen větší majetek na startu – hodnota jejich bydlení bývá vyšší než u těch, kteří si jej pořídili bez pomoci – ale jejich nemovitost se navíc v čase více zhodnocuje. Tito lidé mají také významně větší šanci pořídit si druhou, čistě investiční nemovitost. „Pokud jsou transfery poskytovány ve společnosti napříč všemi sociálními skupinami, tedy i příjmově slabším domácnostem, je to ještě udržitelné, ale čím více budou poskytovány zejména těm bohatším, tím více se v budoucnu otevřou nůžky majetkových nerovností.“ Rezidenční majetek totiž tvoří největší část majetku domácností – a majetkové nerovnosti se podle něj stávají hlavní osou sociálních nerovností. „Nakonec to může rozdělit společnost natolik, že jen těžko budeme hledat ještě nějaký společný jmenovatel,“ dodává.
I sociolog Michael Škvrňák z PAQ Research reflektuje klíčovou roli rodiny: „Pokud pomineme vliv rodiny a rodinného zázemí na dosažené vzdělání, které má značný dopad na výši příjmů, podpora rodiny hraje důležitou roli ve dvou oblastech, které mají přímý ekonomický dopad na situaci potomků – zajištění bydlení a péče o děti.“ V obou případech podle něj existují společenské normy a očekávání, že se v těchto oblastech budou rodiče či prarodiče angažovat. Finanční podpora při pořizování obydlí ale závisí na příjmech domácnosti – častěji ji poskytují rodiny s vyššími příjmy, jak ukazují data ze šetření Život k nezaplacení. „U domácností s vysokými příjmy (nad 150 procent mediánu) to udělaly nebo plánují udělat tři čtvrtiny, zatímco v chudší polovině domácností jde o 55 procent,“ popisuje Škvrňák. Participace prarodičů na péči o vnoučata pak umožňuje vyšší pracovní aktivitu matek, což v důsledku vede k vyšším příjmům.
Ekonomické dopady cítí i Tereza. Když přerušila kontakt s rodiči, bylo jí 23. Během studií si musela všechno zajistit sama – od nájmu po jídlo. „Nemožnost dovolit si jakoukoliv chybu byl šílený stres. Poznala jsem, jaké to je nemít na jídlo, jak i obyčejná chřipka může rozhodit rozpočet.“ Vnímá, že si rozhodnutím přihoršila. Od babičky má sice čtvrtinový podíl v domě, kde bydlí její rodiče, ale z výše popsaných důvodů tam nemá přístup. Po jejím odchodu rodiče navíc vyměnili zámky.
„Všichni rádi říkají, kam máte investovat. Sleduji, jak moji vrstevníci dostávají byty od rodičů, nebo aspoň výhodný nájem. Někteří mají už teď splacenou část hypotéky a vyměňují před lety chytře koupené byty za rodinné domy. Já tohle nemám, žiju v nájmu. Začínala jsem totiž v mínusu,“ říká s odkazem na dluhy, které musela po rodičích splatit. Ke svým třicátým narozeninám si konečně dopřála úlevu: život bez dluhů. „Teď mám novou úžasnou práci i finanční stabilitu,“ dodává.
Hloupé pokrevní pouto
A jak může vypadat život po přerušení, ztlumení? „Nejsem typ terapeuta, který na všechno ordinuje psychoterapii. Ale v případě přerušení kontaktu s rodičem může být odborná pomoc velmi cenná,“ radí Vyhnánková. Pokud odborná pomoc není dostupná, jsou i jiné cesty. „Alfou a omegou je sdílení s blízkými, s těmi, komu důvěřuji. Základ je nebýt v tom sám,“ radí. Pomoci ale mohou i tematické knihy, podcasty, články. „Úlevné bývá číst příběhy lidí, kteří prošli něčím podobným. Poskytnout mohou i know how, ale na prvním místě zjistíme, že to neřešíme jako jediní na světě. Že nejsme vyvrhelové, odchylky z normálu. Utnutí vztahu s vlastní rodinou je totiž stále velké tabu,“ dodává Vyhnánková.
(Literaturu doporučuje Vyhnánková následující: Matky, dcery a komplikované vztahy od Karen C. L. Anderson, Budu vůbec někdy dost dobrá od Karyl McBride a Dospělé děti emočně nezralých rodičů od Lindsay C. Gibson. K poslechu doporučuje podcast Vychovávej s láskou.)
Ze své praxe Vyhnánková vnímá, že o znovunavázání nebo zintenzivnění kontaktu lidé začínají přemýšlet v momentě, kdy na straně rodiče proběhla sebereflexe. Někomu postačí, pokud jim rodič začne častěji volat, protože byl do té doby pasivní. Někdo trvá na výslovné omluvě, rodinné terapii nebo v případě závislosti absolvování léčby. Často se otázka vrací i s narozením vlastního dítěte: Nemělo by přece jen poznat své prarodiče? Bude rodič v roli prarodiče fungovat jinak, lépe?
Později se vynořuje jiná forma dilematu. Co dělat, když rodiče zestárnou a začnou potřebovat pomoc? „Abych zůstala v souladu se svou hodnotou, že starým a potřebným lidem se má pomáhat, mohu to udělat,“ říká Vyhnánková. „Ale nemusím je k tomu mít ráda.“ Zároveň připomíná, že s úbytkem mentálních schopností se toxické chování může naopak prohlubovat. „Pak stojíme před volbou: jak moc chci být v souladu se svými hodnotami, versus jak moc potřebuji chránit sebe.“ Pomoc lze zkusit zajistit i jinak: zaplatit ji, domluvit se s partnerem, partnerkou či přáteli.
Někteří se také snaží koncept rodiny otáčet, přetvářet. Naplňovat pojem jinými významy. Jako v Tetrisu hledají takový útvar, který bude odpovídat tomu, co potřebují. „Existuje pojem chosen family – zvolená rodina. Tou je komunita přátel, která nám může být hodnotově i emočně bližší než naše biologická rodina,“ vysvětluje Vyhnánková. Materiální pomoc tu nebývá samozřejmostí, zato přijetí často ano. Kromě primární rodiny – rodičů – také existuje rodina sekundární: partnerství. „Partnera či partnerku si vybíráme, a tím si vybíráme i možnost vytvořit novou kulturu, nová pravidla,“ dodává. Všemi těmito způsoby lze získat i přístup k rodinám našich blízkých, což podle Vyhnánkové může být také důležitý zdroj pochopení, přijetí, pomoci.
Na koncept rodiny už dnes nahlíží jinak i Tereza. „Mám raději tu nepokrevní, protože ti lidé s vámi chtějí být. Nenutí je k tomu žádný zvyk nebo hloupé pokrevní pouto.” Mezi její nejbližší patří několik lidí. Zmiňovaná „milovaná teta“ a její rodina. „S tetou máme takový mateřský a sesterský vztah, ale nazýváme ho spíš soulmates. Moje teta je opravdu nejúžasnější člověk, kterého znám. Ukázala mi, co to znamená bezpodmínečná láska,“ popisuje. „Společně s jejím manželem mě přijali do rodiny a trávila jsem s nimi a mými bratranci řadu Vánoc.“
Hezké vztahy opět navázala i s prarodiči a má mnoho „blízkých úžasných kamarádek“, se kterými se společně dostávají „ze všech životních bolestí.“ „Kromě toho mám skvělého partnera, který se mnou tím peklem prošel a vždy se mě snažil podporovat. Oba jsme měli hodně životních šrámů, ale momentálně se máme opravdu krásně. A já jsem za ten současný život nesmírně vděčná.“
Autorka je spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás