Když se začne mluvit o boji proti oligarchii a o tom, že by miliardáři neměli existovat, najde se vždycky hodně lidí, kteří se trochu vyděšeně ptají, jestli se to má týkat taky milionářů. Z té debaty je cítit, že se řada z nich s nejbohatšími identifikuje a že takové řeči vnímají jako ohrožující i pro sebe. Další lidé by si přáli, abychom v klidu a míru mohli žít vedle sebe, ať už jsme miliardáři, nebo ne. Jsou totiž přesvědčeni, že existence miliardářů ničemu neškodí. Negativní dopad oligarchizace společnosti je přitom ohromný. Lidé přestávají důvěřovat demokratickým mechanismům i médiím, protože vidí, že ztrácejí možnost cokoliv ovlivňovat. Proto jsme aktuální kampaň na podporu Alarmu nazvali: Oligarchii se nepřizpůsobíme.
Nebojte se o své byty
Asi by bylo dobré zdůraznit, že existence korunových milionářů v Česku opravdu ničemu neškodí. V Česku je totiž milionář skoro každý, kdo vlastní byt a vzhledem k rozsáhlé privatizaci původně státního bytového fondu tu byty vlastní hodně lidí. Právě vlastnictví bytu je pro mnoho lidí hrází, která je dělí od chudoby. Kdyby totiž museli platit přemrštěný nájem, byli by výrazně chudší.
V Česku je debata o kapitalismu obtížná. Řada lidí se domnívá, že kapitalismus je nutnou podmínkou demokracie. Jak si své záležitosti uspořádáme, by ale mělo být na nás
Pokud tedy mluvíme o problému nadměrného bohatství, rozhodně nemluvíme o lidech, kteří mají v Česku byt. Problém skutečně bohatých lidí spočívá v tom, že mají tak ohromné zdroje, že ovlivňují politiku a využívají společenské uspořádání k tomu, aby se dále obohacovali. Vytváří se tak společnost, kde je na jedné straně malá skupinka skutečně bohatých, pak další nepříliš velká skupina lidí, kteří mají příjmy, ze kterých pohodlně vyžijí, a pak všichni ti, kdo mají nízké příjmy, často pracují na prekarizovaných pozicích, kombinují různé zdroje příjmů, a když se potkají na ulici se svými přáteli, řeknou si, že se mají dobře, akorát mají málo času. Bodejť by jim čas nechyběl, když pořád musí vydělávat.
Když tedy mluvíme o problému superbohatých, nikdo ani nenaznačuje, že by se mělo nějak penalizovat vlastnictví bytu. Problém tvoří ti, kdo vlastní desítky nebo stovky nemovitostí, ne normální lidé, kterým vlastnictví bytu nebo domu jen pomáhá důstojně přežít.
V takovém systému přestává fungovat všechno. Lidé, kteří potřebují pomoc, pak bývají odkázaní na individuální internetové sbírky. Jistě, lze najít příklady superbohatých, kteří na něco přispěli, ale v naprosté většině případů se lidé, kteří mají sami málo, skládají na ty, kteří mají ještě méně, nebo se jim něco stalo, například jim onemocnělo dítě a pojišťovna nějaký typ léčby neproplácí. Když to sledujeme, býváme dojati solidaritou lidí, ale je třeba jasně říct, že většina takových sbírek by v normální společnosti vůbec neměla vzniknout, protože by nebyly potřeba. Stejně jako by lidé, kteří pracují, neměli v normálním světě brát sociální dávky.
Skupina lidí, kteří mají právo na příspěvek na bydlení, je v Česku ještě mnohem větší, než ti, kdo ho nyní pobírají. Přesto stát bude spolu s novou „superdávkou“ podporu výrazně snižovat. Zřejmě proto, že politici a úředníci usoudili, že je dlouhodobě neudržitelné, aby se tolika lidem dorovnávalo to, co jim chybí kvůli nízkým příjmům a vysokým nákladům na bydlení.
Takže zatímco fosilní oligarchové v posledních letech rychle bohatli, běžným lidem se zdvihaly náklady na bydlení, jelikož stoupaly ceny nájmů i energií a na ministerstvu mezitím vymýšleli, jak snížit už tak nízkou podporu pro lidi, kteří mají problém s penězi vyjít. V principu je samozřejmě myšlenka, že by si lidé měli prací vydělat na životní náklady, správná, ale pokud tomu tak není, nelze to řešit tím, že jim politici podporu prostě odeberou. V kapitalismu je ale vždycky málo veřejných prostředků, neboť systém v samém základu stojí na tom, že superbohatí se stále více obohacují na úkor všech ostatních, a navíc ani neplatí přiměřené daně.
Z nějakého nepochopitelného důvodu se o osud bohatých obávají i lidé, kterým rozhodně nehrozí, že by se z nich mohli miliardáři stát. Solidarizují tak s těmi, kdo parazitují na ostatních i na naší planetě a pomáhají udržovat stávající systém. Ten, kdo se proti vládě oligarchů ozývá, je pak často označován za závistivce, který ostatním nepřeje úspěch. To je ale jen další způsob umlčování kritiky, aby se nemluvilo o tom, že systém založený na vykořisťování lidí a drancování přírody je zvrácený a neudržitelný.
Zneužívání lidí, kteří utekli před válkou
Nedostatek veřejných financí má celou řadu konkrétních důsledků. O jednom z nich jsem psala poslední dva roky opakovaně. Jde o hanebný způsob, jakým stát přistoupil k integraci ukrajinských uprchlíků, které se rozhodl maximálně vytěžit, aniž by jim poskytl možnost důstojného života v Česku. Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) se během posledních let chlubilo, že příjmy státního rozpočtu spojené s pomocí Ukrajině nadále rostou. To znamená, že na válečných uprchlících stát vydělává, protože do státní kasy přispívají na daních a odvodech víc, než stát vynakládá na sociální dávky apod.
Uprchlíci navíc nejsou součástí českého dávkového systému, čímž se MPSV taky chlubí, jakkoli to pro lidi, kteří mají zdravotní problémy, představuje často pád do úplné chudoby a někdy i nucený odjezd zpátky na Ukrajinu. Stát rovněž nedal příchozím čas na integraci a intenzivní výuku jazyka, což mu už v polovině března 2022 doporučovala analýza PAQ Research, která důrazně varuje před tlakem na rychlou ekonomickou aktivitu uprchlíků. Z výzkumu Českého sociologického ústavu z března 2025, který navázal na předchozí výzkumy PAQ Research, vyplývá, že čtyři pětiny uprchlických domácností (80 %) měly nižší příjem, než je medián příjmu českých domácností. Ve skutečnosti je celková bilance ještě horší, protože výzkum se provádí online a ti úplně nejchudší v něm nefigurují.
Takže máme v Česku ministerstvo, které by mělo spravovat oblasti tak základní, jako jsou pracovní podmínky a sociální dávky pro ty, kdo je potřebují, a přitom se nestydí vychloubat tím, že na válečných uprchlících vyděláváme. To je jeden příklad za všechny, kam nás systém, jak je v současné době nastavený, přivádí: k nelidskosti, za kterou se ani nestydíme.
Kapitalismus a demokracie
V Česku je debata o kapitalismu obtížná. Řada lidí se domnívá, že kapitalismus je nutnou podmínkou demokracie. Jak si své záležitosti uspořádáme, by ale mělo být na nás, a nemravné zisky vybraných jedinců jsou naopak s udržitelností demokracie v rozporu. Vliv oligarchů na společenský vývoj je něco, co je v přímém rozporu s demokracií. A lidé to pochopitelně vidí, a ztrácejí tak v demokratické instituce důvěru. Důsledky vidíme všude kolem sebe.
Místo poučování lidí, že by měli dál věřit těm, kdo nás do tohoto stavu přivedli, je potřeba tyto problémy jasně pojmenovávat. Kapitalismus rodí oligarchy a ti přetvářejí svět k obrazu svému. Dokud se jakožto většina lidí, které tento systém drtí, nedokážeme dohodnout, že takhle to dál nejde, bude se to jen zhoršovat. Lidé budou čím dál chudší, nájmy a energie čím dál dražší, zatímco superbohatí budou platit méně daní a pobírat více dotací z veřejných peněz. Naštvaní lidé budou volit populisty, aby si mentálně aspoň trochu ulevili, a ti budou pokračovat v podobném duchu.
Abychom mohli dál na konkrétních příkladech i v obecné rovině popisovat, v čem je tento systém špatný pro většinu lidí i pro naši planetu, potřebujeme vás, naše čtenáře. Někteří si nemohou dovolit platit měsíční příspěvek, protože jsou příliš chudí. A my nechceme za paywall, protože jsme přesvědčeni, že by ke kvalitnímu obsahu měli mít přístup všichni. O to víc tedy potřebujeme ty z vás, kdo si nějaký měsíční příspěvek dovolit můžete. Nastavit si ho můžete v nové kampani Oligarchii se nepřizpůsobíme, kterou jsme spustili poprvé na našem vlastním dárcovském portálu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás