„Toto je môj výraz tváre, keď som prvýkrát uvidel koniec tejto performance,“ pronáší Adam Dragun, sedící v první řadě mezi diváky, směrem k zastavenému videu, na němž vytřeštěně civí do kamery. Spoluautor a performer v jedné osobě usedá za připravený rozkládací stolek, na němž leží rozházené štosy papíru. S mikrofonem v ruce vysvětluje, že ho na začátku projektu oslovil mladý dramaturg pracující v „dosť prestížnom divadle“ s nabídkou spolupráce, od níž si sliboval, že by mu mohla vrátit nadšení pro profesi, kterou kdysi miloval. Zároveň dodává, že ho kvůli zachování anonymity bude nazývat Alex.
Zpočátku se může zdát, že se tvůrci příliš neberou vážně, postupně se však performance překlápí v konceptuální úvahu o vztahu umění a reality.
Už první minuta eponymního představení v publiku probouzí zvědavost a vyvolává řadu otázek: O čem performance vlastně bude? Proč je na jevišti připraveno jen projekční plátno? K čemu slouží malá stage s nasvícením? A samozřejmě: kdo je onen záhadný dramaturg? Brzy se však ukáže, že vše je ještě trochu jinak, než se na začátku mohlo zdát. V následujících videích totiž Alexe ztvárňuje dívka ve školním věku. Postupně začíná být jasné, že příběh nebude jen o dvou mladých divadelnících, ale také – a možná především – o ní.
Performativní přednášku uvedla v polovině listopadu Archa+, přibližně dva roky fungující kulturní prostor na pražské Florenci, cílící především na mladé publikum. Vedle pořádání koncertů se zaměřuje na prezentaci současných forem divadelního umění. Místo klasické činohry zde často narazíte na tanec, objektové divadlo nebo performance. Do této kategorie spadá i necelou hodinu a půl trvající inscenace, která objevuje nové hranice dokumentárního divadla a sleduje až archetypální příběh umělce na začátku jeho cesty. Nejbližší repríza je na programu ve středu 17. prosince.
Mladý umělec
Adam Dragun je známý především jako polovina populární kapely Berlin Manson, která spolu s hudebníky jako Edúv Syn, Dušan Vlk, Fvck_Kvlt nebo Viktor Ori reprezentuje novou slovenskou vlnu mísící punk, elektroniku a rap. Po absolvování herecké konzervatoře nastoupil na VŠMU v Bratislavě, jež ovšem podle jeho vlastních slov „po roce prestala napĺňať jeho očakávania“. Rozhodl se proto odjet na Erasmus na krakovskou AST, kde se setkal s významným polským dramaturgem Grzegorzem Niziołekem, z jehož podnětu vznikla instalace s pozornost vzbuzujícím názvem Prcat – ta stála na rozhovorech s prarodiči o jejich intimním životě; další respondentkou inscenace byla Dragunova spolužačka a budoucí spolupracovnice Olga Ciężkowska.
Společně se v roce 2022 přihlásili do open callu pořádaného Komunou Warszawa, bývalým komunitním squatem a dnes jedním z center progresivního performativního umění v polské metropoli. V performance nazvané Last Time My Parents Were in Komuna Warszawa, jejíž název částečně odkrývá pointu celého projektu, se zabývali z angličtiny obtížně přeložitelným konceptem „tough love“ – tedy záměrným neprojevováním vřelosti, typicky při výchově dětí. Dílo o rok později uvedli v Žilině na festivalu divadla a tance Kiosk, kde se setkalo s nadšeným přijetím publika. Následně dvojice v rámci kolaborativního projektu pražského divadla Alfred ve dvoře a bratislavského P*AKTu vytvořila inscenaci Deadline. V ní postava zasloužilé divadelní herečky rekapituluje svoji kariéru, své nejslavnější role, jež spojuje leitmotiv umírání na jevišti. Ve všech třech dílech lze najít postupy, které Dragun v inscenaci Alex znovu oživuje a dále rozvíjí.
Hledá se dramaturg
Dragun ve své práci pravidelně využívá formu dokumentárního filmu. Když hledá vhodného představitele či představitelku pro anonymního dramaturga, uspořádá herecký konkurz. Na začátku představení tak diváci sledují videa dětí ve věku devíti až dvanácti let, jak se zadrhávají při čtení scénáře, roztomile přehrávají domýšlené emoce a stydlivě koktají sprostá slova, která už sice znají, ale bojí se je vyslovit nahlas. Dokumentární rovina se však brzy začne prolínat se spekulací. Dragun pracuje s nejistotou – divák neví, kdo Alex vlastně je, a ani si nemůže být jistý, nakolik je projekt promyšlenou konstrukcí a nakolik autentickým záznamem uměleckého experimentu. Právě tato neustálá oscilace mezi reálným a inscenovaným je jedním z hlavních zdrojů napětí.
Důležitou součástí jsou také citace z kanonických děl. Ve varšavském projektu, který se rovněž pohyboval na průsečíku dokumentárního filmu, uměleckého výzkumu a v jistém smyslu i činohry, nechali Dragun a Ciężkowska své rodiče přečíst Learův monolog o vyhnání tří dcer z království. Úryvek ze Shakespearova dramatu nejen výstižně formuloval komplikovanou rodičovskou lásku, ale zároveň tematizoval vztah herce a postavy.
Motiv herectví se v různých podobách objevuje také v Alex. Otevírá jej také prostřednictvím slavného Ninina monologu ze čtvrtého dějství Čechovova Racka. Repliku přednáší Alexova představitelka, o níž se divák dozví, že od dětství navštěvuje dramatický kroužek. Náctiletá herečka tak tvoří zřetelný kontrast k vyhořelému dramaturgovi – stojí na opačném pólu umělecké dráhy, teprve vstupuje na cestu, kterou on už zpochybňuje.
Právě přerod v umělce se ukazuje jako stěžejní téma inscenace. Ta ve vrcholné scéně využívá postup live cinema k zachycení drastického detailu během přehrávání scény smrti Amadea Mozarta, prototypu geniálního umělce, který své poslední dílo dopisoval na smrtelné posteli. Dragun se k mýtu génia a umění jako nejvyšší oběti vrací proto, aby jej konfrontoval s realitou – s rutinou reprezentovanou omšelým zázemím prestižní instituce, ale taky se sílícím politickým tlakem, který umocňuje etické dilema, zda setrvat, či ne.
Frustrace ze Slovenska
Takto popsaná forma a s ní související otázky mohou na papíře působit suše či dokonce nadutě. U mnoha podobně formálně orientovaných inscenací tomu tak opravdu bývá, Alex však představuje výjimku. Dragunovi a jeho spolupracovníkům se daří komplikované úvahy převést do podoby, která je divácky přístupná, lehce ironická, ale stále intelektuálně podnětná.
Zpočátku se může zdát, že se tvůrci příliš neberou vážně, postupně se však performance překlápí v konceptuální úvahu o vztahu umění a reality. V samotném závěru se inscenace vrací k tématu vyhoření a současné kulturní politice na Slovensku. Přestože lze soucítit s frustrací tvůrců, toto spojení působí mírně nahodile a nedotaženě. Tyto drobné dramaturgické nesrovnalosti však nedokážou zastínit sílu celkové formy – složité skládačky, kterou je radost skládat právě proto, že nemá jednoznačné rozuzlení.
Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás