„Měli jsme tu dva manžele zubaře. Bydleli na ubytovně u toho mafiána, ona pracovala v šatně v kasinu, on dělal skladníka,“ vyprávěla mi místní učitelka v Mariánských Lázních příběh dvou manželů, kteří měli tu smůlu, že se dostali do područí novodobého otrokáře. Ten vlastní ubytovny a zároveň nutí lidi, kteří u něj bydlí, aby pro něj pracovali. Řada lidí, které může vykořisťovat, se k němu dostala tak, že jim poskytl ubytování po jejich příchodu z Ukrajiny.
Řada lidí z Ukrajiny, kteří by mohli pracovat v českém zdravotnictví, odešla raději do Německa, kde je přístup k profesi o něco snazší.
Díky jedné aktivní paní, která koordinovala pomoc Ukrajincům, se podařilo oba manžele z ubytovny dostat a dnes pracují jako zubaři v rámci praxe před probační zkouškou u jiného zubaře. Podobných příběhů, kdy někdo z ukrajinských uprchlíků díky pomoci získal práci jako zubař, lékař, zdravotní sestra, jsem slyšela v různých koutech republiky mnoho. Napadlo mě u toho pochopitelně, kolik takových lidí ale pořád pracuje někde v továrně, aniž by měli možnost, a hlavně energii a kontakty, aby svou situaci změnili.
České zdravotnictví má nedostatek lidí, to je známá věc. Shánět zubaře je v mnoha částech republiky úplně nadlidský výkon. Řada lidí z Ukrajiny, kteří by mohli pracovat v českém zdravotnictví, odešla raději do Německa, kde je přístup k profesi o něco snazší. Přesto se něco trochu začíná hýbat. Zkoušky, které dřív byly tak těžké i proto, že v testu mohly být správně všechny odpovědi – anebo žádná, byly velmi těžké a ti, kdo je dělali, neměli možnost se ani podívat na výsledky, aby se poučili ze svých chyb či rozporovali odpovědi, které nemusejí být vždy jednoznačné. Nejtěžší ze všeho byly pro zubaře, kteří navíc neměli možnost absolvovat před zkouškou praxi. Nemožnost podívat se na výsledky a odvolávat se bohužel přetrvává, ale nové otázky, které jsou do testů zařazené, už nemají být chytáky a správná je vždy jen jedna odpověď. Při Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví vzniklo navíc kariérní centrum, které zdravotníkům ze zemí mimo EU pomáhá dosáhnout cíle stát se lékařem, zubařem nebo zdravotní sestrou v Česku. To je samozřejmě krok správným směrem, protože neexistuje žádný důvod, proč by lidé s odpovídajícím vzděláním, měli pracovat jako šatnářky nebo skladníci.
Ale je to pořád málo, i když by to mohlo být mnohem horší, kdyby nebylo tisíců lidí. Ti nezištně, často jako dobrovolníci nebo zcela nad rámec svých pracovních povinností, pomohli lidem uniknout ze spárů podobných mafiánů nebo se jinak zasloužili o to, že někdo z válečných běženců mohl pracovat na odpovídající pozici, a to nejen ve zdravotnictví. Jsou chvíle, kdy si při sledování situace v Česku zoufám, na druhou stranu ale pořád potkávám lidi, kteří v tom marasmu dokážou nejen vidět naději, ale svým přičiněním situaci reálně zlepšují.
Text vychází s podporou nadace Friedrich-Ebert-Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás