Vzorní zaměstnanci táhnou společnost dolů, rebelové nás posouvají dál

Při nedávné práci na reportáži, kdy jsem se snažila zjistit, jaké pracovní podmínky panují v Knihobotu, jsem se opět setkala s různými typy zaměstnanců. A uvědomila jsem si, že se s nimi potkávám vlastně pořád. Většinou se pracovní kolektiv dělí na dvě skupiny. Na ty, kteří jsou loajální k vedení i nekritičtí k pracovním podmínkám, takových bývá většina, zatímco menšinu představují lidé, kteří si naopak uvědomují, že pracovní podmínky nejsou dobré, jak by šly zlepšit a taky se nebojí své kritické připomínky formulovat. Většina lidí, což asi platí všeobecně v různých situacích, se pak ze všeho nejraději nevyjadřuje, rozhodně ne veřejně. Jako člověk zvenčí, tedy novinář, nebo kdokoliv, kdo se chce dozvědět něco o chodu té dané firmy, pak můžete stát před volbou, komu vlastně věřit. Nekritičtí zaměstnanci, kteří hájí vedení, zároveň mívají tendenci své kritičtější kolegy vnímat jako nemakačenka, kterým není nic dobré nebo práci prostě nezvládají.

Popravdě mě někdy děsí, jak jsou lidé schopni se dojímat nad osudy druhých, kteří mají očividně špatné pracovní podmínky, ale zároveň si nepřipouštějí svou vlastní situaci, většinou podobně nedůstojnou.

I zvenku, popíšete-li poměry na daném pracovišti poctivě a uvedete všechny názory, se kterými jste se setkali, mohou lidé formulující kritický postoj působit jako potížisti, kteří se prostě najdou vždy a všude. Nakonec mnoha lidem se v dané práci přece líbí, takže to nemůže být tak hrozné. A mlčící většina je možná spokojená, nebo se možná bojí, každopádně svým mlčením dává za pravdu těm, kdo stojí za vedením. Proto se ostatně poměry mění k lepšímu jen pomalu, zatímco zhoršování pracovních podmínek a ztráta už vybojovaných pozic a zákonů chránících zaměstnance může být někdy opravdu rychlá.

Pomineme-li extrémní případy lidí, kterým opravdu není nic dobré a stěžovali by si za úplně jakýchkoliv podmínek, znamená to, že naši společnost posouvají dál právě lidé kritičtí, kteří se nebojí hlasitě projevit. Kdyby totiž všichni byli pořád spokojení, obrazně bychom lezli stále ještě po stromech. Každopádně bychom neměli zákoník práce. Spokojeně a s patřičnou loajálností bychom mohli dřít dlouho přes zákonnou pracovní dobu, nevytrhováni z dělného rytmu dovolenou, a především nerozmazlováni minimální mzdou. Skoro každý zaměstnavatel chce právě takového loajálního zaměstnance, který si nestěžuje, ale místo toho pořádně maká. Přesto, co je dobré pro zaměstnavatele, nemusí být dobré pro lidstvo. Pro něj a jeho pokrok jsou požehnáním naopak lidé, kteří si dokážou představit změny a nadto nemají strach, nebo ho jsou schopni překonat, a jít do konfliktu s vedením.

Zpátky na stromy

Pracovní podmínky jsou souborem nejdůležitějších věcí, protože prací trávíme velkou část svého bdělého života. Bylo by opravdu krásné, kdybychom si mohli být jistí, že všechny moderní výdobytky, kterých se podařilo v této oblasti dosáhnout, nám už zůstanou. Jenže sledujeme pravý opak. Velká sociální hnutí, odbory, vybojovaly opravdu hodně a podařilo se jim během 20. století dosáhnout mnoha pozitivních změn. Po pádu železné opony se ale situace zvrátila. A je jedno, že ve skutečnosti nebyl ve východním bloku žádný komunismus, ani že pracovní podmínky zde nebyly nutně dobré. Jde o to, že prohrál narativ a západní země, včetně dnes nás, se přestaly bát pracujících, že by se mohli příliš bouřit a chtít opět zavádět komunismus.

To je důvod, proč se posledních několik desítek let pracovní podmínky spíše zhoršují, často aniž bychom si to uvědomovali. Člověk je tvor ve většině případů velmi přizpůsobivý, dokáže vydržet ledacos a často mu ani nedochází, že to, co po něm zaměstnavatel chce, není normální. Nebo ještě jinak: pokud zaměstnanci pokojně vykonávají, co je jim řečeno, nic nikdy nerozporují a dělají to skoro všichni, pak je to normální, protože je to přijímaná norma. A těžko se to může změnit.

Najdou se pochopitelně i osvícení zaměstnavatelé, kteří podporují existenci odborů, vedou s nimi dialog a chtějí, aby se jejich zaměstnanci cítili dobře. Uvědomují si, že odbory mohou být mimo jiné prostředníkem, jak se dozvědět, co zaměstnance tíží a že jim tak dávají možnost podmínky zlepšovat. Takových je ale menšina.

Čekání na rebely

Další charakteristikou měnícího se světa je globalizace a přesuny pracovníků z různých ekonomických a kulturních oblastí. To je něco, co hodně usnadňuje vykořisťování, protože jedny zaměstnance je snadné nahradit jinými, kteří přijdou zdaleka a jsou ochotní podstoupit téměř cokoliv pro to, aby mohli do svých zpravidla chudých domovů posílat peníze.

Dříve se toto týkalo spíše dělnických profesí, kde tolik nevadily jazykové bariéry, ale s rozvojem internetu a on-line pracovních pozic se přesně tento problém bude týkat stále více profesí. Proto je potřeba se co nejvíce organizovat, to je celkem zřejmé. Mnohdy je ale ze všeho nejdůležitější vůbec vnímat, že pracovní podmínky nejsou v pořádku. Odborové nebo jakékoliv jiné organizování je tedy důležité nejen proto, že sám člověk nezmůže nic, ale taky proto, že udržuje povědomí, co je možné zlepšit, nebo naopak, co už je nedůstojné a vykořisťující.

Popravdě mě někdy děsí, jak jsou lidé schopni se dojímat nad osudy druhých, kteří mají očividně špatné pracovní podmínky, ale zároveň si nepřipouštějí svou vlastní situaci, většinou podobně nedůstojnou. V Česku se to týká ohromného počtu lidí, protože minimálně na úrovni odměny za vykonanou práci je situace většiny lidí opravdu děsivá. Žijeme totiž ve státě, kde člověk, který musí platit nájem, z jednoho příjmu jen těžko uživí rodinu, pokud se nejedná o příjem vysoce nadprůměrný. Sama tato skutečnost nechává, zdá se, většinu společnosti zcela chladnou, byť se to týká téměř každého z nás. Nízké mzdy a platy netvořily žádné velké téma ani před volbami, zmínky například o učitelských platech nebylo těžké mezi jinými tématy, a hlavně kauzami přeslechnout.

Proto bychom měli být vděční všem, kdo se nebojí, stěžují si, mluví o špatných pracovních podmínkách, bouří se, nenechávají věci takzvaně být a ani neřeší svou situaci tím, že jdou potichu jinam. Jít jinam je ostatně univerzální lék neoliberálních ideologů na všechno. Nemáte na drahé bydlení? Přestěhujte se. Máte špatné pracovní podmínky a malou výplatu? Změňte práci. Má vaše dítě problémy ve škole? Najděte mu jinou, nejlépe soukromou školu. Hlavně si prosím vás nestěžujte a nic po státu nechtějte. Na odchodu nebo vlastně útěku od problémů je celá současná ideologie postavená.

Potížisti a rebelové jsou proto nejlepším lékem proti neduhům neoliberálního kapitalismu, protože nikam neutíkají, ale snaží se o zlepšení podmínek právě zde. A za to jim patří dík.

Text vychází s podporou nadace Friedrich-Ebert-Stiftung.