Dojem krize a úzkosti se stal jedním ze znaků současné doby. Spolu s francouzským filozofem Bruno Latourem můžeme krize v západních zemích rozdělit minimálně na tři základní sféry. Jde o krizi geopolitickou (pro Latoura jsou to změny geopolitického uspořádání a vztahu Evropy k USA), sociální (imigrace do Evropy ze zemí dřívějšího „Třetího světa“) a ekologickou (pokračující klimatické změny). Na tyto různorodé krize neexistuje žádné jednoduché řešení, protože jejich komplexita, rychlost vývoje a měřítko v mnoha ohledech dalece přesahují mandát jakéhokoliv státu. A tak i odpovědi na ně musí být nutně komplexní.
Ačkoliv se mohou v jistém ohledu zdát myšlenky americké neoreakce jako z jiného světa, její hodnoty a myšlenky se v posledním desetiletí zásadně propsaly do politického cítění Ameriky.
Avšak v posledním desetiletí slouží tento dojem krizovosti naší situace jako motor politické fronty, která v mnoha ohledech hájí regresivní politiku. Jde o nástup národoveckých či protekcionistických politik, které se staly stálicí na politickém poli bohatého Západu. Ačkoliv jsou tyto projekty do jisté míry ve svém zaměření i regionálních rozdílech různé – ať už jde o hnutí MAGA a americkou neoreakci, německou AfD, intelektuální ferment kolem francouzského Národního sdružení či naši domácí trucpolitiku SPD či Stačilo! – všechny pracují skrze mobilizaci obecného pocitu úzkosti, který plyne z dojmu multimodální krizovosti současného světa.
A také se svou rétorikou zásadně staví proti liberálně-demokratické kultuře, která se od devadesátých let a dob globalizace projevila coby určující ideologie. Tyto reduktivní a často populisticky laděné politické projekty nevhodné pro komplexní krize pak nabízí jednoduchý recept: „Prostě to vyřešíme.“
Komu vadí Francouzská revoluce?
V americkém kontextu je jedno z hnutí této ultrakonzervativní politiky takzvaná „neoreakce“ (NRx). A se znovuzvolením Donalda Trumpa se tato dosud okrajová filozofie dostala do centra dění a veřejného diskurzu. Ačkoliv lidé jako programátor a blogger Curtis Yarvin (neboli Mencius Moldbug), filozof Nick Land či kulturní komentátor Bryce Laliberte definovali a šířili neoreakci již dříve (tedy zhruba od druhé poloviny nultých let), se znovuzvolením Donalda Trumpa začala NRx do velké míry splývat s určující filozofií nejvyšších pater americké politiky.
Samotný termín „reakce“ má svou politickou historii a dnes byl oprášen v novém kontextu. Jeho prapůvod můžeme hledat v revolucionářském slovníku, který se vytvořil v letech následujících po Velké francouzské revoluci (1789), kdy revolucionáři, kteří se stavěli nejdříve proti monarchii, aristokracii a následně v rámci takzvaného „Velkého teroru“ takřka proti komukoliv, kdo se jim znelíbil, považovali za reakcionáře ty, kteří – ať už domněle, či doopravdy – podkopávali revoluční ideály, kritizovali zdánlivou historickou nevyhnutelnost probíhající revoluce a zastávali se starých pořádků absolutistické monarchie (takzvaného ancien regime).
A reakce je nakonec termín, který dobře známe i z naší totalitní minulosti. V českém kontextu jsme ji ve stejném smyslu mohli vidět třeba ve známé „Antichartě“ (1977), kde se slovy „reakce“ a „reakcionářský“ nešetří: „Ve svém zavilém boji proti pokroku se mezinárodní reakce pokouší vytvořit zdání jakési široké antikomunistické fronty […] Sem patří i nejnovější pamflet, tzv. Charta 77,“ mezi jejíž signatáře patřil i Jan Patočka coby „reakční profesor, který se dal do služeb antikomunismu.“ I zde můžeme vidět, že reakce byla vždy chápána jako v zásadě antirevoluční hnutí, které stojí v opozici k cílům (dosud povětšinou radikálně levicové) revoluce.
Dnes jsme se ovšem, jak píše Mark Lilla, ocitli v momentě, kdy reakce přetrvává, ačkoliv proletářská Revoluce je již dávným snem minulosti. Jak vidíme na příkladu amerických neoreakcionářů, reakce sama o sobě nabývá revolučních rysů, které mobilizuje proti stávajícím pořádkům. Současný politický „systém“ zároveň vyobrazuje coby režim, který si zaslouží zcela padnout ve prospěch ještě staršíhorežimu, toho „pravého“ ancien regime, který jenom čeká, až se vrátí zpět do hry. Curtis Yarvin tuto tendenci na svém blogu Gray Mirrornazval „velký reset“, a jde o celkové vymazání výdobytků liberálně-demokratické kultury a politiky za posledních zhruba 250 let…
Být přiznaně reakční
Zde je však vidět zásadní rozpor, který tkví v jádru neoreakce. Jde o hnutí, které se skrze populistické praktiky pokouší zažehnout revoluci v politickém smýšlení a současně se staví do role ochránců starého dobrého světa, který brání proti čemukoliv „progresivnímu“ – v tomto kontextu lze třeba zmínit dopady a původ klimatických změn, práva LGBTQI+ menšin či přistěhovalectví. Strašák progresivistické revoluce totiž propůjčuje smysl sebeobrazu reakčního hnutí coby ochránců „starého světa“.
Je to právě tento zásadní rozpor, který podle hongkongského filozofa Yuka Huie dělá ze současné neoreakce příklad Hegelova „nešťastného vědomí“ – tedy vědomí, které tváří v tvář dějinnému ideálu, který si samo naordinovalo, nahlíží svou vlastní nedokonalost, zatímco dějiny plynou dál. Reálná odpověď na tento rozpor schází, a o to méně je zakuklená reakční politika schopna zdárně vyřešit vrstevnaté a komplexní krize současnosti.
Je také zásadní zmínit, že neoreakce termínem „reakce“ definuje sama sebe – nejde tedy o nálepku udělenou ze strany jakéhokoliv „revolučního“ hnutí, jako tomu bylo v minulosti, ale spíše o oznámení nároku tuto reakční pozici zastávat. Jak píše Hui, jde o kontradikci, která je neslučitelná. O to více poukazuje na široký politický sentiment úzkosti a nespokojenosti, která na pozadí politických, společenských a environmentálních změn dodává těmto hnutím politický motor. Ale místo těžké politické práce v demokratickém systému nachází ideologie současné neoreakce na tento rozpor odpověď v rádoby rytířském boji s větrnými mlýny pozdní modernity.
Jako lakmusový papírek použijeme konkrétní americké hnutí neoreakce a jeho představitele – praotce současné neoreakce, programátora a bloggera Curtise Yarvina, a investora a lobbistu Petera Thiela. Pro ty, kdo by si o tom raději poslechli podcast, je tady Kolaps z dubna 2025, v němž jsme řešili právě tento nástup neoreakce jako oficiální politickou teorii stávající americké garnitury.
Boj Curtise Yarvina proti liberalismu
Termín „neoreakce“ poprvé použil právě Curtis Yarvin, který své politické cítění sám definuje jako monarchismus absolutistického střihu, v němž se považuje konkrétně za „jakobitu“, tedy tradičního anglického loajalistu z dob Olivera Cromwella. A stejnou politiku si v jádru představuje pro Spojené státy americké. Rád by viděl nástup Vladaře, konkrétně politického „CEO“ (výkonný ředitel obchodní společnosti), který by autokraticky řídil stát jako firmu. Od takového zřízení si pak slibuje maximální bezpečí a ekonomickou efektivitu a často dává za ideální příklad autokratické státy typu Singapuru či Hong Kongu.
V roce 2007 začal Yarvin blogovat své názory na stránkách Unqualified Reservations a brzy si na internetu vybudoval širokou základnu sledujících. Jeho salva začala v roce 2007 ve Formalist Manifesto (Manifest Formalismu), kde se pokouší poukázat na dvojakost našeho liberálně-demokratického cítění, které neměří všem stejným metrem. V roce 2008 pak ve svém Open Letter to Open-Minded Progressives (Otevřený dopis otevřeným progresivistům) poprvé používá termín „neoreakce“, kterého se chápe jako pozice pro kritiku současné liberálně-demokratické politiky USA.
Yarvinovi se letos se znovuzvolením Donalda Trumpa dostalo nebývalé pozornosti a aspoň prvních pár měsíců po zvolení platil za jakéhosi politického filozofa současné garnitury (viz např. rozhovor pro The New York Times). A v mnoha ohledech to dává smysl. Stačí si vzpomenout na jeho plán RAGE – Retire All Government Employees (neboli Odejděme všechny vládní zaměstnance), který navrhoval způsob vykotlání státních institucí, který pak v praxi imitoval Elon Musk se svým DOGE – Department of Government Efficiency, jenž si vzal za úkol rušit tisíce míst na klíčových resortech americké vlády. Nebo v jeho koncepci „Motýlí revoluce“, kdy se z kukly umírněné pravicové vlády má ihned po zvolení vylíhnout motýl (konkrétně Monarcha stěhovavý) autokracie, která by ze Spojených států skrze uzurpaci exekutivní moci vytvořila tzv. „sovcorp“ (sovereign corporation) – tedy parastátní útvar, který by byl řízen shora CEO coby novodobým absolutním monarchou.
Dnes Yarvin převážně publikuje na svém blogu Gray Mirror, kde často nevybíravě komentuje kroky americké vlády za její nedostatečnou dravost a odhodlání. A také se soustředí na svůj softwarový projekt Urbit, který původně založil v roce 2002 a ke kterému se v roce 2024 vrátil coby „válečný CEO“.
Pro pochopení celé neorekace jsou zde Curtisovy dlouhodobé vztahy ke kultuře a penězům americké Silicon Valley zásadní. Do Urbitu totiž zainvestovali i Marc Andreesen a v roce 2013 Peter Thiel. Především druhý jmenovaný je jedním ze zásadních jmen současné neoreakční scény. Ale kde Yarvin podmanivým způsobem nabízí politickou teorii tohoto hnutí, tam ji Thiel coby miliardářský investor a aktivní lobbista využívá ve svém podnikání – a v poslední době se také profiluje coby filozof a teolog se silně apokalyptickými názory.
Kdo všechno je Antikrist podle Petera Thiela?
Peter Thiel je známý jako současný titán investic technologického průmyslu Silicon Valley. V roce 1998 byl jedním ze zakladatelů služby PayPal a po úspěchu této společnosti vstoupil jako jeden z prvních vnějších investorů do Facebooku. V roce 2003 byl jedním ze zakladatelů firmy Palantir, která poskytuje služby datové analýzy s důrazem na sekuritizaci, například za pomoci technologie rozpoznávání obličejů a používání umělé inteligence. Firma své služby sledování lidí a dohledu například poskytuje současné americké vládě.
V posledních letech se však Thiel dostal do nejvyšších pater americké politiky jako mecenáš Republikánů a také stojí za strmým vzestupem současného viceprezidenta USA J. D. Vanceho. Pro něj je Thiel „mentorem“ od chvíle, kdy poprvé viděl jeho přednášku v době svých vysokoškolských studií, a byl také prostředníkem prvního setkání J. D. Vanceho s Donaldem Trumpem v Mar-A-Lago v únoru 2021, které změnilo Vanceho názor na politiku Donalda Trumpa. Na Vanceho senátorskou kampaň v roce 2022 daroval Thiel 15 milionů dolarů, což stále je největší dar na senátorskou kampaň v historii USA.
Thiel se také netají svými filozofickými ambicemi. V září tohoto roku například zorganizoval cyklus čtyř přednášek v San Francisku, v nichž šířil své apokalyptické evangelium. Lístek na akci byl k dostání za 200 dolarů a platil striktní zákaz jakéhokoliv nahrávání či sdílení. Britský deník The Guardian nicméně dostal do ruky zápisky jednoho přítomného a po požádání o vyjádření Thielova mluvčího Jeremiaha Halla se deníku dostalo věcné odpovědi, která spíše poupravovala některé pasáže, než že by jejich pravost vyvracela. Leaknuté záznamy z Thielových přednášek pak zveřejnil i podcast The Post amerického deníku The Washington Post.
Stručně lze říci, že Peter Thiel dával jasně nahlédnout do svého vnitřního chápání světa, politiky a společnosti; ale je to velmi krušná podívaná. Lopotí se totiž v idiomu společenského darwinismu a rozporuplnost svých tvrzení se pokouší sjednotit politickou teologií, konkrétně událostí brzkého Armageddonu a příchodem Antikrista. Jako by snad tato hypotetická událost měla zpětně propůjčit uvěřitelnost Thielovu neukotvenému narativu, který je v jádru nedůsledný a nedává moc smysl.
Jeden příklad za všechny: „Myslím, že v 17. či 18. století by Antikrist byla postava asi jako Dr. Strangelove – vědec, který dělal různé podivné experimenty. V 21. století je Antikrist spíše nějaký luddita, který chce veškerou vědu zastavit. Někdo jako Greta [Thunberg] nebo Eliezer [Yudkowski]. A mimochodem, nebude to [investor, miliardář a poradce Donalda Trumpa] Andreesen. Nemyslím si, že by Andreesen byl Antikrist. Protože, víte, Antikrist by měl být dost populární.“ Zakončit takovou tirádu vtipem je možná dobrý přístup, ale Thiel svůj biblický apokalypticismus myslí smrtelně vážně. Zůstává paradoxem, kterého si například protestující před místem konání také všimli, že bezpečností a kontrolou je možná ze všech nejvíc posedlý sám Peter Thiel.
Filozofování o vlastním byznyse
Jeho akademicko-podnikatelská kariéra by tomu nakonec napovídala. Jeden z Thielových prvních textů pochází z roku 2004, kdy pomáhal organizovat konferenci s názvem „Politika a Apokalypsa“, která se věnovala dílu filozofa Reného Girarda, který Thiela zásadním způsobem osobně ovlivnil během jeho bakalářských studií filozofie na Stanfordu. Ve své eseji „Straussovský moment“ se zabývá novým světovým řádem po 11. září 2011 a nabízí vizi budoucnosti, která je zcela hobbesiánská – mluví o válce všech proti všem.
Snad není náhodou, že rok předtím založil firmu Palantir, která se věnuje analýze dat a vývoji technologií sledování právě pro účely akcelerující sekuritizace. Palantir konkrétně využívá americká vláda pro zefektivnění sledování svých občanů a ačkoliv je firma vlastněná soukromě, úzce spolupracuje s orgány americké vlády a tajnými službami. Palantir je momentálně i jedním ze subjektů (dalším je například Lockheed-Martin), které finančně podporují Trumpovu stavbu nového tanečního sálu v Bílém domě.
V roce 2009 vydal Thiel v rámci libertariánského think-tanku Cato Institute text The Education of a Libertarian, kde zazní jeho možná nejznámější teze: „Nemyslím si, že svoboda a demokracie jsou dnes již kompatibilní“. Thielova pozice je tedy tvrdě libertariánská a v demokracii vidí tyranii mas, která se pokouší omezit svobodu jednotlivce – tedy konkrétně jeho samotného. Ve stejné eseji pak nabízí řešení skrze investici do projektů, do kterých v té době investoval: šlo o podporu „kolonizace“ kyberprostoru, vesmíru a tzv. sea-steading, tedy vytváření obyvatelných zón na oceánech a mořích. Jeho chatrná „filozofie“ se tak vždy jeví jako jasně spojená s jeho investičními zájmy, které se skrze ni pokouší racionalizovat.
Ačkoliv se mohou v jistém ohledu zdát myšlenky americké neoreakce jako z jiného světa, její hodnoty a myšlenky se v posledním desetiletí zásadně propsaly do politického cítění Ameriky. A mimo to hraje zásadní roli v pokračujících kulturních válkách, kde se tvrdě staví proti čemukoliv „levicovému“. Je však relevantní tento politický proud chápat i v jiných koutech euroatlantické sféry, a to zvláště v kontextu širší Evropy i České republiky, a to konkrétně s nástupem nastupující české vlády, která může potenciálně vykazovat velmi podobné ideologické rysy jako Trumpova administrativa v USA.
Chyceni mezi progresivismem a Katedrálou
Zde je třeba zopakovat, že neoreakce je pojem, který si od samotného počátku přisoudila sama komunita Nrx. Ačkoliv pochází původně od Yarvina, uchytila se coby nálepka, se kterou se identifikuje širší komunita NRx, a vypovídá o tom, jak se neoreakce sama vidí. Jak jsem psal výše, nazvat se reakcionářem tedy předpokládá jakousi revoluci, proti které se člověk staví a jejíž výdobytky chce zvrátit ve prospěch starého dobrého absolutismu. Taková Revoluce je však v podmínkách liberální demokracie 21. století imaginární, a tedy je třeba mobilizovat proti strašáku „progresivismu“. To, co je ve skutečnosti dlouhodobý a širší kulturní pohyb, považuje neoreakce za levicovou konspiraci a úderku, která by potvrdila jejich samozvanou pozici bojovníků proti dekadentní revoluci a upevnila jejich moc.
V imagináriu neoreakce pak existuje koncept, který zároveň shrnuje vše, co je na stávajících pořádcích špatné, a proti němuž je třeba tuto revoluci vést. Jde o tzv. „Katedrálu“ a tvůrce tohoto termínu Yarvin pod něj schovává tak trochu vše, co se mu na současném světě nelíbí. Konkrétně má jít o provázaný komplex politiky, vzdělávání a novinařiny, který udržuje v chodu kulturu liberální demokracie a vymývá lidem mozky.
Opět je nutno říci, že kritika provázání moci ve stávajícím „establishmentu“, od střetu zájmů na vůdčích politických postech či nepotismu a klientelismu, zcela jistě tvoří součást jakékoliv zdravé demokracie. Neoreakce nicméně tuto kritiku stejným dechem vplétá do paranoidního imaginária takřka transcendentního boje dobra proti zlu, které tvrdí, že západní svět je stoka dekadence, již může zachránit jenom konec světa tak, jak ho známe.
Výzva představit si svět po ústupu globalismu je tak dnes již s námi. Nicméně nic neříká, že takový svět musí být nutně postkapitalistický, postliberální, či postdemokratický. První verzi si často představují členové radikální levice, druhá je zbožným přáním nacionalistů typu Orbána či Putina a třetí si představují jako ideální zřízení technokraté ze Silicon Valley typu Petera Thiela. Realita je taková, že se současnou fragmentací dlouhodobých politicko-ekonomických aliancí a nástupem pokračujících krizí – od geopolitických změn po klimatické změny a migraci – se věci na různých místech planety budou vyvíjet různými směry. A jestli je na neoreakčním diskurzu jedna věc aspoň trochu pozitivní, tak je to fakt, že se tato politická teorie zatím nepropisuje v takové míře do české či evropské situace.
Autor je amerikanista a překladatel.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás