Přízraky vojenské diktatury. Film Tajný agent a brazilská politika zapomínání

Jen pár brazilských filmů v posledních letech vyvolalo doma i za hranicemi tak živou debatu jako politický thriller Tajný agent. Režisér Kleber Mendonça Filho skrz příběh zakořeněný v nedávné minulosti pojmenovává současný konflikt mezi pravdou, vzpomínkami a kontrolou nad výkladem dějin. Zároveň navazuje na širší trend brazilské kinematografie posledních let, která opakovaně obrací pozornost k otázce, jak tamější politická reprezentace uchovává nebo aktivně potlačuje historické vědomí.

Teprve vlna protestů přiměla výběrovou komisi zvolit jako oficiálního nominanta Tajného agenta. Znovu se ukázalo, že kulturní artefakty jsou součástí zápasu o to, jaké příběhy budou viděny a vyprávěny.

Cinemateca Brasileira v São Paulo, největší filmotéka Latinské Ameriky, je výmluvným symbolem zmíněného konfliktu. Když se v roce 2019 stal brazilským prezidentem Jair Bolsonaro, hned po nástupu do funkce zrušil ministerstvo kultury, pod které filmotéka spadala, a jeho pravomoci svěřil sekretariátu vedenému loajálními, avšak nekvalifikovanými funkcionáři. Stálí zaměstnanci včetně technického personálu byli propuštěni, případně sami odešli, protože několik měsíců nedostali výplatu. Instituce fungovala v provizorním režimu a zanedbávání základní údržby v červenci 2021 vyeskalovalo požárem, při němž shořelo několik tun vzácných archiválií, tisíce filmových kopií a nenahraditelná filmová technika. 

V Brazílii během uplynulých pěti let ale docházelo také k přímočařejším útokům na paměť a instituce uchovávající kulturní a historické vědomí země. Bolsonaro opakovaně hrozil zrušením či privatizací národního filmového fondu ANCINE, pokud instituce nezačne upřednostňovat kryptofašistické náměty. Kvůli redukci rozpočtu audiovizuálního sektoru skoro o polovinu byla řada projektů pozastavena, desítky režisérů musely odložit přípravu filmů, a to zejména těch, které se zabývaly sociálními tématy, rasismem, genderovou identitou nebo obdobím diktatury. Byla nastolena atmosféra nátlaku, zastrašování a autocenzury.

Dopředu do minulosti

V lednu 2023 se brazilským prezidentem stal znovu Luiz Inácio Lula da Silva a došlo k obratu. Ministerstvo kultury bylo obnoveno a veřejná podpora audiovize navýšena. Vloni vyhlásil ANCINE veřejné výzvy v celkové výši 250 milionů realů (skoro miliarda korun), z nichž 40 procent mělo směřovat do regionů mimo hlavní průmyslová centra. Mnoho podpořených a realizovaných projektů přitom vypráví právě o tom, co Bolsonarova (ne)kulturní politika systematicky ničila – o uchovávání individuální i kolektivní paměti. 

V brazilských filmech z posledních let, třeba Filhových dokumentárních Portrétech přízraků (2023), minulost neustále ožívá – v podobě tíživých vzpomínek, traumat nebo neuzavřených příběhů. Dřívější události se přitom viditelně otiskují do přítomnosti. Jako v dramatu podle skutečných událostí Navždy s vámi (2024), které obdrželo Oscara za nejlepší mezinárodní film. Fernanda Torres v něm hraje ženu, jež napříč dekádami hájí odkaz svého manžela, který byl v době vojenské diktatury unesen vládními agenty. Ve stejném období, v sedmdesátých letech minulého století, se odehrává i Tajný agent. Jeden z nejlépe hodnocených filmů letošního Cannes v Česku uvedl festival Ostrava Kamera Oko, na aktuálně probíhajícím festivalu Kino Brasil je v pražském Bio Oko na programu 27. a 29. listopadu.

Film uvozují navenek nostalgické záběry z brazilských filmů a televizních pořadů z doby před 50 a více lety, které však později získávají odlišný význam. Stávají se varovným dokladem toho, jak může být kulturní paměť separována od politického kontextu. Fascinaci brazilskou kulturní identitou zastupuje také hlavní hrdina, kterého hraje charismatický Wagner Moura, známý zejména coby představitel Pabla Escobara ze seriálu Narcos. Jeho Marcelo, bývalý učitel, během úvodní jízdy autem zaujatě studuje nápisy na náraznících kamionů, které míjí na silnici, a pobaveně pozoruje člověka ve zvířecím kostýmu účastnícího se zřejmě nějaké místní slavnosti. Jako kdyby se octnul v zemi, která je mu blízká a zároveň zcela cizí.

Marcelovou cílovou destinací je město Recife na severovýchodě země, odkud pochází i Filho. Je odhodlaný vypátrat svého syna, který po matčině smrti vyrůstá pouze s dědou, jenž si coby promítač v místním kině dobře uvědomuje moc pohyblivých obrazů. Z důvodů, jež pochopíme v průběhu filmu, byl Marcelo nucen přijmout falešnou identitu a v patách jsou mu dva profesionální zabijáci. Scénář napsaný samotným Filhem sleduje i několik vedlejších dějových linek včetně jedné týkající se nohy vytažené ze žaludku obřího žraloka. Její majitel není nalezen, stejně jako se nikdy nenašly stovky lidí odstraněných režimem. 

Pro film, který se nijak nepodřizuje thrillerovým nebo neo-noirovým konvencím, je ovšem určující spíš vykreslení prostředí než napínavý příběh. Přínos mnohých scén nespočívá v tom, že někam posouvají děj, ale že něco odhalují o daném historickém období – film se odehrává v roce 1977, kdy paralelně s ekonomickým růstem stále naplno probíhalo omezování svobody projevu a systematické mučení a likvidování politických oponentů.  

Životy těch druhých

Naznačená narativní strategie je patrná od úvodní sekvence, kdy protagonista zastaví u čerpací stanice, kde už několik dní leží mrtvola neznámého muže. Pokusil se vykrást pumpu, ale byl zastřelen jedním ze zaměstnanců. Policie zaneprázdněná karnevalem probíhajícím ve městě zatím nedorazila. Stejně marně se pumpař snaží dovolat majiteli. Je proto nucen pracovat poblíž rozkládající se mrtvoly a odhánět od ní hladové psy. Scéna navenek nesouvisející s hlavním dějem nastoluje jedno z ústředních témat filmu: násilí se v časech diktatury stává něčím samozřejmým. Není náhodou, že jeden z dvojice dopravních policistů, kteří na místě po chvíli zastaví, má na uniformě krvavou skvrnu. Stejně výmluvný je fakt, že uniformované příslušníky zajímá víc podezřelý cizinec než hnijící nebožtík. 

Marcelo do města nakonec přijíždí v době vrcholícího karnevalu. Doufal, že nalezne klid a odpovědi. Město žijící hudbou, večírky a průvody se pro něj ale stává nepřehledným labyrintem, kde nemůže nikomu věřit. Pestrobarevné kostýmy a rituály odvádějí pozornost od represivních struktur a zmizelých osob. Hrdinovým útočištěm se stává dům pro lidi, kteří se podobně jako on z různých důvodů skrývají – před policií, vládními agenty, násilnickým manželem a jinými projevy fašismu. Claudia sem utekla před násilnickým manželem, Haroldo před otcem a strýcem, podle nichž nebyl dost zmužilý, a Thereza před občanskou válkou v Angole. 

Marcelo je osudy těchto postav fascinován stejně jako brazilskými reáliemi. Ke každému jednotlivci přistupuje s upřímnou zvědavostí a bez předsudků. Navzdory okolnímu chaosu, násilí a rigidnímu systému založenému na neměnných třídních hierarchiích si dokáže zachovat lidskost a vidět ostatní jako sobě rovné. Spíš než aktivním hybatelem dění je zprostředkovatelem vyprávění jiných lidí. Co s ním bylo dál se v závěru příznačně dozvíme z černobílé fotky v novinách. Jde o symbolickou tečku filmu, který opakovaně ukazuje, že příběhy obětí diktatury se často dochovaly jen v paměti druhých a mediálních fragmentech.

Depolitizace paměti

Kleber Mendonça Filho se vždy zajímal o to, jak politická moc a korupce prosakují do každodenního života. V thrillerově laděných Zvucích od sousedů (2012) poukázal na různé formy násilí zajišťující bezpečí a stabilitu brazilské střední třídy. Aquarius (2016) vyprávěl o obyvatelích rezidenčního domu odmítajících ustoupit predátorským developerům. Obavy postav v krajní situaci, v níž se nemohou spolehnout na pomoc politiků ani policie, zpřítomnil také v krvavém antiglobalistickém westernu Bacurau (2019). Jeho nejnovější film, natočený v reakci na vládu Bolsonara a vzestup krajní pravice, se s institucionálním násilím vojenské diktatury poprvé vypořádává napřímo. Vyhýbá se ovšem explicitní brutalitě. 

Namísto represí autoritářského režimu film ukazuje, jak se paměť a nostalgie stávají nástrojem moci. Filho se nedopouští líbivé estetizace minulosti, ke které mají sklony mnozí čeští filmaři. K retro estetice přistupuje kriticky jako k formě vytěsnění reality, díky níž může vojenská diktatura přežívat ve vzpomínkách mnohých lidí ve zjemněné, depolitizované podobě. Film proto nezobrazuje sedmdesátá léta skrz současný filtr, ale dobovou optikou. Rekonstrukce dané éry začíná u automobilů, účesů, hudby a obálek časopisů a pokračuje vizuální koncepcí. 

Kameramanka Evgenia Alexandrova použila i staré anamorfní objektivy Panavision, což filmu dodává obrazovou měkkost, zrno a barvy tehdejších snímků. Záměrně staromódní jsou i techniky snímání a přechody mezi záběry: zoomy, pomalé prolínačky, dlouhé sledovací záběry s více obrazovými plány. Sedmdesátým letům tudíž odpovídá i tempo a tón vyprávění. 

Neúplná pravda

Na povrchu se odvíjí realistický thriller o muži s falešnou identitou, který se snaží přežít v nepřátelském prostředí řízeném zkorumpovaným šéfem policie. Spodní proud filmu je ale tvořen symboly, mýty a anomáliemi – kočka má dvě tváře, místní si vyprávějí legendu o vraždící končetině… Do reality proniká to, co se politikům a vojákům nepodařilo potlačit – lidové příběhy a imaginace. Různé verze událostí si vzájemně odporují, některé scény jakoby se vracely zpět a přepisovaly dřívější dění, někdy není zjevné, co jsou fakta a co fantazie. 

Narativní neukotvenost a zlomkovitost Tajného agenta zároveň vystihuje stav, který autoritářské režimy aktivně utvářejí: nejistotu ohledně toho, co je pravda a čemu lze věřit. Aby si lidé přestali být jisti tím, co vidí a co si pamatují. Film nás nutí prožívat tutéž nejistotu, ten samý pocit, že žádné svědectví není úplné, žádná informace jistá.  

Nemožnost uspokojivě rekonstruovat historii představuje součást brazilského národního traumatu. Zákon o amnestii z roku 1979 de facto zajistil beztrestnost pachatelům mučení a umožnil, aby bývalí agenti bezpečnostního aparátu později zaujali vysoké pozice ve státní správě. Vyšetřování mnohých politických zločinů nepokračovalo, archivy zůstaly nedostupné. Krajně pravicová ideologie se tak ani po přechodu k demokracii nevytratila z řídících struktur, což později povede ke snaze prezentovat diktaturu jako období pořádku a disciplíny, ne tvrdého porušování lidských práv. S tímto rozměrem kolektivní paměti pracuje i Filhův film. Scény z minulosti prokládá výjevy ze současnosti, v nichž mladá badatelka poslouchá audiozáznamy ze sedmdesátých let a snaží se rozkrýt, kdo byl Marcelo a co se s ním stalo. Tyto odbočky působí zprvu rušivě, ale postupně vychází najevo, že nabízejí klíč k pochopení celého filmu. 

Zatímco scény ze sedmdesátých let působí svou bohatou texturou, vrstevnatým zvukovým designem a sytými barvami téměř hyperrealisticky, přítomnost je jen strohá materiální realita bez hudby a výraznější barevné palety. Kvůli zkreslení danému nostalgií vypadá dnešní svět paradoxně míň atraktivně než jedno z nejhrozivějších období moderních brazilských dějin. Tajný agent tak vedle období diktatury reflektuje i naší současnost, v níž jsou historická fakta relativizovaná a stesk za starými dobrými časy slouží k legitimizaci autoritářských tendencí.

Proč řešit minulost

Součástí debaty o paměti a mocenských a ideologických zájmech se film stal také během své cesty na Oscary. Filhovi v minulosti dvakrát unikla nominace na Oscara pro nejlepší mezinárodní film. Kvůli politickým tlakům pravicových politiků byl nakonec pokaždé vybrán titul jiného režiséra. Jeho novinka se po úspěchu v Cannes jevila jako jasná volba, ale opět vznikla kampaň, tentokrát řízená vlivnými korporacemi, prosazující konkurenční snímek Manas. Podezření z lobbingu a politického tlaku vyvolalo veřejný odpor a podporu filmové komunity včetně virálního videa Fernandy Torres. Teprve vlna protestů přiměla výběrovou komisi zvolit jako oficiálního nominanta Tajného agenta. Znovu se ukázalo, že kulturní artefakty jsou součástí zápasu o to, jaké příběhy budou viděny a vyprávěny. 

Jedním z dominantních motivů bolsonarismu byla představa, že se brazilská společnost příliš zaobírá minulostí. Také proto autoritativní režim předchozího prezidenta soustavně rozkládal a oslaboval paměťové a kulturní instituce. Tajný agent naopak dokládá, že není možné vybudovat a udržet demokracii bez archivů, muzeí a filmoték, které uchovávají paměť, a bez kultury, která je schopná kriticky reflektovat vlastní dějiny a odhalovat úzké vazby mezi minulými diktátory a dnešními populisty.