V červnu tohoto roku se uskutečnil sněm Motoristů sobě, kde vystoupil třiadvacetiletý Matěj Gregor a doslova rozvášnil motoristické publikum představou, že stát si bude nastavovat počty studentů a obory, „které si sám řekne“, a naopak určí, které obory jsou zbytečné a budou zpoplatněné. Největší ovace vyvolala ta pasáž projevu, kde Gregor prohlásil: „Slyšeli jste o oborech jako ekofeminismus, genderová studia, environmentální filozofie?“ Při každém názvu oboru pukalo obecenstvo smíchy. Tyto obory budou zpoplatněny, pokračoval řečník, „protože absolvent tohoto oboru nemá pro Českou republiku a pro českého daňového poplatníka žádný ekonomický ani humanitní přínos“. Po těchto slovech zažívá publikum jakousi katarzi. Jásá a extaticky vykřikuje. Závěrem je zdůrazněno: „Školství je pro Motoristy absolutní prioritou.“ Okamžitě po nástupu Motoristů do vlády prý dojde k „obrovskému auditu“.
V témže měsíci byl hostem DVTV bývalý ředitel Cermatu Miroslav Krejčí, poradce Motoristů pro oblast školství, a taktéž prohlásil, že by stát měl revidovat kapacity v jednotlivých oborech, neboť: „Je tu spousta oborů, které pro stát a pro ekonomiku nedávají smysl, že vůbec existují.“ Moderátorka Drtinová se ptá: „Vy máte na stole nějaká data, která ukazují, jaký ekonomický přínos ty obory, které zmiňujete, že by si je studenti měli platit sami, mají? Nebo je to jen otázka ideového přesvědčení?“ Krejčí odpovídá: „Myslíte si, že takový ekofeminismus má nějaký…“ Drtinová: „Já ta data nemám. Ptám se, zda vy ta data máte, nebo jestli je to jenom ideové přesvědčení.“ Krejčí: „Konkrétně například u ekofeminismu je to ideové přesvědčení.“
Tažení konzervativních politických elit proti humanitním oborům zaráží zejména v době, kdy podstatná část populace má problém rozpoznat pravdivou a nepravdivou informaci.
Nechme nyní stranou, že obor ekofeminismus, s nímž se hodlají Motoristé vypořádat zřejmě nejrazantněji, na českých univerzitách vůbec neexistuje. Zajímavější je, jak se podařilo nejen Motoristům, ale i dalším politikům z konzervativní části politické mapy (Zeman, Benda, Klaus starší i mladší a jiní) přesvědčit českou společnost, že humanitní obory ochuzují naši zemi odsáváním peněz ze státního rozpočtu a že je dobré je nějakým způsobem z pozice státní moci přinejmenším regulovat, ideálně vytlačit z možného výběru, přičemž nejoblíbenější argument je postaven na tom, že jsou v „běžném životě“ nepoužitelné. Asi není překvapivé, že nedílnou součástí české volební kalkulačky se stala otázka: „Chcete, aby vláda určila zbytečné obory na vysokých školách, za něž budou studenti platit?“
Podobně chatrný je oblíbený slogan, že tito absolventi končí na úřadech práce. Existují průkazné statistiky (MŠMT, Úřad práce) o tom, že nezaměstnanost absolventů humanitních oborů se nijak neliší od počtu nezaměstnaných v technických oborech, tedy že příčinou není humanitní orientace. Přesto průměrný český občan, když zaslechne pojem „humanitní obory“, projeví pověstný Pavlovův podmíněný reflex a začne opakovat slovo „nepraktický“, aniž by o nich cokoli věděl. Čím je tento reflex podmíněn?
Jedním důvodem je fakt, že to, co nás řadilo a stále řadí mezi hospodářsky nejvyspělejší země na světě, je průmysl. Sám tento pojem si drží zvláštní status spojený s pocitem přežití malého státu uprostřed Evropy v soukolí velkých mocností. Trochu to připomíná důležitost katolické víry pro zachování Polska. Mimochodem už sám název strany Motoristé sobě nepochybně oslovuje nevědomé pudy národní identity. Druhým důvodem je konzervativní charakter české společnosti a nízký smysl pro společenské inovace, pro potřebu kultivovat veřejný prostor. Dochází tak ke střetu mezi společenskými stereotypy na straně jedné a prohlubující se reflexí sociálního i individuálního vnímání na straně druhé. Tento proces sebeuvědomování je provázen různými typy emancipace, s nimiž souvisí i akcelerace studijních oborů Motoristům a silnému proudu české společnosti tak vzdálených.
Test recepční gramotnosti
Paradoxem je, že právě Motoristé se v rámci povolebního vyjednávání dostali do jakéhosi labyrintu, z něhož by je vyvedla znalost humanitní disciplíny (přesahující do informatiky či logiky) s názvem sémiotika. Sémiotika je nauka o znacích a o interpretačních mechanismech, jimiž čteme svět kolem nás, přičemž způsob dekódování vposled ukazuje na nás samotné. Co všechno mají znamenat symboly, gesta, artefakty a předměty, které Motoristům čouhají z rukávů a vypadávají z kapes a mobilů?
Testem motoristické gramotnosti se stalo virální video herce Pavla Lišky, který v něm podpořil „ikonickou postavu strany“ Filipa Turka, když se ztotožnil s mnoha Turkovými projevy a lídra podržel i historkou o tom, jak se mu při močení stal trapas, ale napadlo ho kapku moči na trenýrkách maskovat jako nehodu v umývárně s proudem vody. Vtipné – a pro mnohé evidentně těžko dešifrovatelné – podobenství, jak něco nepatřičného nastylizovat jako běžný nebo přijatelný jev.
Reakce byla taková, že Motoristé video masivně sdíleli, neboť nevypozorovali žádné indikace parodicko-satirického mediálního produktu. A opravdu. Jak vlastně měli poznat, že Liška sice něco verbálně tvrdí, ale ve skutečnosti říká něco jiného? Kde lze v jeho videu číst znaky stylizace, komiky? Motoristům by pomohlo, kdyby znali základní členění významové struktury znaku: denotaci, tedy vrstvu doslovnou, a konotaci, vrstvu asociativní, kontextuální, s níž se dá dynamicky pracovat, dokonce ji obrátit proti řečenému. Liška bravurně rozklížil právě vrstvu doslovnou a kontextuální, když za pomoci dikce a tropů (hyperbola, ironie) zavedl Motoristy do lůna sémiotiky, v němž dopadli jako těžkoodění železní páni v bahnité bitvě u Sudoměře.
Sociální vědy a hybridní války
Oponenti Motoristů se pohoršují nad postavou Filipa Turka, nicméně opravdovým nebezpečím je šokující rétorika a argumentace motoristických specialistů v oblasti vzdělávání. Patrona vypadlá z kapsy na střechu auta saúdskoarabského velvyslance zdaleka není tak „ikonickým“ odkazem k fašizujícím tendencím jako představa, že univerzity budou plnit zadání politiků o humanitní a ekonomické užitečnosti absolventů.
Motoristé zřejmě vůbec nechápou principy, na nichž fungují akreditační a reakreditační procesy na vysokých školách. Akademici se ocitají v roli jakýchsi zprostředkovatelů, neboť na jedné straně při navrhování a schvalování oborů musí vyhovět kritériím akreditačních komisí, tedy státu, na druhé zohledňují jak vědecký, tak společenský vývoj a reagují na přirozenou poptávku zájemců o studium. Nejmladší generace je přitom dostatečně vyspělá na to, aby sama vyhodnotila, které obory potřebuje k tomu, aby byla schopna aktivně utvářet prostor, v němž žije. Role akademiků spočívá mimo jiné v tom, aby vypozorovali tyto nároky a potřeby a skloubili je s možnostmi vysokoškolského vzdělávání. Zvláště v humanitních oborech je zcela běžné, že dochází k propojování ústavů, vzniku a zániku předmětů i oborů, a to dle přirozených společenských změn. Představa, že by o tomto měli rozhodovat politici, je absurdní.
Letité tažení konzervativních politických elit proti humanitním oborům zaráží zejména v době, kdy podstatná část populace má problém rozpoznat pravdivou a nepravdivou informaci (o parodii nemluvě), kdy političtí marketéři a PR specialisté dokáží ovládat voliče sebepřízemnějším hoaxem, fake news či emočně působivou dezinformací (viz dokument Czexperiment o volebních kampaních), kdy sociální psychologové nazývají soudobou společnost postfaktickou, neboť pravda, důkaz či fakta nejsou argument. Je evidentní, že západní svět se ocitl ve zcela novém typu studené války, charakteru hybridního.
Už v roce 2019 prohlásila Alex Alvarová na přednášce konané v rámci Projektu etického vzdělávání Královéhradeckého kraje, že vysoká efektivita ruské propagandy stojí na hlubokých znalostech v oblasti sociálních věd (behaviorální a kognitivní principy, psychologie, sociologie atp.) aplikovaných na sociálních sítích. V knize Průmysl lži říká: „Cílem propagandistického útoku je masa kognitivně oslabených lidí s volebním právem.“ Na nevědomosti a předsudečnosti založený vztah mainstreamové české veřejnosti k humanitním vědám je jedním z největších regresů totalitní minulosti a fatálním neporozuměním světu, v němž žijeme. Bytosti, které nechápou, co druhý říká, ani co samy říkají, ztrácejí status svobodných individuí.
Autor je vysokoškolský pedagog.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás