Koncem srpna zemřel patnáctiletý chlapec, kterému v práci stroj amputoval ruku a on zranění podlehl. Zpráva nevzbudila celonárodní pohoršení, ale zapadla mezi mnoha dalšími. Smrt chlapce je přitom špičkou ledovce fenoménu, který by českou společnost rozhodně trápit měl. Měli bychom si klást otázku, jak je možné, že se tak mladý chlapec na tom místě nacházel, jestli vůbec chodil do školy a kolik dalších takových dětí někde pracuje.
Kdyby totiž jejich rodiče měli normální důstojné platy, pak by děti pracovat nemusely.
Když se mluví o pracovní migraci, většina lidí to považuje za vzdálené téma, které se jich netýká. Nemáme většinou tendenci se ztotožňovat s lidmi, kteří jsou zavřeni někde v halách mimo náš pohled a tam od nevidím do nevidím vyrábějí věci, které zvyšují český hrubý domácí produkt. Velké emoce nevzbudil ani fakt, že do podobných trajektorií migrantského osudu nastoupili i ti, kdo k nám utekli před válkou. Váleční běženci totiž neodcházejí primárně za prací, přicházejí s rodinami a potřebují pracovat omezenou dobu, aby se mohli věnovat také dětem. Dlouhé pracovní směny k práci cizinců tak nějak patří a místním obvykle nepřijde divné, že se dřou za směšné peníze do úmoru. Najdou se dokonce tací, kdo se domnívají, že se nemá bojovat za lepší pracovní podmínky, ale že podřadné práce (rozuměj práce ve špatných podmínkách a za málo peněz) mají přece vykonávat migranti.
Dětská práce ve 21. století
Stejně tak jsme si už zvykli, že oblečení, které si kupujeme, často někde ve vzdálených zemích šijí děti. Na etické oblečení často ani nemáme peníze, a tak si pro jistotu původ toho, co nosíme, většinou ani nezjišťujeme. I zde se překvapivě stále ještě můžeme setkat s argumentem, že si ty děti takto aspoň vydělají. Občas mám při některých diskuzích pocit, že někteří lidé vypnuli nejen svou lidskost, ale i mozek. Kdyby totiž jejich rodiče měli normální důstojné platy, pak by děti pracovat nemusely. A je to pochopitelně dětská práce, která mimo jiné platy snižuje. Co kapitálu dovolíme, to udělá a nemá v tom, jak je vidět, vůbec žádnou hranici.
Jak je ale možné, že podobnou lhostejnost projevujeme i ve vztahu k dětem, které žijí v naší zemi a místo toho, aby se vzdělávaly, pracují? Jedná se totiž bohužel skutečně o fenomén, kdy část mladých Ukrajinců pracuje už ve věku, kdy by měli chodit do školy. Od patnácti let, ale někdy dokonce i v mladším věku. To souvisí pochopitelně s tím, že v Česku není středoškolské vzdělávání nejen povinné, ale ani nárokové. A taky s velmi špatnou ekonomickou situací mnoha ukrajinských domácností, kdy matky často nedokážou své rodiny uživit. To všechno otevírá palčivé otázky, které bychom měli urgentně řešit. Pokud nám síly nestačí na to, abychom účinně bojovali proti všem nespravedlnostem světa, mohli bychom aspoň dělat něco pro to, aby v naší relativně bohaté zemi nechodily děti do práce, ale do školy.
Text vychází s podporou nadace Friedrich-Ebert-Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás