Pokud máte pocit, že hlavní město znáte dokonale, Periferní průvodce Prahou výtvarníka a hudebníka Tomáše Staňka vás nejspíš přesvědčí, že jste rozhodně ještě neviděli všechno. Ve své knize objevuje neobvyklá (ne)místa na okraji Prahy. Čtenáře provádí částmi, které nezřídka leží ladem a nabízí i vnitřní periferii neboli místa, která máme téměř pod nosem, ale máme tendence je přehlížet. Staněk všechna tato místa kreslí s nádechem romantiky a s citem milovníka neobvyklých zákoutí a bizarností. V rozhovoru nicméně zdůrazňuje, že hlavním cílem jeho knihy, která vyšla v Labyrintu, je dát zájemcům nástroj, jak si město objevit a užít po svém. Doslov ke knize napsali sociální antropolog Radan Haluzík a vizuální umělec Epos 257. Tomáš Staněk působí také jako rapper v projektech DBKL a Dvě slunce a je autorem komiksů nebo zinů. V současnosti vystavuje v rámci OBRAS AKROBAD – TRIP TRIP v holešovické galerii Chemistry Prints.
V čem je lepší průvodce po pražské periferii s kresbami, než kdyby tam byly fotografie?
Není to tak doslovné. Kresba lépe odráží ducha místa, je subjektivní. Když jsem začal ta místa portrétovat, ještě jsem nemyslel na to, že to bude kniha, jen jsem si kreslil sérii svých oblíbených spotů. Bylo to před dvěma lety, měl jsem propad do úzkostí, byl jsem bez práce a byl leden a já jsem si řekl, že vyplním čas a budu se věnovat něčemu, co mi dělá radost. Byl to trochu vědomý únik do těch nejpříjemnějších míst, navíc dělaný touto relativně realistickou, takže na moje poměry časově náročnou technikou.
Hlavní pravidlo je se nebát prolézt dírou v plotě, zkusit, jestli nějaké dveře nejsou otevřené, být suverénní – přinejhorším tě někdo vyhodí.
Fotka by mohla být plná detailů, ale s kresbou se dá pracovat kreativně, má víc vrstev. Můžeš si třeba pamatovat, že jsi tam někdy viděl na zemi plyšového medvěda a nakreslit ho tam, i když už tam není.
Přijde mi, že periferie nebo obecně nemísta jsou dnes trendem, existuje spousta webů, které se objevováním zapomenutých míst Prahy věnují a často jsou navázaná i na průvodcovské služby. Proč zrovna teď?
Říkal jsem totéž Radanu Haluzíkovi, kterého vnímám jako hlavního popularizátora nemíst u nás. Opravil mě, že periferie není trendy, protože trendy jsou široké džíny, které se deset let nosí a pak už se nenosí. Vztah města a periferie je stále živý a je to citlivé téma, protože město se neustále vylévá do periferie a tam, kde zanechává volná místa, se periferie zase zpátky vrací. Jsme svědky toho, jak se zastavuje Žižkov, Knížecí, Bubny, místa, která jsou v centru, ale zároveň to byly brownfieldy, ostrůvky svobody a divočiny. To mizí a někdo se za tím chce romanticky ohlížet.
Zároveň je možná nejen mladá generace digitálně přesycená a vracíme se k materialitě. Musel jsem teď do obchoďáku a tam na tebe ze všech stran útočí reklamy. Přijde mi, že čím víc jsou prostory, v nichž se každý den pohybujeme, přesně nadesignované a mají tě pod kontrolou, tím víc toužíš utéct někam, kde to tak není.
Ty sám jsi taková místa začal objevovat díky graffiti?
Dá se říct. Když maluješ, pohybuješ se po městě jiným způsobem, podle jiného klíče, hledáš spoty, kde malovat nebo koukáš po věcech ostatních. Chodíš podél tratí, podél vody, na místech, kde se malovat dá, nebo trávíš čas na noční ulici, která taky funguje trochu jinak než za dne.
V Haluzíkově monografii Město naruby se píše o situacionistech, kteří v šedesátých a sedmdesátých letech vymýšleli různé způsoby pohybu po městě a říkali tomu taktiky anebo strategie. Hodili třeba rýži na mapu a pak zkoušeli ta místa propojit cestou anebo si určili nějaký kód procházky, třeba když uvidím žluté auto, půjdu za ním. Jsi nucený jít těmi nepravděpodobnými cestami a vyhnout se designu, který ti město samo vnucuje. Nutí tě se z něho osvobodit.
Ty pocházíš z Prahy?
Ano, tahle místa jsem objevoval od samotného začátku, kdy jsem začal malovat. S graffiti jsem začal ve třinácti. Praha hraje velkou roli v mých komiksech, dělal jsem o ní ziny a písničky. V tom, čemu se věnuji, je spíš jednou z postav než jen kulisou.
Jak jsou na tom periferie dalších velkých evropských měst ve srovnání s Prahou?
Kdykoliv jsem někde na výletě, jasně, že mě to na ty okraje táhne, ale nikdy jsem neměl dost prostoru a soustředění na to, je nějak důsledně zmapovat. To nejde za pár dnů ani měsíců.
Pro mě je Praha specifická v tom, jak ji znám dobře. Vím odkud kam se dostat, což mi zásadně ulehčuje pohyb a můžu se víc soustředit na objevování a méně koukat do mapy. A cítím se tu doma, takže si někdy víc troufnu.
Nemůže se stát, že tě město začne nudit?
Bavil jsem se o tom s rapperem Josefem K, že mě baví představa, že jednou jako dědek budu sedět před svou chatičkou a budu vědět o všem, co kde v Praze je a co tam bylo a budu ji znát dokonale. A on mi na to řekl, že je to blbost, protože jakmile si sednu do toho svého křesla, tak se na druhé straně města stane něco, o čem už vědět nebudu. Takže v tom je město nevyčerpatelné. Baví mě vracet se na místa, dívat se, jak se mění. Uděláš tam tag a za tři roky se tam vrátíš a připíšeš letopočet. Děláš takovou pravidelnou obchůzku.
Dynamika samozřejmě patří k městu i k periferii. Nechal jsem se minulý víkend inspirovat tvým Průvodcem a šel se po letech znovu podívat na bývalou železniční zastávku ve Strašnicích, která zarůstá plevelem a lávka to už má opravdu za pár.
Tak to má být. Buď spadne nebo ji zbourají. Kdy ale zastávku zrušili? Je to tak osm let, mluvilo se o tom, že tam bude drážní promenáda, ale zatím se tam nic neděje a pořád máš strach do čeho tam stoupneš. Jinde to jde rychleji, třeba tady na Smíchově, kde stačilo pár let.
Zároveň ale vznikají nové periferie, ne? Je to součástí dynamiky města, které požírá okolí. Město nikdy nebude jen nekonečný beton… Byla třeba nějaká místa, která do výběru nepronikla, protože se během příprav knihy proměnila k nepoznání?
Třeba Galaxii na Hájích jsem tam chtěl mít, ale dozvěděli jsme se, že se tam bude stěhovat Dejvické divadlo, takže bylo jasné, že v době vydání knihy už to tam bude jiné. Některá místa vypadla, protože mi došlo, že k nim mám jen velmi osobní vztah a objektivně zase tak zajímavá nejsou, třeba jsou to jen vágní terény, které návštěvníkovi zase tak moc nedají. Měl jsem pravidlo, že místo musí být dostupné pěšky a zadarmo a být součástí Prahy.
Taky jsem chtěl mít město pokryté rovnoměrně. Proto jsem si v poslední fázi musel udělat hodně výletů třeba do Letňan, které jsem předtím moc neznal. Někde jsem se nejdřív procházel na mapách a streetwiev, četl si recenze na mapy.cz a až pak tam zamířil osobně.
Nehrozí, že by jednou turisté zničili i tahle periferní místa, tak jako nevratně změnili centrum Prahy?
Těžko říct. Na většině těch míst nikdo nežije, takže nemají koho otravovat. Co se maximálně může stát je to, že tam přijdeš a už tam někdo bude sedět na tvé oblíbené lavičce, což tě ale přinutí jít o křoví dál a objevit si nějaký další oblíbený spot.
Můj průvodce ale není o tom, že podle něj dojdeš na nějaké místo, uděláš si fotku a máš splněno. Má tě spíš nutit mít oči otevřené a dívat se po okolí a nacházet si vlastní oblíbená místa. Každý by si měl svého průvodce sestavit sám.
To vlastně píšeš na konci knihy ty i Epos. Čtenáři, tady máš návod a teď už můžeš chodit sám…
Někdo má rád vlaky, někdo přírodu, urbanismus, relikty minulosti, takže si každý může najít své vlastní trasy, po kterých bude chodit.
Když jsme vloni byli s mojí holkou Norou nějakou dobu v Aténách, tak tam mají s overturismem velký problém a všude tam najdeš nápisy Tourist go home. Nakonec jsme měli i my sami pocit provinění, že kanibalizujeme město, protože tam necháš eura, maximálně nějaký tagy a nic nepřidáš. Ale kámoš, který cestuje po celém světě, mi to vyřešil. Ten nápis má znít Tourist go elsewhere, neznamená nutně jen, abys vypadl z toho města, ale spíš, abys v něm hledal jiná místa než všichni ostatní. Mohlo by to být řešení na overturismus. Když někdo přijede do Prahy, tak si klidně může dát ten Karlův most, ale pak ať místo Malé Strany jede radši do Záběhlic nebo Střešoviček, protože tahle místa ti řeknou o životě v Praze víc než centrum, který je mrtvý a nabalzamovaný.
To je point celého projektu, který teď vyvrcholil knížkou, ale začal pod jménem Praga Caput Rei Publicae a obsahoval malé zinečky, výstavu, instagramový účet. Chtěl jsem portrétovat Prahu v celé její šíři, udělat něco jako objektivní nález. Máš centrum, v něm je spousta zajímavých věcí, ale identicky velkou plochu zabírají třeba Komořany. A tam je co? Něco tam určitě taky je a pořád je to Praha. Praha nekončí Palmovkou nebo Andělem nebo Kobylisy, ani s konečnou metra, za nimi je pořád dost míst, pole, skladiště, dopravní stavby. A jestli chceš znát celou Prahu, musíš poznat i tahle místa.
Má tohle divoké objevování nějaká obecná pravidla, kterými bychom se měli řídit?
Hlavní pravidlo je se nebát prolézt dírou v plotě, zkusit, jestli nějaké dveře nejsou otevřené, být suverénní – přinejhorším tě někdo vyhodí. Ale taky je samozřejmě potřeba být opatrný, třeba na vlaky. Obecně je možná lepší chodit ve dvou.
Město je taky soubor znaků, které se dají nějak číst. Co je ale zapsaného v jeho periferii?
Je to takový podbřišek. Rub, odvrácená strana. Nevědomí nebo podvědomí, do kterého odsouváš věci, kterých se bojíš a nechceš je řešit. Proto tu třeba hledají útočiště lidi, které se centrum snaží vypudit.
Možná, že historie je tam v něčem ještě čitelnější než v centru, rozhodně víc, než když máš na nábřeží opravený barák. Jsou tam vrstvy, kterých se centrum už zbavilo, někde najdeš deník správce železniční stanice, který se datuje do osmdesátých let, je to zároveň odpadek i archeologie.
Stejně tak je tam, když se vrátím k té krásné metafoře jazyka, zvláštní syntax, která se rozvolňuje, rozpouští. Zatímco tady v centru mají věty podstatné jméno, sloveso a tečku na konci, tak tam už je často na konci jen odmlka. A pak se zase mluví o něčem úplně jiném a ty si můžeš nebo musíš souvislosti domýšlet. Je to mnohem lyričtější.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás