17. listopad. Svátek miliardářů

Fosilní miliardář Pavel Tykač si koupil polovinu Mafry. V souboji o nástroj vlivu a nastolování témat ve veřejné debatě přetlačil zbrojního miliardáře Michala Strnada. Spoluvlastníkem Mafry zůstává miliardář Karel Pražák, který mediální dům koupil před pár lety od miliardáře Andreje Babiše. Většinu dalších českých médií vlastní jiní miliardáři – Dospiva s Haščákem skupinu Vltava Labe Media, Marek Španěl v případě dezinformačních konzervativních portálů Parlamentní listy nebo Echo24.

Současná cesta kultu hamižnosti a nedotknutelnosti osobního vlastnictví vede pouze k sociální a environmentální katastrofě. 

Oznámení o novém spolumajiteli Mafry v předvečer 17. listopadu nám připomnělo, kdo jsou skuteční výherci kolapsu předchozího režimu. Lidé tehdy na náměstích volali po demokracii a svobodě, dnes nastupuje již podruhé k moci předlistopadový straník, pomahač státní bezpečnosti a dnešní miliardář Andrej Babiš. Zatímco pro pravicové estéty je největším Babišovým prohřeškem jeho více než 36 let stará historie, ohrožením demokracie není Babiš, člen KSČ, ale Babiš, sedmý nejbohatší miliardář v zemi. Ale rozhodně nejen on. 

Růst nerovností a přesouvání majetku a bohatství do rukou úzké nejbohatší vrstvy zdecimoval demokracii a z voleb udělal mechanismus na výběr bezmocných politiků, jejichž hlavním úkolem je uklidňovat rozhořčenou a dezorientovanou veřejnost, vysvětlovat, že bohužel není možné nic udělat ani změnit. Zatímco oligarchie bohatne, vláda ordinuje škrty. Zatímco miliardáři během inflační a energetické krize rekordně nafoukli svůj majetek, vláda marně hledala v rozpočtu jednotky miliard na platy učitelek, učitelů či kuchařek a kuchařů.

Majetkové nerovnosti patří v Česku k nejvyšším v Evropě i na světě a stále rostou. V roce 2010 tak nejbohatší desetina vlastnila 48 procent majetku, o 10 let později to bylo již přes 67 procent. Nejbohatší procento v Česku vlastní stejný majetek, jako „spodních“ 90 procent. To je však údaj z roku 2021, dnes bude nepoměr větší. 

Většina peněz a majetku se nachází mimo kontrolu demokratické správy státu. A protože s obřím majetkem se pojí také moc, je mimo kontrolu veřejnosti i výkon této moci. Ta naopak kontroluje, co je možné a vůbec myslitelné na půdě parlamentu a vlády. Výsledkem jsou v Česku extrémně nízké majetkové daně nebo neexistující dědická daň, která takto umožňuje mezigenerační kumulaci majetku a bohatství zcela v intencích feudalismu. Extrémně zdaněná je práce, ale ne prodej akcií. Když odcházející vláda „rozpočtové odpovědnosti“ jako vůbec poslední věc zrušila zdanění prodeje podílů firem nad 40 milionů korun, spolu s ní pro návrh hlasovalo také hnutí ANO Andreje Babiše. Jakmile jde o zájmy nejbohatších, v parlamentu panuje shoda.

Nastupující vláda miliardáře Babiše plánuje protáhnout nastolenou trajektorii. V podrobném předvolebním programu tak nenajdeme nic o zvyšování minimální mzdy pracujících, na jejichž špatně placené práci je závislý nejen Babišův agrokolchoz, zato je zde slib snížení zdanění firem. 

Miliardáři se radikalizují a vedou třídní boj

Najdeme zde mnoho bodů věnovaných zemědělství, ať už ve formě osekání zbytečné byrokracie, omezení komplikujících opatření jako protierozní vyhláška či uvolnění používání pesticidů a důsledná ochrana domácí produkce. Všechny zmíněné body jsou klíčovým zájmem Babišova Agrofertu. Podobně explicitně je zde deklarována ochrana zájmů fosilního miliardáře Pavla Tykače, sponzora institutu klimatického dezinformátora Václava Klause, pro kterého pracoval 16 let šéf Motoristů Petr Macinka. 

Babišova vláda chce ještě urputněji brojit proti klimatickým opatřením Evropské unie, na nichž se shodla většina evropských států, a to pouze proto, že je to v zájmu české fosilní oligarchie. Nicméně díky jejich majetku, financím a médiím se jim podařilo českou veřejnou debatu natolik zdeformovat a zničit, že si zde lidé myslí, že největším zdrojem české prosperity jsou nejspíš uhelné doly a auta se spalovacími motory. Důsledkem této reálné „fosilní moci“ je také náš nejnižší podíl obnovitelných zdrojů energie v Evropě, což bude jeden ze zdrojů našeho budoucího úpadku a zaostalosti. 

Miliardáři nejen v Česku se radikalizují, ti za oceánem otevřeně mluví o zbytečnosti demokracie. Napínají svou moc k destrukci demokratických liberálních právních států a občanské společnosti, zbytečných překážek na cestě k jejich absolutní moci. Přesun majetku do jejich soukromých fondů a mimo dosah zdanění znamená méně zdrojů pro státy a pod veřejnou a demokratickou správou. To vyvolává společenská pnutí, sociální krize a boj o zbývající zdroje. Nemyslitelným se pak stávají i takové kdysi samozřejmé politiky, v jejichž rámci by se měl o dostupné bydlení postarat stát, a obyčejné politické návrhy nastupujícího starosty New Yorku Zohrana Mamdaniho na dostupnou veřejnou dopravu nebo školky pro děti – ty jsou i u nás rámovány jako bezmála nástup komunismu. Rozhořčené veřejnosti, které politici vysvětlují, že zdroje došly a musí se šetřit, raději politici a média pod správou oligarchie předhazují jako údajné viníky stagnace chudé odjinud – imigranty. Nebo na domácím hřišti ty nejslabší, kteří se přesto neváhají ozvat, což jsou zbývající média mimo vlastnictví oligarchie a především neziskový sektor, který často za nedůstojné platy vykonává práci, bez níž by se společnost dávno rozpadla.

V Česku jsou pak vzhledem k zájmům fosilní či agrooligarchie předhozeni veřejnosti coby původci všeho zla ekologičtí aktivisté. Problémem prý nejsou miliardáři, kteří vlastní největší část majetku, již si přivlastnili pro svou osobní potřebu, ale pár ekologů, kteří podali námitku proti rozšíření uhelného dolu nebo stavby dálnice v chráněné oblasti. 

V roce 1989 skončila vláda nikým nevolené jedné strany. V našich časech je nutné se postavit nadvládě jedné nejbohatší vrstvy. Pokud nám nemají vládnout miliardáři, pak nemůžou existovat miliardáři. Pokud chceme žít ve svobodné a demokratické společnosti, o jejímž chodu rozhodujeme ve volbách, pak musíme začít řešit extrémní nerovnosti a distribuci majetku. Současná cesta kultu hamižnosti a nedotknutelnosti osobního vlastnictví vede pouze k sociální a environmentální katastrofě.