Po zveřejnění minulého dílu Hysterie jsme zaznamenaly vlnu neočekávaných on-line reakcí. Na Instagramu se na nás zlobili liberálové, protože jsme kritizovaly „demokratický blok“ a jeho předvolební komunikaci. Na TikToku jsme se zase setkaly s vlnou nečekané podpory od příznivců krajní pravice. Ti si nás kvůli kritice liberálních elit spletli s bojovnicemi proti očkování, Green Dealu nebo „genderové ideologii“. Jsou ale naše představy lepšího světa od těch jejich zas tak odlišné? Nesdílíme jenom stejnou úzkost z kapitalistické konspirace?
Svět za zrcadlem, jak o něm píše Naomi Klein v knize Dvojnice, napodobuje přesvědčení a obavy, které se živí ze selhání a mlčení progresivních liberálů. Z toho, že veliké korporace řídí celé trhy, že se stát raději složí na záchranu banky než milionů obyvatel a že sledujeme nespravedlivé obchodování i s tak základními zdroji, jako je voda. Svět za zrcadlem, kam můžeme řadit různé dezinformační kanály, konspirační YouTube i ultrapravicové politiky, využívá neadresované strachy, hněv a úzkosti lidí ze současného světa.
Podle Klein mají lidé obecně tendenci cítit se nepříjemně, když něco neví. V tento moment přicházejí tzv. katastrofičtí kapitalisté, kteří zaplní mezery ve vědění a nabízí jednoduchý příběh o dobru a zlu. Pokud se ale paralelně s realitou začne kreslit její odraz, znamená to, že něco důležitého zůstává přehlížené.
V zrcadlovém světě politiky dnes vidíme zjednodušené binární narativy, které se navzájem definují jenom ve vztahu ke svému oponentovi. Fašistický stát je dnes stále přítomným dvojčetem západních liberálních demokracií. Zrcadlí se v něm totiž stínové verze našich kolektivních já, naše krutá koloniální minulost i monstrózní možné budoucnosti. Pokud ale každý žijeme v jiném světě, je vše relativní?
Magdalena vypráví, jak pro spoustu lidí může být jednodušší astrálně komunikovat s mimozemskou bytostí, která ovládá českou politiku než si představit diskuzi s reálným poslancem, který navrhuje a schvaluje zákony. Odcizení a úzkost z extrémní akumulace bohatství a moci na nás totiž dopadají na všechny stejně.
Identifikace nerovností a zpochybňování současného světového řádu jsou proto něčím, co často s lidmi za zrcadlem sdílíme. Karolína dodává, že inklinace ke konspiracím často překračuje tradiční příklony k pravici nebo levici a je založena hlavně na silném vnímání vlastní identity, zpochybňování institucí a relativní deprivaci. A to je nám všem blízké.
Proč jsou ale konspirace dnes tak rozšířené? V postpandemickém světě zmítaném ekonomickou nejistotou, válkami, rostoucími nerovnostmi a sílícím extremismem, je jednoduchý příběh o dobru a zlu příjemnější než hluboká komplexní analýza. Konspirace ale nejsou ničím novým. Co je nové, je jejich magnetická přitažlivost, se kterou se dokážou navzájem najít. Tato konspirační singularita podpořená algoritmem umožňuje i docela diverzní skupině se propojit, koexistovat a bojovat za společný cíl, tedy za svrhnutí současného liberálního řádu. Jak ale dnes můžeme od zrcadla přestat odklánět zrak? Klein podle vzoru bell hooks říká, že nejprve musíme pojmenovat systémy moci, učit se jejich významy a být kritické ke strukturám, nikoliv k jednotlivcům. Obavy a úzkosti, které každý z nás má, nás koneckonců také mohou spojit v boji za společný cíl. Jaký systém v nás ale na rozdíl od kapitalismu zapálí to nejlepší? Rozhodně systém více založený na péči. Naomi Klein radí se nejdříve kouknout do minulosti, zjistit, co fungovalo, a pokračovat tam, kde už někdo začal. Protože bez občasného ohlédnutí za bitvami, které už jsou vybojovány, bychom všichni akorát tak upadli do deprese.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás