Především v zemích, kde mohou ženy svobodně volit, se mezi mladými ukazuje trend, kdy ženy volí liberálnější a levicovější subjekty, zatímco mladí muži se naopak uchylují klidně až do krajně pravicového spektra politické nabídky. Jestli si mladé ženy pro názory chodí na univerzity, zatímco muži na internet, může být celkem svůdná hypotéza jevu. Mladá generace si každopádně intenzivněji uvědomuje dopady různých politik na člověka podle toho, jakého je genderu. I díky letité občanské iniciativě Zakroužkuj ženu, která mobilizovala genderově rovnostářské voličstvo, se tato tendence projevila naplno i v Česku.
Možná je to právě tato bájná lhavost, která Filipu Turkovi umožňuje imitovat suverénní debatu o feminismu a zároveň vytírat zrak incelům neustálými zmínkami o „slečnách“.
Jedním z volebních překvapení se tak stal fakt, že ze dvou set poslanců bude 67 žen, čímž jejich počet překoná třicetiprocentní hranici. Ta je kritická v tom ohledu, že až po jejím dosažení jsou ženy schopny prosazovat vlastní politickou agendu. Je-li jich méně, většinou podléhají zájmům svých mužských klubů, kde často naplňují role včelích královen a strážkyň patriarchátu, a k ženám z ostatních subjektů zaujímají vyhroceně konfrontační postoj. To bylo možné pozorovat například v „ženském“ květnovém vydání Otázek Václava Moravce, které v tomto ohledu prosluly hned několika velmi trapnými momenty. Doufejme tedy, že s vyšším počtem žen přichází do sněmovny také více feminismu. Tuto naději pochopitelně než Renata Vesecká za Motoristy nebo Markéta Šichtařová za SPD budí především 13 Pirátek (včetně dvou zelených poslankyň) a nové Starostky.
Šovinismus je svoboda
Že je kroužkovací událost malou revolucí, jde na vrub i tomu, že ve věcech rovných práv žen a mužů se nacházíme na evropském chvostu. Má to samozřejmě i historické důvody. Když jsme se po roce 1989 začali transformovat na demokracii, se vší naivitou jsme všechny doprovodné společenské jevy automaticky považovali také za demokratické, v nejhorším pak svobodné či aspoň tržní. Gender pay gap nevyhnutelně uhnětla neviditelná ruka trhu, sexismus a násilí na ženách byla svoboda, stejnopohlavní vlády demokracie.
Pánské kluby bez ohledu na sféru působení mají přitom své vlastní neformální mechanismy, jak s ženami příležitostně zacházet – skleněné stropy a útesy jsou z těch civilizovanějších. Na příkladu české porevoluční politiky najdeme daleko strašidelnější exempla šovinistické praxe.
Pro adeptky politické kariéry byl dlouhou dobu varovným mementem příběh sociální demokratky Petry Buzkové. A nešlo jen o mafiánskou akci Olovo, kterou vůči stranické oponentce zosnoval Miloš Zeman. Buzková čelila mimořádně ubohé šikaně médií a zdaleka nejen bulvárních – sexisticky motivované útoky na političku legitimizovaly i běžné deníky. Situaci výmluvně ilustruje například prostor, který politici dostávali, aby zhodnotili Buzkové zmenšená prsa.
Přesvědčení, že někoho zajímá, jaká prsa se líbí kterému strejci, co se vlivem promužských kvót náhodou ocitl ve veřejné funkci, je bohužel hluboký mindset patriarchátu. Z něj vyrůstají další povýšenecké konstrukty – žena registrovaná pouze jako sexuální nebo pečující objekt, nanejvýš vykonavatelka levné práce, vždy je třeba ji paternalisticky usměrňovat, mentálně je totiž trochu jako dítě a trochu jako zvířátko, kterému je stejně nejlépe v domácím prostředí. Pokud se procpe ven, její role rozhodně není ve vedení čehokoli, ale vždy se stává především „okrasou“, co má „proteplovat“ vztahy.
Pokud se tady kdy někdo ptal na absenci žen v politice, bylo jasno. Například k další celomužské vládě, tentokrát premiéra Nečase, se snášely komentáře ze známých větných polotovarů: náhodou to tak vyšlo i když je to škoda, na kvalitě kabinetu to nic nemění, ostatně ani není poptávka a ženy mají hlavně různé rodinné zájmy a důvody. Výmluvným se stal i postesk legendy politických obšourníků Karla Schwarzenberga, že „šarmantní dáma mu chybí každý den“.
Navzdory aktuálnímu nárůstu žen v Parlamentu nás ale stejně o moc lepší vláda než v roce 2010 nečeká, spíše naopak. A zatímco těm několika poslankyním „navíc“ se dostalo mimořádné pozornosti, extremisti v oblecích, kteří jsou jednou nohou ve vládě, nakonec většině lidí zas tak nevadí.
Slzy kastrátů
V Česku se hodně mluví o dezinformacích, nejčastěji pak ve spojení „názorů dezolátů na Ukrajinu“. Proruské respektive antievropské narativy se ale zdaleka neomezují na geopolitiku, ani na voliče antisystémových stran.
Pro ruskou, americkou i českou oligarchii by bylo píárově komplikované, kdyby své extrémní zisky z fosilního průmyslu hájila pouhým odmítáním evropské dekarbonizace tváří v tvář obyčejným lidem, na něž především dopadají a teprve dopadat budou klimatické změny. Daleko účinnější je zabalit fosilní bonbónek do oslnivého staniolu záchrany tradiční civilizace. A právě takovým pamlskem jste se otrávili, pokud vás zneklidňuje třetina žen v dolní komoře, máte pocit, že vám někdo vnucuje LGBTQ+ nebo že existuje „genderová ideologie“.
Zdá se, že jsou to především hetero cis muži, jejichž nitro je zneklidněno kulturně válečnými dezinformacemi hemžícími se armádou tisícera pohlaví. Psychoanalytik a tím spíše feministická psychoanalytička by zřejmě neváhali použít metaforu kastrace, kdy jsou mužnost a z ní vyplývající privilegia ohroženy či přinejmenším umenšeny podílem žen a queer lidí na moci. Zatímco v hodnocení prsou Petry Buzkové promlouval patriarchát ještě prostomyslným mlaskáním někoho, kdo nic neví, během posledních dní na sociálních sítích mu doslova tryskaly slzy úzkostí.
Tak tomu bylo v případě vyjádření youtubového nešťastníka Ondřeje Tesárka (aka Bratříček), který v emočním záchvatu zapomněl na jakékoliv argumenty, když z něj do světa tryskaly výkřiky na adresu nejmladší poslankyně Julie Smejkalové: „4 roky dokonalýho mememateriálu, já jsem se ještě nepřestal smát, já ty 4 roky nedám, dost ty vole / Hoší, tam sedí typka, sotva si umí zavázat tkaničky, za STAN / To není seriózní parlament, když v něm jsou poslanci SPD ti méně směšní.“
Zástupy méně známých mužů šly v těchto stopách, padaly výrazy jako „komunistické koště“, „woke jitrnice“, nejen senátor Hraba pochyboval o genderu poslankyň, další muži přemítali, jestli je ta či ona „jeho typ“ (většinou ne), jiní spekulovali o „moderním feminismu“ a jeho dopadech na bezpečnost Evropy. Další lidoví politologové, a hlavně poranění křehcí muži se zmítali v obavách, zda tyto „aktivistky“ nemůžou zvrátit „většinový systém ve sněmovně“ nebo co když si budou chtít v instituci, která se mimochodem stala vyhlášeným místem nekonečných obstrukčních projevů, jako „menšina z neziskovek“ něco vyřvat.
Asi nejkvalitnější multilevelový nesmysl na úrovni americké paranoie z antify vypustil do sítí i Roman Joch, který si slušně zakonspiroval: „Považujte mě za blázna, ale musím: jak by uvažovala Lubjanka? Jsou dvě malé strany, naštěstí proti ruské agresi: STAN a Piráti. Nyní se jim vymění poslanec klub, mladými holkami, o kterých nikdo nic neví. Být v BIS, sleduji je pozorně, a jejich milence taky, jestli nejsou Romeo.“
Pozadu ale nezůstal ani pirátský kolega Zachariáš Fischer s příspěvkem, který výhřez předsudků neumětelsky maskuje řekněme „rytířstvím“: „Julii Smejkalové bych vytkl 2 věci. Výrazně přeceňuje svou odbornost, po roce studia práv opravdu nikdo není právní specialista, a její komunikace působí infantilně. Ale to, kydání hnoje na její osobu kvůli věku, pohlaví a vzhledu, je ostuda těch, co to dělají.“
Všichni tito bojovníci za demokracii, kteří v občanské společnosti zároveň vidí hrozbu stejně jako ve svobodných volbách (nevolí-li lidé podle jejich představ) de facto nesou odkaz devadesátek, v nichž se snoubí machodemokracie s antikomunismem nově vyladěným záchranou civilizace podle receptů, v nichž se snoubí manosféra i globální oligarchické dezinfo. Tento týden se ovšem pánové zmohli především na tvorbu obkladů napuštěných chladivým šovinismem, které přikládali na postižená místa. Jejich slzy ať jsou ale dostatečným varováním.
Hranaté zrcadlo
Kupodivu podobné korekce ohledně schopností, vzhledu, fundovanosti, věku aj. se nedostalo těm, které volili nikoliv mladé woke ženy, ale spíše hodně antiwoke muži – tedy Motoristům sobě. Motoristi sobě se svými 84 procenty mužů na kandidátce byli zkrátka příliš tradiční na to, aby někoho znepokojovali.
Nakonec jakkoliv milovníky spalovacích motorů reprezentují mladí mužové Macinka s Turkem, jejich myšlení jsou právě že starými známými, neboť jsou Václava Klause, který si chlapce vycvičil. Nakonec kdo jiný by tomu bláznivě zelenému čecháčkovství krmícímu se už jen duhovými vegeburgery dokázal nastavit zrcadlo „normálního světa“?
Filip Turek samozřejmě není žádným samozvaným aktivistou jako ženy, které si kroužky vysloužily coby uznání od voličstva, ale placeným vymetačem alternativní mediální scény. Zde neúnavně poskytuje servilní pohodové rozhovůrky spřátelenému youtuberstvu. Svou mediální exponovaností proto nabízí bohatý studijní materiál týkající se jeho vztahu k ženám.
Příznačné je už Turkovo povolební vystoupení, v němž projevil vážnou obavu o platnost svých preferenčních hlasů (byl na prvním místě středočeské kandidátky), protože mu „především některé slečny“ daly srdíčko místo kroužků. A že jde o Filipa Turka, který má s interpretací skutečnosti často problémy a jeho předvolební kampaň bezděčně provázelo uvádění jeho podivuhodného životopisu na pravou míru, nejpravděpodobnější je, že „především některé slečny“ spíše neexistují, nebo to bude jedna Macinka.
Možná je to právě tato bájná lhavost, která Filipu Turkovi umožňuje imitovat suverénní debatu o feminismu a zároveň vytírat zrak incelům neustálými zmínkami o „slečnách“, které jsou v Turkově frekvenčním slovníku nepochybně na jedné z nejvyšších příček. Nejen, že podle freudovské logiky tím jejich existenci v podstatě popírá, ale důležité je říct, že to všechno se může stát jen tehdy, když mu oponuje někdo jako – jejda zrovna nově zvolená stranická kolegyně – Gabriela Sedláčková v médiu z paralelního světa, kde si influenceři hrají na novináře a křehcí šovinisti na kritické dekonstruktéry feminismu.
Co nám tedy Turek říká o sobě a feminismu v nesmírně legračním rozhovoru, kde ho Sedláčková testuje, zda by mohl být gendermanem? Turek především ztělesňuje tu nejpouťovější parodii tradičního muže – perspektivou genderové teorie konstrukt tradičního muže už tím, že jeho velmi častou pracovní náplní je lopotivé vysvětlování svých udatných činů, jako je hajlování, překračování rychlosti nebo posílání Petra Kellnera do plynu. Taky nikdy nebrečí, ani nechodí nakupovat, proč by to proboha dělal… Dobře ví, že kastrace nákupním vozíkem není nic moc.
Nezáměrně komický dojem budí poslancova sebevědomá polemika s těmi nejslaměnějšími a nejpanákovatějšími představami o feminismu, které mu sparing partnerka Sedláčková vlídně nadhazuje. Turek, aby ukázal že přes svoji nesmírnou hranatost je zároveň intelektuál, blekotá poznatky typu, že my Češi s Ruskem jsme byli ve volebním právu žen první, zatímco taková Británie všechno už jen okopírovala. Nesmysly a zkratkami tohoto druhu je pořad přímo napěchovaný, a nakonec není vlastně divu, že i Turkovi se zdá feminismus v této fiktivní podobně jako „synteticky vytvořený problém“ – „jako covid“ mimochodem.
Právě volební právo je v Turkově vesmíru tím, čím poměřuje, začíná a završuje ten správný feminismus – na rozdíl od toho přehnaného současného. Kupodivu právě Turkova (nebo čí vlastně) strana učebnicově ilustruje, že prosté volební právo je pouze nesmělý předpoklad emancipace žen a zrovna v případě Motoristů ani to ne.
Turek, přestože několikrát opovržlivě zmíní muslimské státy, žije v přísně segregovaném světě, kde muže nic neohrožuje. Krásné slečny nosí na rukou (tradiční mnohoženství?) a ty šeredy, to jsou právě ty feministky, což je neomarxistický odpad. Nebo pak je tu ještě kategorie blbek, co se nechají znásilnit a pak žalujou.
Co se týče pracovního uplatnění žen, dojde i na doly. Jinak snad jedinou přípustnou výjimkou rovné mzdy je „schopná manažerka s dvěma odrostlými dětmi“. Zbytek je holt neprůbojný, děvčata. Segregovaný Turek jako podnikatel ženy radši ani nezaměstnává – co by asi taky v jeho superhranatém světě dělaly? – a jak zavzpomíná, měl jakousi asistentku, ale moc práce spolu neudělali, zatetelí se mužně.
Pod tématem žen ve veřejném prostoru si pak Turek představí, že jde s přítelkyní do bordelu a přijde mu to romantické. A zatímco woke diktát počtu žen v dolech se mu hnusí, naopak bezdětný čtyřicátník s tužbami náctiletého chlapce, lidem vzkazuje, že mají mít heterosexuální rodiny s aspoň třemi dětmi. Rád by dokonce „vychovával heterosexuální děti“, jakkoliv se obávám, že by to dělal jako Jochová, která by své homosexuální dítě raději odsoudila k samotě.
Zdaleka největší hrozbou v Turkově vesmíru jsou ale trans lidé. I tady se Turek v tématu plácá včetně představy, že přechodnou dobu musejí žít jako „to“, nebo když trans zaměňuje s fluidní sexualitou a se Sedláčkovou láteří, jak se ti lidé pořád mění a neví, jak je oslovovat, načež evidentně psychosexuálně nestabilní Turek by se s nimi, zřejmě ve věci ochrany svého mužství, vůbec nebavil a nechal je někde zavřený doma a veřejný záchodek, ať si postaví vlastní.
Ze záplavy překroucených nesmyslů se nakonec pro klid všech zase vynoří sebejistý Turek, který jen nemůže opustit představu feministek odmítajících nosit podprsenku.
Nenormální těla
Patriarchát stojí také na směšování konstruktu mužství s obecným lidstvím. Proto z jeho pohledu na svět vypadávají všechna nemužská (a často nebílá nebo nebohatá a neprivilegovaná) těla. Známé počátky to má už v antických představách, že děloha je bláznivý zvířecí orgán, který ženou putuje. Hlubinný strach z žen, ženské anatomie a především „neviditelného“ ženského pohlaví, které muže zahanbuje svou schopností stvořit život, vedl k vytvoření genderově segregované společnosti, která chránila mužská privilegia.
Naopak v říši genderových hrozeb se kromě žen, jež musejí být patřičně „domestikovány“, ocitá ještě třináctá komnata tabuizovaných nevyhraněných variant genderu. To vše svou „nečitelností“ ohrožuje iluzi jednoznačného nezpochybnitelného mužství, na němž stojí hierarchie patriarchátu. A tady je třeba říci, že konzervativcům tu nepomáhá ani „biologie“, jíž se tak často dovolávají, protože soudobé poznání distribuce „mužskosti“ či „ženskosti“ přes chromozomy, geny a hormony je poměrně variabilní a možná ne tak vzácná, jak jsme si vždy mysleli.
Každopádně Turkovo vyděšené zavírání LGBTQ+ lidí doma, je jen příznakem toho, jak se popírání trans genderu hodí nejen k diskriminaci a šikaně sexuálních menšin, ale i nepohodlných žen. Je to onen svět, kde se muži segregují v chráněné dílně privilegií, z níž neustále klasifikují ostatní těla jako ne-vhodná. Sem mimo jiné spadají nejen útoky na sportovkyně, trans osoby, ale i hysterie z trans žen, která nakonec dopadá i na cis ženy – například když je muži neváhají atakovat při podezření, že použijí nesprávné WC. Těžko pochopitelným precedentem z tohoto ranku je i zkoumání ženství Brigitte Macron nebo absurdní Ficova hráz proti progresivismu, tedy vetknutí výhradní existence „dvou pohlaví“ do Ústavy.
Celá tato kultura misogynie a trans fobie představuje odvrácenou stranu vnitřně ustrašeného šovinismu buzerujícího ostatní tradičními rodinami. Turkova posedlost fikčním světem krásných dívek, které nosí na rukou a ony jej srdíčkují na volebních lístcích, tento kýčovitý svět ulepeného gentlemanství a operetních lichotek, se ve vteřině mění na násilí, dehonestující vulgární útoky nebo hajlování. Patří sem samozřejmě i motoristická posedlost europoslankyní Danuší Nerudovou nebo opilecké vulgární bláboly vůči dnes téměř koaliční kolegyni Zuzaně Majerové. Minimální počet žen na kandidátkách ani v tomto případě není něco, co vyšlo „náhodou“.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás