Pro Venezuelu to byl historický okamžik, když se lídryně opozice María Corina Machado v druhém říjnovém týdnu stala laureátkou Nobelovy ceny za mír. Nobelovský výbor ji ocenil za „její neúnavnou práci při prosazování demokratických práv pro venezuelský lid a za její boj za spravedlivý a mírový přechod od diktatury k demokracii“. Jenže přímo ve Venezuele ocenění slavil málokdo. Zemi zasaženou chudobou, politickými represemi a masivní emigrací stále drží pevně v rukou Nicolás Maduro, který v reakci na udělení Nobelovy ceny rozhodl o uzavření venezuelské ambasády v Oslu, zatímco novináři informující o ceremoniálu přišli o práci.
Machado totiž stojí v čele opozice proti Madurově režimu, který političce neumožnil kandidovat v loňských prezidentských volbách. Místo ní se tak s nástupcem Huga Cháveze střetnul Edmundo González Urrutia. Zkušený diplomat González Urrutia sice volby podle mezinárodních pozorovatelů vyhrál, za vítěze se ale prohlásil Maduro. Gonzáleze následně režim donutil uprchnout do Španělska. Zatímco však loni na podzim převládala v řadách venezuelské opozice skepse, návrat Donalda Trumpa do Bílého domu a nástup Marca Rubia do funkce ministra zahraničí přinesl odpůrcům Madura novou naději.
Zásadní pro vývoj situace bude, zda v Bílém domě převáží Trumpův obchodní duch, nebo se prezident přikloní na stranu šéfa diplomacie a venezuelské opozice.
Právě americkému prezidentovi, který o ocenění dlouhodobě usiluje, Machado svou Nobelovu cenu symbolicky věnovala. Ve své reakci na vstřícný krok ale jako by Trump shrnul svůj vztah nejen k Venezuele, ale i k Latinské Americe. „Pokaždé, když ukončím nějakou válku, mi řeknou: ukončete ještě jednu a dostanete Nobelovu cenu. Nedostal jsem Nobelovu cenu. Dostala ji velmi milá žena. Nevím, o koho jde, ale je velmi štědrá,“ uvedl v pátek Trump na tiskové konferenci po setkání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským.
Spojení s krajní pravicí
Machado a spol. vsadili na nevyzpytatelného Trumpa a další tváře světové konzervativní pravice, což budí minimálně rozpaky. Zatímco Gonzálezovi po odchodu do exilu poskytla politický azyl španělská levicová vláda, která odsoudila zmanipulované volby, Machado mezi největší spojence a podle svých slov i „přátele“ řadí například předsedu španělské krajní pravice Santiaga Abascala nebo argentinského prezidenta a samozvaného libertariána a anarchokapitalistu Javiera Mileie, rovněž kritika španělského premiéra Pedra Sáncheze.
Stejně tak má Machado dobré vztahy s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem, na kterého je vydaný mezinárodní zatykač pro páchání válečných zločinů. Po udělení Nobelovy ceny měla Machado podle izraelské strany Netanjahuovi v telefonním hovoru říct, že si „velmi váží jeho rozhodných činů ve válce a úspěchů Izraele“.
Mimo to v minulosti Machado měla blízko k brazilskému exprezidentovi Jairu Bolsonarovi, jehož nástup k moci označila za „příležitost“ pro Venezuelu, kdy Maduro i pod tlakem Brazílie pochopí, že „přechod k demokracii je nezbytný“. Dodejme, že bývalou hlavu státu letos brazilské soudy poslaly na 27 let do vězení za pokus o státní převrat.
Přesto by bylo přehnané řadit Machado mezi zástupce krajní pravice, jako to udělala v uplynulém týdnu americká veřejnoprávní stanice NPR (následně titulek upravila). Politička se označuje za fanynku Margaret Thatcher a liberálku (či neoliberálku) tolerantní v otázkách typu manželství pro všechny nebo práva na interrupce. Zároveň ale nelze ignorovat její vazby na trumpovské proudy na americkém i evropském kontinentu.
Manévry v Karibiku
Už delší dobu přitom víme, že lidé okolo Machado a Gonzáleze Urrutii udržují velmi dobré vztahy s americkou diplomacií. Právě jejich vliv na Rubia, který jakožto potomek kubánských emigrantů chová silné antipatie k většině levicových vlád v regionu, může být klíčový. Sama Machado přitom neváhá opakovat Trumpova tvrzení o tom, že venezuelský drogový kartel Tren de Aragua podniká „invazi“ do USA a že fentanyl zabíjející v USA pochází z Venezuely. Naprostá většina návykové látky přitom do Spojených států proudí z Mexika. Venezuelská opoziční politička hojně zmiňuje také kokain, jenže ten zase pochází primárně z Kolumbie.
Právě tyto argumenty ale často používá Trump pro legitimizaci své „války proti drogám“. Spojené státy už vyslaly do Karibiku osm válečných lodí a jednu ponorku, na deset tisíc vojáků (ti jsou především na základnách v Portoriku) i bombardéry B-52. Od začátku září Spojené státy provedly nejméně šest cílených útoků na plavidla v Karibiku, při kterých zahynulo 29 osob. Dvě další osoby americká armáda zajala a následně propustila zpět do Kolumbie a Ekvádoru.
Kolumbijský prezident Gustavo Petro se mezitím pustil do slovní přestřelky s Trumpem, když obvinil USA, že americká loď vnikla do výsostných vod Kolumbie a způsobila smrt rybáře (muže ale kolumbijská média identifikovala jako zloděje zbraní). Americkou stranu vyzval, aby vše vysvětlila. Trump v reakci nazval kolumbijského prezidenta „drogovým dealerem“. Petro totiž prý nedělá dost v boji proti drogové kriminalitě. Zároveň Trump oznámil konec americké finanční podpory a prezidenta vyzval k uzavření plantáží s kokou. „Nebo je Spojené státy uzavřou za něj, a to nebude pěkné,“ napsal Trump na síti Truth Social.
Boj s drogami, nebo změna režimu?
Zatímco ještě minulý týden byl hlavní Trumpovou motivací boj proti pašování drog, nyní se situace mění. Podle deníku The Financial Times je aktuální prioritou americké vlády vynutit si odchod nejvyšších představitelů venezuelské vlády. Zároveň měly Spojené státy Caracasu vyslat jasný vzkaz, že pokud se Maduro a jeho nejbližší okruh udrží u moci, Američané mohou použít vojenskou sílu k jejich zajetí nebo zabití. „Trumpova strategie nespočívá v nasazení vojáků v terénu, ale v demonstraci drtivé vojenské převahy a využití této moci k dosažení politických cílů,“ řekl Financial Times venezuelský opozičník, který se účastní jednání s americkou vládou. „Cíl je jasný: Maduro a jeho nejbližší komplici musí pryč, tak či onak, a to brzy.“
Mluvčí Bílého domu Anna Kelly mezitím na otázky novinářů reagovala s tím, že Trump je „připraven využít všechny prvky americké moci k zastavení přílivu drog do naší země a k postavení viníků před soud“. „Maduro není legitimním vůdcem Venezuely, je to uprchlík před americkou spravedlností, který podkopává regionální bezpečnost a otravuje Američany,“ uvedl náměstek ministra zahraničí Tommy Pigott.
Podle Financial Times přitom ještě minulý týden nabízela venezuelská vláda Spojeným státům variantu, že by Maduro v poklidu rezignoval a na jeho místo nastoupila jeho viceprezidentka Delcy Rodriguez. Podle všeho ale USA tyto ústupky odmítly. „Nabídl všechno. Víte proč? Protože si nechce zahrávat se Spojenými státy,“ reagoval Trump na otázky novinářů ohledně venezuelských návrhů.
CIA zpátky v Latinské Americe
Zdroje amerických médií z Bílého domu se shodují na tom, že při rozhodování o dalších krocích v Karibiku mají teď hlavní slovo jestřábi jako ministr zahraničí Rubio. Zvláštní vyslanec Richard Grenell, který s Caracasem jednal na začátku tohoto roku, byl mezitím odsunut na vedlejší kolej.
Tlak Spojených států tak nadále sílí a Trumpova administrativa pověřila CIA prováděním tajných operací ve Venezuele. Americký prezident potvrdil, že tajné operace schválil, a uvedl, že Spojené státy zvažují údery na venezuelském území. „Určitě se teď zaměříme na pevninu, protože moře máme pod kontrolou,“ řekl Trump novinářům. Už samotný krok vyvolal v regionu se stále živými vzpomínkami na intervence CIA obavy.
Připomeňme, že americká Ústřední zpravodajská služba byla například za svržením guatemalského prezidenta Jacoba Árbenze v roce 1954, po kterém následovaly dekády nestability. O sedm let později CIA stála za katastrofální invazí na Kubu a následně opakovaně neuspěla v pokusech o atentát na Fidela Castra. Zpravodajská služba se také podílela na vojenském převratu v Brazílii v roce 1964, smrti Che Guevary, puči v Chile v roce 1973 a na podpoře boje takzvaných Contras proti levicové snadinistické vládě Nikaraguy v 80. letech. Výsledkem samotné operace Kondor, tedy americké podpory tajných služeb pravicových diktatur v regionu, je na 50 tisíc obětí, 30 tisíc nezvěstných a na 400 tisíc vězněných obyvatel Jižní Ameriky.
Trumpův plán
Právě s ohledem na aktivizování tajných služeb a vojenské manévry v Karibiku se tak spekuluje o dalších plánech USA ve Venezuele. Podle serveru The Foreign Policy jsou ve hře tři scénáře. Tím prvním je americká podpora nepokojů ze strany opozice a případné vzpoury venezuelské armády. Madurův režim si ale loajalitu armády udržuje tolerováním obchodu s drogami, do kterého jsou zapojeny armádní špičky, zatímco opozice je represemi a nucenými exily natolik oslabená, že zřejmě nelze očekávat větší protestní akce.
Navzdory tomu, že Trumpova administrativa odmítá vyloučit možnost přímého úderu na Venezuelu, se ani tento krok nezdá jako pravděpodobná varianta. Ačkoli americká armáda tu venezuelskou technologicky jasně předčí, pustit se do střetu se státem disponujícím protivzdušnou obranou (ačkoliv o jejím stavu panují pochybnosti) a desítkami tisíc dobrovolníků a paramilitantů s možnou podporou ze strany kolumbijských guerillových skupin by mohlo znamenat roky trvající konflikt, který by se navíc rozšířil do okolních zemí.
Jako nejpravděpodobnější scénář se tak jeví nějaká forma dohody mezi Washingtonem a Caracasem. Už v roce 2020 navrhla první Trumpova administrativa „Rámec pro demokratickou transformaci“. Plán tehdy nabízel výměnou za zmírňování sankcí vytvoření přechodné vlády složené z opozice i vládnoucí strany. Nově by podle Foreign Policy mohl Trump do dohody zařadit propuštění asi 800 politických vězňů a také navýšení počtu deportačních letů z USA do Venezuely. Venezuela by se pak zbavila některých uvalených sankcí (především v oblasti těžby ropy, ačkoli například společnost Chevron po krátké pauze v zemi znovu těží a současné napětí její zisky nijak nepoškozuje) a Maduro by z toho všeho mohl stále vyjít bez větší újmy.
„Trump chce ve Venezuele ropu, nerosty a zlato,“ citují The Financial Times amerického podnikatele s obchodními zájmy v jihoamerické zemi. „Chce, aby tam investovaly americké společnosti. Změna režimu mu je úplně lhostejná,“ popsal Trumpův pohled na region. „Trump nemluví o volbách, opozici ani demokracii,“ řekl bývalý úředník Trumpovy administrativy. „To mu dává prostor definovat vítězství ve Venezuele, jak on sám chce.“ Zásadní pro vývoj situace tak zřejmě bude, zda v Bílém domě převáží Trumpův obchodní duch, nebo se prezident přikloní na stranu šéfa diplomacie a venezuelské opozice.
Autor je spolupracovník redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás