Pohled do globální popové hitparády ze začátku podzimu nabízí podivný mix těžké nostalgie a zaryté oddanosti. Žebříčky na největších trzích v USA nebo Velké Británii totiž kromě hitů z k-popového soundtracku k filmu Lovkyně démonů ovládají letité šlágry vracející se díky tiktokovým memům a písně, které se mezi nejhranějšími drží už celé měsíce a odmítají z playlistů zmizet. Seznamy aktuálních hitů vypovídají o současném stavu hudebního průmyslu víc, než by se mohlo zdát. Ještě víc ale naznačují, jaká by mohla asi být budoucnost populární hudby. Bohužel to vypadá, že utopená v minulosti.
Když Sony nebo Universal i v relativně dobrých časech skupují archivy veteránů, nezbývají jim pak peníze na investice do péče o mladé talenty.
V srpnu se na chvostu americké hitparádové stovky nečekaně objevila bezmála 30 let stará píseň Let Down britské skupiny Radiohead a následně se vydala po žebříčku vzhůru. Původně vyšla na dnes už klasickém albu OK Computer, nikdy ale nebyla oficiálně singlem a ani k ní nebyl zveřejněný klip. Do oběhu ji před třemi lety vrátil seriál Medvěd (The Bear), kde byla použitá k emočně vypjaté závěrečné scéně první sezóny. Odtud ji nejspíš znají uživatelé sítě TikTok, kteří na úzkostnou píseň začali točit krátká videa a z Let Down se stal globální hit. A dost možná i nejpopulárnější píseň Radiohead v 21. století.
V éře streamování nejsou podobné náhodné hity z minulosti výjimkou. V roce 2022 TikTok díky seriálu Stranger Things znovuobjevil osmdesátkovou klasiku Running Up That Hill od zpěvačky Kate Bush, dva roky předtím vrátilo virální video s mužem na skateboardu do žebříčků sedmdesátkový šlágr Dreams od Fleetwood Mac a mohli bychom pokračovat. Z opožděných tiktokových hitů se v minulých letech už těšily i Lady Gaga nebo CharliXCX. Přesto je tu jeden zásadní rozdíl.
Radiohead totiž v současnosti zdaleka neslaví virální comeback sami. Ve dvacítce nejhranějších písní na globálním žebříčku se usadili i Coldplay, a to hned se dvěma písněmi: Sparks a Yellow (obě původně 2000), a také letitý hit Iris, který americká skupina Goo Goo Dolls vydala původně v roce 1998. V britském žebříčku je za hranou první dvacítky ještě doplňují další tiktokové „objevy“ Breakin Dishes od Rihanny (2007) a Feel Good Inc. od Gorillaz (2005).
Závěr je jasný – uživatelé streamovacích služeb si čím dál víc libují v objevování starých písní a ty nové už je tolik nevzrušují. Důkazem je třeba skutečnost, že nový singl Gorillaz z chystané desky nazvaný The Happy Dictator se v britském žebříčku krčí v pilotním týdnu až na čísle 73. Místo něho totiž fanoušci poslouchají skladbu, kterou kapela vydala před 20 lety.
Stará hudba zabíjí novou
Streamovací služby výrazně změnily způsob, jakými konzumujeme hudbu. Ačkoliv Spotify, Apple Music nebo Tidal nabízí nekonečné zásoby nové hudby, posluchačstvo má spíše tendence vracet se k tomu, co už dobře zná. Anebo prozkoumávat diskografie interpretů a interpretek, na které náhodou narazí. Novinky mají v záplavě nostalgických poslechů tak trochu smůlu.
Americký jazzový novinář Ted Gioia před třemi lety bil na poplach a v hojně citovaném a dramaticky nazvaném blogovém postu Zabíjí stará hudba novou hudbou? varoval, že tento konzervativní trend může mít dalekosáhlé následky pro současné hudebníky, kteří budou v souboji s těmi z minulosti tahat za kratší stranu provazu. Za tři roky od Gioiova textu se situace ještě zhoršila.
Statistiky jsou v tomto ohledu neúprosné – společnost Luminate, která sbírá data spojená s trendy poslouchání, zveřejnila nedávno studii, podle níž 75 procent veškeré streamované hudby v USA je starší 18 měsíců. To je doba, podle níž hudební průmysl rozlišuje obsah na novinkový a „katalogový“. 50 procent přehraných písní je přitom starších pěti let, u rockové hudby je to dokonce 75 procent.
Dlouhodobý trend je přitom jednoznačný. V roce 2020 jsme poslouchali 65 procent písní starších 18 měsíců, o dva roky později to bylo skoro 70 procent, teď jsme se tedy posunuli o dalších pět procentních bodů. Neznamená to ale nutně, že by lidé na streamovacích službách chtěli jen vousaté hity. Více než polovina „staré“ hudby pochází z druhé dekády našeho tisíciletí, přičemž písně ze sedmdesátých let netvoří ani dvě procenta přehrávaného obsahu.
Souvisí to i s marketingovou strategií streamovacích služeb, které už nově nemíří na zaryté hudební fanynky a fanoušky, kteří chtějí objevovat nové věci. Těch totiž není tolik a službu už dávno používají. Proto streamovací služby teď loví mezi lidmi, kteří hudbu používají jako nástroj na to, aby se přenesli do minulosti, a raději sáhnou po něčem, co už znají, než aby objevovali novinky. A těchto konzervativnějších posluchačů je nakonec v úhrnu víc a začíná to být vidět ve statistikách.
Už žádné budoucí legendy
Hudební průmysl to staví do nelehké úlohy. Těžiště trhu vždy bylo v prodávání aktuálních novinek a tomu byl uzpůsobený celý marketingový provoz. Úkolem bylo přilákat pozornost fanoušků na první měsíce po vydání nahrávky, kumulovat v krátkém horizontu co největší čísla a pak spočítat zisky. Okno pozornosti pro nové nahrávky se ale zkracuje, singly nebo desky často zájem vyčerpají během pár týdnů, kdy si je poslechnou nejvěrnější fanoušci, a pak se rychle propadnou do zapomnění. Rychlost popkulturního provozu také nahrává jistotám starých hitů, uživatelé jednoduše nestíhají novinky zachycovat a po čase se raději uchýlí k minulosti.
„Může se stát, že největším nebezpečím pro budoucnost naší hudební kultury je… její minulost?“ ptal se v roce 2011 britský publicista Simon Reynolds v knize Retromania, která zkoumala kořeny naší fascinace minulostí a otevřela důležité otázky týkající se našeho často nezdravého vztahu k minulosti. O 14 let později se už možná z éry retrománie posouváme do další fáze, v níž budeme muset konstatovat, že budoucností hudby je skutečně možná její minulost.
Naznačují to kromě žebříčkových statistik i zprávy o zuřivých prodejních bitvách, které svádí velká hudební vydavatelství o katalogy stárnoucích hvězd. Pink Floyd vloni prodali práva na svoji veškerou hudbu společnosti Sony za 400 milionů dolarů. Stejná společnost v roce 2021 koupila katalog Bruce Springsteena ještě o 100 milionů dráž. Od loňského roku pak vlastní hudbu Boba Dylana společnost Universal Music Group, písničkář za ni údajně obdržel 150 milionů dolarů.
Když nahrávací společnosti utrácí takové peníze za práva na starou hudbu, nejspíš vědí, že se z ní stává cenný artikl, jehož cena s časem určitě ještě poroste. Labely se jen přizpůsobují poptávce, pro začínající hudebníky a hudebnice to ale nevěstí nic dobrého. Když Sony nebo Universal i v relativně dobrých časech skupují archivy veteránů, nezbývají jim pak peníze na investice do péče o mladé talenty. Tak trochu si tím podřezávají větev, protože žádné další budoucí legendy si tak nevytvoří, ale lákadlo jistot je silnější.
Sniž své nároky
Nové technologie vždy přináší nějaké nezamýšlené důsledky, které vidíme až z delšího časového odstupu. Bezedný jukebox streamovacích služeb, jehož nástup byl po krachu nultých let ohlašovaný jako spása průmyslu, nám skutečně poskytl nevídanou šíři možností. Nové hudby vychází zdaleka nejvíc v historii, za jediný den dnes přibude na streamech stejné množství obsahu, kterou průmysl vyprodukoval na konci osmdesátých let za jeden rok. Vydávat hudbu je jednodušší, ale paradoxně ji díky stejné technologii posloucháme méně a méně.
Je to vidět i na hitparádách, v nichž je zaseklých pár skladeb, které odmítají opustit naše playlisty. Jestli bylo dříve sledování popových hitparád vzrušující záležitostí, dnes je to už jen extrémní nuda. Znovu se podívejme do aktuálních žebříčků, které ovládá hrstka hitů rotujících donekonečna. Teddy Swims putuje americkým žebříčkem se skladbou Lose Control neuvěřitelných 109 týdnů, někdejší číslo jedna A Bar Song (Tipsy) od Shaboozeyho se pohybuje kolem první desítky už 75 týdnů a Benson Boone se svými Beautiful Things okupuje vrchní příčky ještě o 11 týdnů déle.
To vše je důsledkem toho, jak posluchači na streamovacích službách prostě některé skladby točí pořád dokola. Žádný div, že hitparády působí dojmem, že jsou zaseknuté v čase, což posiluje dojem, že se v populární hudbě vlastně nic zajímavého neděje. Platí to samozřejmě jen o hitparádách, pořád vychází zajímavé singly nebo desky, ale k většinovému posluchači se už nedostanou, protože je zablokují staré hity nebo hrstka aktuálních trvalek. Přiznejme si, že to je pro populární hudbu, která vždy žila z dynamiky změn, vůbec to nejhorší, co se jí mohlo stát.
Ještě jednou se vraťme k Let Down, protože píseň sama komentuje pocit, který můžeme mít ze současného stavu popu. Aktuální starý hit Radiohead z roku 1997 je totiž o vědomí stavu, že věci jsou zaseklé na jednom místě a nic se už nemůže změnit. Tak jako dnešní hitparády. „Snižte své nároky a nějak to přežijte. Zašlápnutí jako brouk v zemi,“ zpívá Thom Yorke a většina písně se nese v tísnivé melancholii, tak typické pro britskou kapelu. Tedy té, které tiktoková generace tak dobře rozumí.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás