V polozapomenuté pasáži poblíž stanice metra se mezi obchodem „Levná móda“ a večerkou tísní na několika metrech čtverečních malá zastavárna. Nápis „Vykupujeme zlato“ na skle je skoro celý strhaný a stejně jako nabídka ve výloze působí zašle. Zastavárna ale stále funguje a podle toho, jak lidé proudí sem a tam, je tu pořád rušno. Otevřeno má denně kromě nedělí, stejně jako kdysi. Procházíme okolo s Romanem. „Pořád stejní lidi, páreček vevnitř zrovna začíná s pikem, vystreslej baťůžkář před dveřma potřebuje prachy na dávku, tamta partička jsou děcka z děcáků, co berou v hypermarketech běžný zboží jako šampony nebo drahý čokolády,“ hodnotí s kelímkem kafe v ruce.
Už je to hodně let, co tu Roman pracoval a co tady trošku nečekaně začala jeho duchovní pouť, která ho dovedla až ke spirituálnímu pohledu na život. Dnes je mu čtyřicet a mluví o meskalinu, vlivu katolické církve na umrtvení spirituality, reinkarnaci, sebepoznání a podobných otázkách. V době, kdy tu pracoval, měl ale docela jiné záliby. A taky měl dost jinou představu o tom, kdo je a kým chce být.
Pokud Roman nebyl přímo násilník, rozhodně byl obdivovatelem a občasným provozovatelem násilí. Nejspíš i kvůli tomu – a kvůli známým z té doby – si přál, abychom jeho jméno změnili. I když se o svůj příběh podělit chtěl a považoval za důležité ho odvyprávět, o žádnou další pozornost rozhodně nestojí. Žije v ústraní s manželkou a dvěma psy a nechce na tom nic měnit.
Křesťané mají rádi příběhy o napravených hříšnících. Alternativní spiritualitu toto téma ale příliš nezajímá. Klade důraz na celistvost člověka a na soulad duše a těla. Důležité je pro ni duchovní probuzení a transformace člověka, vnitřní boj se zlem už méně. Jak ale ukazuje Romanův příběh, i alternativní spiritualita může být v tomto boji člověku oporou.
Psychospirituální krize
Romanův život zaměstnance zastavárny, amatérského boxera, kluka, co se neváže, a taky příležitostné smažky se změnil nečekaně, rychle a bez předchozích varování. „Já jsem tyhle věci vůbec nehledal. Žil jsem spokojeně ve svém nihilismu a lidem, kteří se snažili o nějakou spiritualitu, jsem se smál,“ vzpomíná dnes. Věci se nečekaně změnily krátce po bližším seznámení s Viky.
Pod hvězdami na houbičkách měl pocit, že se ocitl „zároveň ve vesmíru a zároveň stále na svém místě na Zemi, kde to ale vypadalo úplně jinak“.
Roman ji potkal přímo v zastavárně, kam přišla se společným kamarádem. Už se znali z dřívějška, ale až tentokrát se dali pořádně do řeči. Po směně šli na pivo a za tři dny se k ní „prakticky nastěhoval“. Kouřili spolu hodně trávy, pili hodně piva a na spánek nezbýval čas. S Viky byla sranda. Rozuměli si. Přes den Roman pracoval jako vždycky. Byl tvrdý na zákazníky. Zboží, jehož cenu neznal, našel na netu a částku vydělil čtyřmi. Když mu někdo nebyl sympatický, vydělil částku klidně desíti nebo dotyčného jednoduše poslal do hajzlu. Hlavně neztratit respekt. Zákazníci ho oslovovali „šéfe“ a on na většinu z nich shlížel shora. Krom nákupu různého zboží od zoufalců brali do zástavy zlato na sedmiprocentní úrok za týden. Po výplatách sociálních dávek ho rodiny vykupovaly zpět.
Všechno zkrátka bylo jako vždycky. Večery trávil po hospodách a barech, noci trávil u Viky. Najednou to ale nefungovalo. Romanovo vědomí se rozšířilo. Všechno jako by mu chtělo něco říct. Vzpomínky z dětství se začaly prolínat se současností. Jeho sny byly tak živé, že měl pocit, že je vzhůru. Když byl vzhůru, svět naopak působil, jako by byl pod šedou dekou a připomínal mu zlý černobílý sen. To vše provázely brutální deprese. Stále se mu do vědomí vracely obrazy špatných událostí z jeho života a jejich dopadů na okolí. „Tohle nemáš vůbec dělat, tady nemáš vůbec být! Všechno je to strašně špatně!“
Vyčítavé hlasy mu říkaly, že se ocitl na špatném místě, v nemocném prostředí. Roman se snažil si to racionálně vysvětlit a vytlačit tyto hlasy z hlavy. Říkal si, že mu jenom hrabe. Tak to šlo několik týdnů, po nichž se s ním Viky rozešla. Z jeho života odešla stejně snadno a náhle, jako do něj přišla. V absolutní depresi a v totálním vyčerpání se zhroutil a skončil v péči psychiatrů.
Dnes říká, že tehdy prožíval psychospirituální krizi. Tento termín začali v sedmdesátých letech minulého století používat Stanislav a Christina Grofovi, kteří si všimli, že po meditacích, požití psychedelických látek nebo v důsledku traumatických životních situací se lidé často ocitají ve vypjatém, hraničním stavu, který je nutí přehodnocovat dosavadní život. Prožívání je během této krize podobné psychóze, zároveň však v sobě nese znaky spirituální transformace. Běžné jsou intenzivní sny a vize, které vybízejí ke změnám v životě. Roman tehdejší znamení, která vnímal a která k němu promlouvala, popisuje jako, „velmi symbolická a velmi abstraktní“.
Carl Gustav Jung, na kterého Grofovi navazovali, v podobných stavech spatřoval „setkání se stínem“, tedy konfrontaci s vlastními potlačenými stránkami. Viděl v nich silný iniciační potenciál umožňující integraci nevědomých obsahů a dosažení celistvé osobnosti. Podle Junga, manželů Grofových i podle Romana mohou podobné stavy vyústit v intenzivní spirituální transformaci a měli bychom jim pozorně naslouchat.
Jenže přesně to se nestalo. Roman se dostal do rukou české psychiatrie, kam absolutně vyčerpaný přišel ve chvíli, kdy už vůbec nevěděl, co dělat. Doktorka mu diagnostikovala zhroucení v důsledku deprese a předepsala mu „dvanáct prášků denně“. Z většiny předepsaných léků mu bylo ještě hůř. Z dvanácti prášků si nechal antidepresiva a hypnotika, což jsou „krásný drogy“. Lexauriny ve vysokém množství ho udržovaly v apatii. Když jel autem po dálnici, občas na pár vteřin naschvál zavíral oči. Říkal si, že je mu všechno stejně jedno.
Prošel krizí, zobal prášky a šel dál. Pochopil uplynulé události jako depresi, která se dá zamedikovat. Démoni se pod vlivem medikace na čas stáhli. Stejné jako dřív to ale nebylo. Do zastavárny už nedokázal ani vejít, natož aby tam pracoval. Skončil a vrátil se ke grafice, kterou se živil dřív a kterou studoval na střední škole. S racionálním vysvětlením, že šlo o depresivní epizodu, se dokázal smířit. Alespoň si nepřipadal jako blázen. Svět k němu ale – byť už mírněji – promlouval dál. A deprese taky úplně neodezněly.
Historka I
Jednou přišla do zastavárny dvojice namol opilých rumunských dělníků, kteří tu občas dávali něco zastavit nebo rovnou prodat. Mezi zastavárníky to byli známé firmy a rozhodně nebyli oblíbení. Tentokrát se ale opilí Rumuni chovali úplně bez respektu, tykali Romanovi i jeho kolegovi, chtěli peníze za stříbrný řetízek a nechtěli se nechat odbýt. Roman to byl ochotný snášet jen tři minutky. Pak se otočil na Laďu. Roman seděl za pultem, Laďa stál u dvířek, která oddělovala prostor pro zaměstnance a klienty. Kývli na sebe. Laďa otevřel dvířka, Roman se vyřítil jako první, hned za ním Laďa. Každý si vzal jednoho Rumuna. Po chvilce bylo jasné, jak to dopadne. Laďa zamkl dveře. Nechali je být, až když měli oba dělníci z východu obličeje od krve a kluky už bolely klouby na rukách. Roman s Laďou pak sami zavolali policii. Přijela hlídka, které řekli, že jim Rumuni vyhrožovali a chovali se agresivně. Chlast z Rumunů táhl, policajti se v podstatě na nic neptali. Bylo jim to jedno. Udělali zápis, slušně pozdravili a odjeli.
Cizí bytost
Po své psychospirituální krizi se Roman vrátil ke grafice. Jinak ale pokračoval v životním stylu, který měl předtím. Jen místo alkoholu a koksu dával přednost MDMA, kterým tlumil deprese po vysazení lexaurinu. Ve volném čase zůstával u mejdanů, drog a holek. Našel si partu podobně založených kámošů a přežíval z víkendu na víkend. Násilí mimo gym každopádně skončilo.
Zhruba rok od krize jeli s Kráťou, dobrým kámošem ze starých časů, „za hipíkama“ na psytranceový festival. Plánovali protančit dvě noci, balit uprostřed přírody holky a užívat si hudbu a drogy. Nakoupili předem, co bylo potřeba, a vyrazili na víkendovou akci. Všechno se ale vyvinulo úplně jinak.
Se zásobou, co si dovezli, experimentovali velkoryse a jejich stav se rychle dostal daleko od běžného party módu. Od začátku byl prožitek mnohem spíš duchovního a spirituálního rázu. Svět k Romanovi zase promlouval. A mluvil i ke Kráťovi. Neměli náladu tančit ani balit holky. Chtěli si vykládat. Empaticky se napojili na okolní přírodu, na svoje životy a na svoje vztahy. Začali rozebírat své krize a strachy. Jejich myšlenky byly plné uvědomění a pochopení toho, proč jsou některé věci a pocity takové, jaké jsou. Z čeho to roste. Před Romanem se otevřela jeho rok stará krize. Najednou o ní mohl mluvit a vidět ji z odstupu.
Uvědomil si, že to nebyla jen deprese, ale bylo to zlo, které si sám zvolil. Zlo ho vždycky fascinovalo a tuto tendenci v něm posílila učitelka na základce, která ho jako malého a bezbranného šikanovala. Pro její chování neměl vysvětlení. Ale najednou věděl, že zlu může čelit, že jeho krize před rokem byla o odmítnutí tohoto zla.
V jednu chvíli, když byli s Kráťou dál v lese a taneční hudba s hypnotickým rytmem se ozývala jen tlumeně, Roman uviděl bytost z jiné dimenze. Byla podle něj zlá. Upozornil na ni Kráťu a popsal mu zhruba, co vidí.
Kráťa odvětil: „Hej, koukám na úplně to samý.“
Viděli společně démonickou bytost. Zůstávali ale v klidu. Společně ji pozorovali. Bytost jim nemohla ublížit.
Vidět společně něco za hranicí běžné reality znamenalo pro oba víc než jen halucinaci. Návštěva této bytosti byla součástí jejich konverzace o zlu a povídání o předchozí krizi. Roman začal o svém životě, který ho dovedl až do zastavárny, přemýšlet z odstupu. Začal si svou fascinaci zlem spojoval s náročným dospíváním. To bylo samo o sobě úlevné.
Po tomto zážitku byl Roman tři měsíce bez drog i alkoholu. Cítil, že se v jeho životě něco natrvalo mění. Racionalita, se kterou dřív popíral všechna znamení a synchronicity, ustoupila. Poprvé si naplno připustil, že na tom, co se mu děje, „něco je“. Ještě to „něco“ nezačal sám aktivně vyhledávat, ale otevřela se brána, která byla předtím zavřená.
Historka II
Když nastoupil do zastavárny, poznal Roman širší okruh lidí okolo. Šéfové měli hodně peněz a nevěděli moc, co s nimi. Utráceli za koks, bordely a kasína. Kolem šéfů se motali zaměstnanci a další lidi, se kterými dělali kšefty nebo je různě zaměstnávali. Šlo o „kombinaci bezcitných sráčů a ztracených lidí s nahodilým osudem“. K těm druhým počítá Roman i sám sebe, i když tehdy byl tím prostředím fascinovaný. „Chtěl jsem být bad boy. Viděl jsem, že to funguje a zvolil jsem si to. Programově. Věděl jsem, že je to zlo. Ale přitahovalo mě,“ říká.
Na životním stylu obsahujícím „násilí, kokain a děvky“, nechtěl nic měnit. Věřil, že ve věčném konfliktu slabých a silných je důležité stát na straně těch, se kterými nikdo nevyjebává. Na správné straně pultu v zastavárně.
Přestože práce nebyla nijak náročná, dělalo se šest dní v týdnu ve dvanáctihodinových směnách. Víkendy byly vyčerpávající: „V pátek jsem dal dvanáctku, pak do rána fetoval v nějakým strašným podniku s dost hroznýma lidma. Ráno jsem šel otevřít zastavárnu, koukal lidem jen na ruce a večer se vrátil do klubu. V neděli jsem pak šel domů.“
Často chodil do práce v těžké kocovině nebo na drogách. Vždycky doufal, že zrovna ten den zavolají šéfové, že jim došly prachy. Někdy totiž Roman přišel do práce a šéfové mu zavolali, ať jim donese peníze z kasy. Obvykle seděli v nonstopu poblíž zastavárny nebo musel Roman tágem do centra Prahy na dízu. Byl rád, když se to stalo. Většinou se pak už do práce nevracel. Vysával jim kokain, hrál za jejich prachy hazardní hry, „vykládal sračky“ a celé se to počítalo jako směna.
Regrese
Uplynul další rok. Kráťa se zrovna vrátil nadšený z akce na jihu Čech, kde zažil holotropní dýchání. Romanovi líčil neskutečné spirituální zážitky a lákal ho na další akci. Tomu se moc nechtělo. Na stránkách akce si prohlížel fotky žen v batikovaných šatech a mužů s korálky a sám sebe si mezi nimi neuměl představit. Kráťovi, duší hipikovi, to nevadilo. Roman se nechal dlouho ukecávat, ale nakonec souhlasil.
Místo bylo kouzelné, tři sta lidí v údolí obklopujícím zrekonstruovaný mlýn udělalo na Romana dojem. Zároveň cítil rozpaky. Všichni byli tak strašně hodní. S Kráťou měli v kufru několik flašek tvrdýho, ale nakonec je ani nevytáhli. Nikdo nepil.
V sobotu bylo na programu ceremoniální dýchání. Zaujal ho soustředěný výkon lidí, kteří rituál vedli. Vysvětlovali, co se bude dít. Kladli dobré otázky a ukazovali zájem o rituál i o účastníky a účastnice. Ptali se jich na zdraví, na užívané léky, traumatické zážitky, způsob porodu, zkušenosti s halucinogeny i jinými drogami.
Mluvit před dalšími lidmi o intimních věcech bylo Romanovi nepříjemné, ohledně drog byl však otevřený: „Kokain, piko, tráva brutálně.“ Rozpaky byly po tomto přiznání oboustranné. Fanoušek bojových sportů v bílém tričku, s černou kšiltovkou Everlast, zlatým řetízkem, tělem namakaným z posilovny a zkušenostmi s pikem nebyl typickým účastníkem dechových rituálů a potních chýší. Každopádně, ať už si o sobě navzájem mysleli cokoli, po informativním kolečku se šli všichni převléct do rituálních oděvů.
V bílém oblečení se Roman cítil hodně nesvůj.
„Já jsem vstoupil do nějaké sekty?“ rozhlížel se okolo sebe. „Dělej, že nic, a netvař se překvapeně. Tohle skončí, pak odjedeš a nic se nestane. Nikomu o tom nepovíš,“ uklidňoval se v duchu.
Jeho nedůvěra před rituálem vzrůstala. I „divná hodnost“ všech zúčastněných mu najednou přišla podezřelá. Ceremonie začala, průvodci účastníky vyzvali, ať si lehnou. Zesílili rytmickou hudbu. Klidným hlasem pak osazenstvo v bílých hábitech povzbuzovali, aby prohloubilo a zrychlilo svůj dech. Ve stanu bylo přes hudbu slyšet těžké nádechy a výdechy, každý si nacházel svoje tempo.
S technikou holotropního dýchání přišli – opět – manželé Christina a Stanislav Grofovi. Vycházeli z celé škály rituálních praktik, které pracují s rytmem, hypnózou a mají za cíl změněné, rozšířené vědomí a psychedelický zážitek. Grofovým šlo o dosažení těchto stavů bez použití drog. Zrychlené a prohloubené dýchání mění poměr kyslíku a oxidu uhličitého v krvi a tím ovlivňuje činnost nervového systému i prokrvení mozku. Rytmická hudba pomáhá navodit trans. Další podmínkou ke snadnému navození změněného stavu vědomí by mělo být bezpečné a klidné prostředí.
Ve stanu se postupně všichni kroutili, oddychovali, zvraceli a mnoho dalšího. Romanovi od začátku nebylo moc dobře a v průběhu obřadu se mu dělalo ještě hůř. Ale ne, že by to nefungovalo. Účinek se dostavil. Dostal se na cestu vlastním životem a po ní až do prenatálního stádia. Vnímal, že je malé nenarozené dítě v matčině těle. Cítil svoji bezmoc. A vybavila se mu vzpomínka. Byla to velmi intimní informace, kterou Roman ani později nikdy s nikým nesdílel. Zjištění o tom, co se mělo stát, než se narodil, ho na čas úplně vypnulo. Zpola usnul, zpola padl do jakéhosi kómatu. Probudil se po pár hodinách. Zvracel, měl zimnici. Klepal se. Informace z prenatálního života na něj měla ničivý, zdrcující dopad. Proklínal Kráťu, kam ho to dotáhl, a doufal, že to brzy skončí. Odhalená pravzpomínka se mu stále vracela do hlavy a hororově vysvětlovala celý jeho život. Až do rána prožíval nejhorší noční můru.
V neděli bylo na programu sdílení a terapeutická práce. „To bláznovství a věci, co se vyjeví, je potřebovat integrovat,“ chápe dnes Roman. Nakonec tak měl i tento otřesný zážitek katarzní vyústění. Terapeutické kolečko pomohlo k hladšímu přechodu zpátky do běžného života a zapracování informace. Po pár hodinách se cítil, jako by se zbavil třicetikilového závaží. Určitý pocit tísně, „shit, který cítil celý život“, začal díky rituálu s holotropním dýcháním ustupovat. Po tomto víkendu mu bylo jasné, že se stane spirituálním člověkem a že je kvůli tomu ochotný leccos obětovat.
Historka III
K partě lidí, co se motali okolo pražských zastaváren, se Roman dostal náhodou. Když krátce po dvacítce přišel o práci grafika v holandské firmě, ani ho nenapadlo zkoušet znovu štěstí v grafice, kterou na střední škole vystudoval. Tou dobou už nějaký čas chodil posilovat se svým spolubydlícím Márvem. Ten dřív závodně, nijak zvlášť úspěšně, boxoval a stále se udržoval ve formě. Věděl, jak cvičit, jak regenerovat a co jíst pro správný růst svalů. Uměl balit holky a nikoho se nebál. Pro Romana, který na základce zažil šikanu vedenou třídní učitelkou a byl celý život hubený, to byla skvělá příležitost.
Márv se ukázal jako skvělý a trpělivý trenér a Romanovi začaly rychle růst svaly. Předtím nikdy takové výsledky neměl. Do posilovny chodili skoro každý den, k tomu diety a správná výživa. Tréninky boxu přišly vzápětí. Kamarádství s Márvem mělo i další výhody. Oba byli fanoušci rapu, chodili na koncerty a na parties. A s Márvem přišly i holky, které si kluci zvali na byt. A ony chodily a poslouchaly Márvovy historky. Márv se dobře oblíkal, dělal před holkama vtípky, přátelsky shazoval kamarády. A ukázalo se, že Romanovi to v posilovně, v ringu i s holkama taky jde.
Márv seznámil Romana s širším okruhem lidí okolo zastaváren, včetně majitelů. Když přišel o práci grafika, bylo celkem jasné, kam budou směřovat jeho další kroky. Grafiků bylo hodně a udržet se v oboru bylo náročné. Zastavárenský byznys prosperoval a práce nebyla zas tak náročná. Roman neměl po vyhazovu ani na příští nájem. A když mu Márv řekl, že zavolal šéfům a ti hned souhlasili, byla to úleva. Za pár dní nastoupil. Následoval Márva – drsňácké prostředí a život za pultem zastavárny mu hned učarovaly. „Tam jsi pán, sice v pekle, ale pán, oslovují tě šéfe a běda, jak ne.“ Dokonce i finančně to celé vycházelo líp než práce grafika v zahraničním korporátu.
Probuzení
Po zážitku s holotropním dýcháním Roman začal spiritualitu cíleně vyhledávat. Omezil pití a z běžných drog dával přednost zklidňující marihuaně. Místo grafiky se začal živit jako headhunter pro IT firmy. Definitivně se odstřihl od kamarádů spojených se zastavárnou. Na akce do jižních Čech spojené s holotropním dýcháním začal jezdit pravidelně.
Prostředí psychedelické spirituality v Česku, podobně jako v jiných zemích, přitahuje celou řadu terapeutů a terapeutek. Spiritualita se tu potkává s aktivní snahou pomáhat lidem. Psilocybinová, ketaminová nebo ayahuasková terapie může pomoct například s depresí, speciálně pak lidem, kterým z různých důvodů nezabírá běžná medikace.
Psychedelická terapie má i u nás dlouhou tradici, která se ovšem kvůli nelegálnímu statusu „medicín“ dlouho odehrávala v šedé zóně. Snad ještě zapovězenějším tématem byla spirituální povaha prováděných rituálů. I když osobnosti scény jako Tomáš Páleníček jezdily už v minulosti do Jižní Ameriky, aby se učily od tamních šamanů lépe zacházet s drogami, teprve v poslední době se začíná veřejně otevírat i toto téma.
Psychedelická spiritualita je nejen v Česku spojená s původními kmenovými náboženstvími a praxemi jihoamerických kmenů i dalších kultur. V tom, jaké rituály se dělají na českých loukách a v českých centrech, navazuje přímo na původní praxe. Cestu rituálů do českých zemí popsala v rozhovoru s Lukášem Rychetským a Karlem Koubou legendární psychoterapeutka Yvona Lucká: „Zkoumala jsem tyto prostředky s někým, komu byly rituálně předány a kdo byl s nimi spjat i svým původem (…) Odehrávalo se to v Čechách a bylo to velmi bezpečnostně ošetřené. I proto jsem o tom třicet let veřejně nemluvila, protože mým úkolem bylo toto pole chránit, což tehdy nebyla žádná legrace. Ti, kteří nás učili, přijížděli zvenku (…) Já jsem měla možnost strávit nějaký čas v Jižní Americe. To byla etapa, kdy jsem tyto látky zažívala v kontextu rituálního léčení. Jedná se o starou moudrost, kterou všichni nějak známe – máme ji v genech. Evoluční paměť funguje, což je vidět u lidí bez předchozí zkušenosti, kteří se velmi rychle adaptují. Měla jsem možnost zkusit africkou ibogu, hodně jsem pracovala s ayahuaskou, s peyotlem, s kaktusem San Pedro a houbami.“
O tom, že „rozšířené vědomí je nevratné“ a změny spojené s tímto zážitkem mění vnímání člověka, rád mluví i Roman. Spiritualita se postupně stala každodenní součástí jeho života. Cítil, že na sobě musí hodně pracovat. Jezdil na víkendové akce, ale doznívání a integrace nabitých vědomostí zabraly vždy několik dalších týdnů. Spirituální tradici vnímal především jako ústní a sebezkušenostní. „Největší část mystéria získáváš tím, že sám přemýšlíš a věci do sebe začnou zapadat. Během zážitků jsou důležití další lidi, symboliky a synchronicity a taky sdílení s ostatními,“ vysvětluje.
Nebránil se ani klasické terapii. Ve spirituálních kruzích, které začal brát za své, se na ni dbalo a při duchovní cestě byli účastníci vyzýváni k sebepéči, a to i za pomoci psychoterapeutů. Další zážitky z holotropních dýchání už nebyly tak silné, ale pořád ho vedly dál. Dozvídal se o sobě nové věci, rozklíčovával je a zbavoval se zátěže. Z klasické psychoterapie vyšel posílený a psychicky odolnější. Na workshopech a při terapeutických kroužcích si vytvořil nový vztah k sobě i k jiným lidem. „Oproti zastavárně šlo o kvalitativně úplně jiné vnímání druhých lidí.“
Skupinka nových známých ho také po čase pozvala na rituál s užitím lysohlávkového čaje. Roman přijal. Už několik týdnů před akcí se měl podle pokynů očisťovat. Nejedl maso, nepil alkohol a podobně. Připravoval se. Rituál byl vedený šamanem, který měl na starost „spojení země s nebem“. Vše se odehrávalo v přírodě, pod hvězdami. Dávka houbiček v čaji byla relativně malá, jednotlivé kroky rituálu přispěly ke spiritualitě prožitku. Po několika týdnech očistné diety byl tento rituál s „malou dávkou medicíny“ pro Romana nádherný, „čistý“ a spirituální. Neuvěřitelný.
Pod hvězdami na houbičkách měl pocit, že se ocitl „zároveň ve vesmíru a zároveň stále na svém místě na Zemi, kde to ale vypadalo úplně jinak“. Viděl, jak z každého člověka vyzařuje energie, kterou vnímal jako barevné světelné proudy. Energie vyzařovala ze všeho. Mohl se jí dotýkat a věděl, jaké to v něm vyvolá emoce.
Věděl, že strach je typem energie, který má svou barvu, vibraci, svoji inteligenci a záměry, a že se snaží ovlivňovat dění ve světě. Podobně na tom byly další emoce, láska, přátelství, úzkost, nenávist. Roman byl v tu chvíli vesmírnou bytostí a přesně věděl, co může s energiemi dělat. Zážitek překročil transpersonální stav. Obsáhl svoji spirituální podstatu, věděl, že je součástí vesmíru. Došlo k probuzení.
Nebyla to víra, kterou v sobě našel. Objevil jistotu, že tento svět i on sám jsou součástí něčeho mnohem většího, něčeho, co daleko přesahuje jedno konkrétní ego a jeho současnou existenci se všemi vztahy, penězi, majetkem, prožitými temnými věcmi. „Jsem monoteista,“ říká. „Nepopírám jiné bohy, ale všechno vychází z jednoho zdroje, Bůh má různé role a různá jména, ale je jen jeden a skrze vyšší Já jsme s ním všichni spojení.“ Taky pochopil, že existuje objektivní zlo. Lidé se chovají zle ze zištných důvodů, ale vedle toho existuje i čisté, objektivní zlo. Učitelka na základce neměla žádný prospěch z toho, že ho bude šikanovat. Roman v sobě nějaké zlo nesl od narození a učitelka ho v něm probudila a poslala ho na dlouhou dobu tímto směrem. Pak si zlo sám na dlouhou dobu zvolil a až krize v zastavárně mu ukázala, že takto jít dál nemůže.
Historka IV
„V prostředí, kde jsem vyrůstal, bylo normální, že se ve volným čase jdeš opít. Nonstopy byly pro mě běžné, tam jsem chodil za mámou,“ líčí Roman. I když mámu, se kterou vyrůstal, popisuje jako neuvěřitelně dobrého člověka, jeho dětství s ní bylo plné alkoholu, který pila ona a taky její partneři. Mělo to své výhody. Nemusel nikdy brzo domů a od patnácti mu při ranním nákupu kupovala vyprošťováka na kocovinu. Nevýhodou bylo, že doma často nebylo nic k jídlu. Ty nejdůležitější náklady, třeba počítač, naštěstí pokryl děda, ale každodennost bývala tvrdá.
Když osaměl šikanovaný na základce, zasekl se a dlouhé roky zůstal na život úplně sám, částečně ve fantazijním, disociovaném světě. Učitelka Romanovi ubližovala i fyzicky, tahala ho za vlasy, někdy ho za vlasy vytáhla, až visel ve vzduchu. Pomlouvala ho i mimo školu. Pokaždé, když šel k doktorce, tak tam volala, aby si ověřila, jestli Roman není za školou, a při každém tomto telefonátu neváhala zmínit, že chodí za školu a že roste bůhví pro co. Neváhala investovat velké množství energie, aby mu ničila život, jen proto, že se jí malý Roman nepozdával. Střední grafická škola už byla výrazně lepší, ale touha patřit na stranu těch silnějších a taky zlejších, už v Romanovi zůstala. Drsňáci se ničeho bát nemusí.
Epilog
Romanovi se díky spiritualitě otevřelo úplně nové hrací pole. „Když pochopíš, že tvoje duše není vázaná tímto tělem a že okolní podmínky jsou jen kulisy, je to osvobozující. Viděl jsem svoje minulé životy, není potřeba se identifikovat s dočasným úspěchem a můžeš se vysrat na to, že máš na Zemi omezený čas, a musíš toho tolik stihnout a musíš být co nejúspěšnější a co nejvíc si to užít. Když se zbavíš smrtelnosti, tak se můžeš věnovat jiným věcem.“
Mezi jeho známými jsou buddhisté, křesťané, kvakeři, hinduisté a další. Ve spirituálním poznání staví Roman na první místo sebepoznání, všechno ostatní je až za ním. Na podporu svých slov parafrázuje oblíbený křesťanský citát: „Pozná-li někdo sám sebe, pozná i Boha.“ Důležité jsou pro něj taky diskuze s dalšími spirituálně založenými lidmi, kteří přemýšlením tráví hodně času.
Mezi lidmi v jeho nových kruzích jsou obvykle vysokoškoláci. V tomto prostředí se podle Romana opomíjí existence násilí. Pro něj osobně je to přitom, společně se zlem, stále důležité téma, nad kterým často přemýšlí.
Roman dlouho pochyboval, zda je dobrý člověk. Cizí lidé z něj prý mívají divný pocit. To se s ním táhne už od dětství. Chápe, že se nemůže stát někým jiným, a ani o to neusiluje. Je pořád tím stejným Romanem, ale zajímají ho jiné věci a usiluje o něco úplně jiného než dřív. „Zatímco v zastavárně jsem chtěl být zlý člověk a bad boy, teď chci být dobrý. A to je to, co mám pořád na mysli,“ vysvětluje. Je nám jasné, že máme poslední větu reportáže o Romanovi.
Sedíme v už ztemnělé místnosti. Je to něco jako jeho pracovna. Rozhovory jsme postupně vedli na různých místech, nejčastěji na procházkách. Jednou jsme se šli podívat na zastavárnu, ale poslední rozhovor byl u něj doma v pětipokojovém bytě v prvorepublikovém domě v Podolí. Nabízí se tak poslední otázka, která souvisí i s tím, že Roman zcela zjevně příliš nechodí do práce.
„Mohl bys to všechno dělat, kdybys nezískal dědictví po dědovi?“
„To vůbec. To bych si vůbec nemohl dovolit,“ odpovídá bez zaváhání.
Reportážní série Neříkejte tomu ezo vznikla s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás
