Pokud je někdo spojován s průnikem nezávislé černošské tvorby do amerického mainstreamu, pak je to režisér Spike Lee. Úspěch jeho prvních tří titulů, završený dosud nejrespektovanějším snímkem Jednej správně, poukázal nejen na režijní talent tohoto tvůrce, ale i na jeho cílevědomost a obratnost ve vlastní publicitě. Lee je v mnoha ohledech konzistentním filmařem. Témata rasového soužití a zkušenosti černošské komunity ve Spojených státech nebo barvité líčení městského života lemují jeho tvorbu od poloviny osmdesátých let až doposud. Tyto motivy však nechtěl zpracovávat v ústraní, ale naopak je dostat k co nejširšímu publiku, a proto nezávislé snímky často doplňoval studiovou tvorbou.
Ve chvíli, kdy se David s podporou policie rozhodne předat výkupné a sestoupit ze svého luxusního sídla do newyorských ulic, film získává druhý dech.
V předchozích dvou filmech BlacKkKlansman a Bratrstvo pěti se Lee vypořádával s politickými otázkami současnosti prostřednictvím exkurzí do historie. V novém snímku Až na dno (Highest 2 Lowest) naopak zůstává pevně v současnosti, a to i přesto, že je jeho inspiračním zdrojem proslulé kriminální drama Nebe a peklo japonského režiséra Akiry Kurosawy. Film ale nepředstavuje pouhý remake klasického díla. Je spíše zajímavou reimaginací, která kreativně využívá přesazení děje do prostředí hudebního průmyslu v New Yorku.
Až na dno je již pátou spoluprací tohoto režiséra s hercem Denzelem Washingtonem, který si zahrál například ve vrstevnatém krimithrilleru Spojenec či biografickém snímku Malcolm X. Po premiéře na festivalu v Cannes se snímek Až na dno ale dočkal jen omezeného uvedení v amerických kinech, aby se vzápětí i ve zbytku světa objevil na VOD platformě Apple TV.
Život v odloučení
David King (Denzel Washington) patří mezi nejproslulejší hudební producenty. Jeho luxusní byt na vrcholu brooklynského mrakodrapu, kde žije spolu se svou ženou a dospívajícím synem Treyem, je až křiklavým důkazem tohoto úspěchu. Přesto se zdá, že nejlepší dny jeho hudebního impéria jsou už otázkou minulosti. Sám působí odtrženě od současného hudebního dění a proměn mediálního světa. Jeho nahrávací společnost se navíc chystá odkoupit konkurence. David, který si pěstuje věhlas producenta podporujícího mladé černošské talenty, se ale snaží tento vývoj odvrátit odkoupením akcií své firmy.
Tyto byznysové plány brzy ovšem naruší zásah zvenčí. David totiž z telefonního hovoru zjišťuje, že mu někdo unesl syna a žádá za něj výkupné v hodnotě 17 milionů dolarů. Odhodlání policie i zájem médií manžele naplňuje opatrným optimismem. Situace se však vzápětí mění. Během únosu totiž došlo k záměně a skutečnou obětí je syn Davidova řidiče a rodinného přítele Paula (Jeffrey Wright).
Kriminální zápletka okamžitě spouští sérii kontrastů, které do filmu vnášejí společenskokritický rozměr. Pokud protagonisté doposud žili v ústraní od běžného dění ve městě, tato událost je částečně zbavuje tohoto výlučného postavení. Po zpřehlednění situace ale David nechce výkupné vyplatit a jedinou motivací zůstává starost o vlastní mediální obraz. Kvůli Paulově nižšímu společenskému statusu a kriminální minulosti navíc policie ztrácí prvotní nasazení.
První polovina snímku, která se většinou odehrává v prostředí luxusního bytu, působí v kontextu režisérovy tvorby jako anomálie. Lee, jehož energický styl na sebe často upozorňuje okázalými kamerovými jízdami či montážními sekvencemi, tuto část režíruje až nezvykle usedle a distancovaně. Další vývoj snímku umožňuje tato tvůrčí řešení vnímat jako součást promyšleného konceptu, který pracuje s kontrasty na rovině námětu i stylu. To ale nic nemění na tom, že v posledku zdařilý snímek do jisté míry potápějí.
Rozhodnutí pojmout úvodní část filmu jako melodrama o bohatých lidech odtržených od vnější reality může působit jako zajímavý nápad. Kvůli slabším hereckým výkonům ostatních členů rodiny a hudebnímu podkresu narušujícímu thrillerovou atmosféru ale často není jasné, zda sledujeme záměrně zcizující podívanou nebo epizodu laciného seriálu.
Statické záběry z prostředí luxusního sídla navíc nejsou ani zdaleka tak bravurně inscenované jako v podobně usedlé první polovině Kurosawova snímku. V paměti tak zůstane spíše konvenční vizuální stránka filmu podtržená nepříliš zajímavou digitální kamerou. Film nakonec zachraňuje očekávání dalšího vývoje zápletky a herecké kreace Washintgona či Wrighta, které oživují i jinak mrtvolné scény.
Návrat ke kořenům
Ve chvíli, kdy se David s podporou policie rozhodne předat výkupné a sestoupit ze svého luxusního sídla do newyorských ulic, film získává druhý dech a alespoň částečně obhajuje dříve využité tvůrčí postupy. Strnulost první poloviny totiž vzápětí vystřídá živější kamera, stejně jako neosobní digitální obraz ustupuje dynamickému střídání filmových formátů. Scéna předání peněz, ve které paralelně sledujeme Davida v metru, zasahující policii i portorické pouliční oslavy, filmu dodává díky strhující střihové skladbě chybějící energii.
Lee se zde vrací k tomu, čím proslul už ve svých nejzdařilejších snímcích jako Jednej správně či 25. hodina, tedy k vylíčení dynamiky života v New Yorku. Vrstvení baseballových fanoušků v metru a slavících Portoričanů v ulicích ale není samoúčelné. Stejně tak výměna peněz za uneseného chlapce nepůsobí jen jako nutná žánrová výplň. Obě tyto roviny jsou totiž ve filmu propojené a zdůrazňují odlišnou obeznámenost jednotlivých postav s městským prostředím. Zatímco zločinci využívají hektické dění, pro policii i Davida představuje jen nepřehledný chaos.
Změny lokací se postupně promítají do vývoje protagonisty. Ten zpočátku působí spíše jako zaměnitelný byznysmen než hudební nadšenec. Sestoupení do newyorských ulic ho ale navrací k poslechu hudby mladých talentů a díky tomu na rozdíl od policie docílí pokroku ve vyšetřování případu. Elektrizující konfrontace s rapperem Yung Felonem (A$AP Rocky), která ve studiu nečekaně vygraduje v rap battle mezi oběma postavami, představuje zakončení cesty z vrcholu do nižších společenských vrstev, ze kterých vzešel i sám David. Navzdory vyhrocenosti se tato výměna stává i příležitostí k empatii. I agresivní gangsta rap Yunga Felona totiž působí jako snaha o dosažení sociálního vzestupu, který se podařil jeho idolovi Davidovi.
Zkoumat svůj odkaz
David tak postupně znovu objevuje společenský význam hudby. Film je ale už od začátku plný odkazů na legendy umělecké scény. Postavy jsou obklopeny černošským výtvarným uměním, které zdobí stěny bytu. Protagonista se zase tváří v tvář morálnímu dilematu obrací k ikonám černé hudby a táže se, jak by se zachovaly v jeho situaci. Jindy film prostřihává na titulní strany různých časopisů, na nichž je zachycen David v době své největší slávy jako ikona hudebního průmyslu. Tyto kanonizované osobnosti tak představují ty, kteří dosáhli úspěchu a dostali se na vrchol. Vývoj protagonisty ale ukazuje, že k úspěchu nestačí zůstat na vrcholu. Stejně tak je důležité se ohlížet za tím, jaká cesta k němu vedla.
Až na dno rozhodně není perfektně doladěným filmem. Strhující momenty táhne dolů jeho slabší první část. Scénář navíc vývoj postav a některá jejich rozhodnutí podává poněkud těžkopádně a chvílemi zavání konzervativním moralizováním, ať už se to týká kritiky sociálních sítí či gangsta rapu. I kvůli těmto rozporům ale film působí jako osobité dílo.
Nejde jen o to, že Spike Lee vrací do hry své stylistické trademarky nebo že znovu podává podmanivý portrét New Yorku. Samotný film totiž můžeme číst i jako gesto, kterým Lee v pozdní části své kariéry reflektuje svůj umělecký odkaz. Ani u něj totiž cílevědomá snaha o to se prosadit a uspět neskončila tvůrčí stagnací či odstřižením se od kořenů své tvorby.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás