SPD a Motoristé chtějí potopit desítky tisíc dětí

Když se před dekádou zaváděla inkluze, část politiků i médií strašila apokalypsou. Politickou slávu si na tom tehdy budoval Václav Klaus mladší. Když se však podíváme na jeho politickou kariéru a inkluzi, dnešních dnů se dožilo pouze to druhé. A to i navzdory mediální štvanici, kterou tehdy proti inkluzi vedl den za dnem deník Blesk pod vedením šéfredaktora Radka Laina. Ten tehdy v šíření strachu, lží a dezinformací viděl zajímavý obsahový a byznysový model.

O dekádu později lze říct, že naše školy nakonec zvládly většinu problémů, které zavádění novinky nutně doprovázelo. Desítky tisíc dětí se speciálními vzdělávacími potřebami chodí do tříd s ostatními vrstevníky, standardem tříd se stali asistenti a svět se stal o něco lepším místem, kdy jsme část dětí přestali strkat do speciálních škol, aby je nikdo neviděl a všichni na ně mohli zapomenout.

Možná by se Macinkovi a spol. hodilo mít k ruce pár asistentů a asistentek, kteří by jim pomohli s počty, protože matematika pokračuje i za horizontem pěti prstů na ruce.

Nicméně o trochu lepší svět leží některým stranám v žaludku. A tak na vskutku dezolátské a lobotomické tažení Václava Klause mladšího a deníku Blesk pod vedením Radka Laina navazují v těchto volbách Motoristé a SPD.

Obě strany, v případě SPD spíše konglomerát stran, chtějí zrušit inkluzi, a dokonce o to opírají své ekonomické programy. U SPD tak najdeme rušení inkluze v kapitole slibující snížení výdajů státu a dále v sekci „školství, vlastenecká výchova a sport“. Tam slibují „stop plošné inkluzi“ a chtějí část dětí poslat do speciálních škol. Nejspíš aby bylo jasné, že „vlast“ tady není pro každého.

Ještě dál ve své nenávisti k dětem jdou Motoristé. Ti rovnou tvrdí, že díky zrušení inkluze ušetří v rozpočtu za celé volební období 20 miliard korun. To je ovšem možné jen v případě, že nezruší pouze inkluzi, ale rovnou i existenci všech těchto dětí. Pokud by Motoristé děti nechali žít a přesunuli je do speciálních škol, měli by naopak vysvětlit, kde na to vezmou peníze. Vzdělávání ve speciálních školách je totiž až třikrát dražší, kdy inkluze jako taková se týká podle různých údajů 130–160 tisíc dětí.

Možná by se Macinkovi a spol. hodilo mít k ruce pár asistentů a asistentek, kteří by jim pomohli s počty, protože matematika pokračuje i za horizontem pěti prstů na ruce. Dokonce pokračuje i v budoucnu (tedy v čase, který ještě není, pozn. pro Motoristy). A v tomto budoucím čase stát přijde o všechny příjmy, které rozpočtu potenciálně přinesou lidé, kteří se ve vzdělávací soustavě posunou o kus dál. A posunout dál se prakticky nelze, když jako dítě rovnou skončíte ve speciální škole.

Národní poklad

Nicméně navzdory všemu materialismu Motoristů a SPD, existují kromě peněz na světě ještě další hodnoty. Inkluze vrací desítky tisíc dětí zpátky do společnosti, z níž je speciální školy vyčlenily a segregovaly a kde byly ve třídách se svými těžkostmi i před inkluzí, ale bez adekvátní podpory. Inkluze se týká širokého spektra dětí, ať zápolí s tělesným postižením, dyslexií, autismem nebo mají jiný rodný jazyk či jsou příliš nadané. Inkluze reflektuje, že děti nejsou šrouby z výrobní linky a každé potřebuje trochu odlišný přístup, aby rozvinulo svůj potenciál.

Jak ukazují studie, dětem s podporou začleněným do běžných tříd se obvykle daří lépe v sociálních i ryze vzdělávacích dovednostech. Pozitivní či neutrální dopady má pak jejich přítomnost na kolektiv třídy. Společně vzdělávání otupuje hrany, potenciálně rozvíjí empatii a vůbec vede k pocitu, že jsme možná něco víc než stroj u výrobní linky kompletující dieselový motor. Když bude vaše dítě chodit do třídy s dětmi s odlišnými vzdělávacími potřebami, má menší šanci, že z něj vyroste něco jako Petr Macinka, Tomio Okamura nebo Filip Turek. To vůbec není málo.

Inkluze jistě není v ideálním stavu, jako ostatně nic na tomto světě. Některé školy si s ní stále neví rady a někteří učitelé by raději měli před sebou třídu tichých poslušných pracovitých a stejných dětí. Ale možná i vzhledem k reálnému demografickému kolapsu bychom mohli uvažovat o každém dítěti jako bezmála národním pokladu, a ne se vážně bavit, že zde minimálně dvě strany plánují část dětí odsunout někam za zeď a zapomenout na ně.

České školství má nekonečnou řadu problémů. Ty jsou však komplikovanější, jako jsou přetrvávající nerovnosti, segregace romských dětí, obrovské regionální rozdíly v kvalitě škol nebo silná závislost mezi vzděláním rodičů a vzdělávacím úspěchem dětí. Žádný z těch problémů bohužel nelze vyřešit jednoduchým heslem typu „stop inkluzi“. Byť by jistě bylo osvěžující, kdyby Okamura ve všech mediálních vystoupeních se svou obvyklou urputností neustále na vše odpovídal: „Stop nerovnostem ve školství! SPD zajistí nejlepší vzdělání i tomu poslednímu dítěti.“

Místo toho máme Okamuru, jakého máme, a Motoristé slibují v programu, že podpoří pouze takovou vládu, která ukončí inkluzi. A dále tvrdí: „Daňoví poplatníci nedobrovolně utratili desítky miliard korun za projekt tzv. inkluze, který po osmi letech existence vedl k tomu, že se dnes najdou děti druhých tříd, které neumí číst.“

Ve skutečnosti žijeme v zemi, kde podobu příští vlády chtějí určovat politici, kteří neumějí číst, psát ani počítat. Kteří slibují úspory jednotek miliard za zrušení inkluze a zapomínají říct, kde vezmou desítky miliard na přesun všech dětí do speciálních škol. Ve všem tom hypotetickém šermování, kdo bude Česko táhnout na Východ a kdo na Západ, by nemělo zapadnout, že zdánlivě technokratický slib zrušení inkluze znamená v reálném světě útok na konkrétní budoucnost a štěstí desítek tisíc dětí.