Pro většinu lidí zvenčí vypadá pohoří Himálaj pořád jako dokonalé místo z pohlednice: majestátní vrcholy, zamlžené hory, starobylé chrámy i svěží zelená údolí. Ale během své cesty z Askótu do Árákótu odlehlými horskými koridory Uttarákhandu jsem v roce 2024 narazila na zcela odlišný Himálaj – takový, co má k lesklým turistickým brožurám i odtažitým úředním statistikám hodně daleko.
Když jsme jeli po silnici směrem k vesnici Pángú, vypadalo to, jako bychom sestupovali z nebe do pekla. Nad křehkými a rozpadajícími se svahy se tyčily útesy, z puklin ve skalách neúnavně prosakovala voda a každá zatáčka hrozila, že se může kdykoliv zřítit. U vesnice Tavághát, kde se silnice vine po břehu řeky Kálí oddělující Indii od Nepálu, jsme byli svědky ponurého divadla: řeka na území nikoho se proměnila v popelnici. Sutiny, bahno a nánosy z výstavby na obou březích řeky změnily kdysi posvátné údolí ve skládku politické lhostejnosti.
Himálaj prochází nejrychlejší geologickou transformací ve své historii. Přesto lidé pokračují ve způsobu výstavby, jako by se nic nedělo.
V červnu 2013 zažila severní Indie jednu z nejhorších přírodních katastrof v novodobé historii. Ačkoli se epicentrem tragédie stalo především město Kédárnáth, zkáza byla dalekosáhlá. Přívalové deště, bouřky, sesuvy půdy a bleskové povodně zpustošily velké části Uttarákhandu a zasáhly i Himáčalpradéš a západní Nepál. Více než 5 700 lidí bylo prohlášeno za mrtvé nebo pohřešované. Vesnice jako Dévalí Bhanigrám v okrese Rudraprajág se proměnily ve vesnice vdov. Tisíce lidí byly vysídleny a celé komunity zmizely.
Za tím, co označujeme jako „rozzuřenou přírodu“, se však skrývala lidská příčina. Katastrofa nebyla jen meteorologickou událostí, ale i důsledkem dekád křehkého, krátkozrakého rozvoje postaveného na ekologicky a politicky nestabilních základech. Uplynulo deset let. Investice do infrastrukturních projektů se znásobily, cestovní ruch vzrostl a klimatická rizika se zintenzivnila. Přesto, anebo právě proto, zůstává jedna naléhavá otázka nezodpovězena: Poučil se Uttarákhand – a širší himálajský region – z tohoto započatého účtování?
Pulsující náboženství, strukturální selhání
Katastrofa v Kédárnáthu v roce 2013 nebyla pouhým projevem přírody. Ničivou sílu sice spustily přívalové deště, ale odehrála se na pozadí mnohaletého systémového selhání: neregulované dálnice zařízlé do nestabilních svahů, vodní elektrárny rostoucí v seismicky aktivních oblastech jako houby po dešti a stavby ignorující environmentální a sociální standardy.
Během své pouti v roce 2024 jsem byla v Kédárnáthu svědkyní výmluvného rozporu: duchovní pestrost se tu snoubila se strukturální křehkostí. Oblasti podél poutní cesty do Kédárnáthu trápil nedostatek vody, zatímco Sónprajág – těžce poškozený v roce 2013 – je nyní dopravně ucpanější než kdy jindy a zároveň se pyšní vícepodlažními parkovacími domy. Poutní cestu dnes obklopují haldy skládek, plastový odpad a neřízené rekonstrukce nestálých říčních koryt.
Horami se vinou projekty rozšiřování silnic, ale základní služby, jako je vzdělávání a zdravotní péče, zůstávají nedostupné. Ve městě Phátá ruší školní výuku každých pár minut hluk vrtulníků. Divoká zvěř je vidět čím dál méně a tradiční pěší stezky ke čtyřem nejvýznamnějším poutním místům (Čár dhám) jsou rozbité a zapomenuté. Příroda i kulturní dědictví tiše trpí.
Navzdory varovnému signálu z roku 2013 se model rozvoje nezměnil. Více než 70 vodních elektráren nadále kouskuje řeky, destabilizuje svahy a zvyšuje seismická rizika. Megaprojekty jako přehrada Paňčéšvar pokračují navzdory vážným ekologickým obavám. 889 km dlouhá čárdhámská dálnice protíná nestabilní terén a často obchází environmentální a sociální doporučení. Výkonný výbor Nejvyššího soudu opakovaně varoval, že neprofesionální vysekávání svahů dramaticky zvyšuje riziko sesuvů půdy. Jak během naší cesty poznamenal historik Šékhar Páthak: „Tyto opakující se krize nejsou ojedinělými událostmi, ale výsledkem lineárního modelu rozvoje, který ignoruje Himálaj jako ekologický celek.“
Silnice bez dalšího rozvoje
Do vesnic jako Kanár a Garguvá dodnes nevedou žádné silnice. Obyvatelé musejí putovat celé hodiny po nestabilních stezkách, aby se dostali k základním službám – které často stejně téměř neexistují. Jejich odlehlost je přesto neochránila: živobytí jim nadále ničí sesuvy půdy a ubývající vodní zdroje. Tichou a přetrvávající realitou je postupné vylidňování, protože mladší generace odcházejí za vzděláním, zdravotní péčí a zaměstnáním do větších center.
Vesnice jako Pángú, Álá a Húkrá teď naopak mají silnice – ale jinak téměř nic. Tyto nově vybudované horské silnice jsou často blokovány sesuvy půdy a neregulované zářezy ve svazích narušují jejich stabilitu. Školy zůstávají podfinancované, zdravotní péče neexistuje a pracovní místa jsou převážně sezónní. Silnice přišla – ale rozvoj už nenásledoval.
V křehkém údolí Níti podél indicko-čínské hranice jsou rizika ještě akutnější. Navzdory jeho strategickému významu zde pokračuje stejně bezohledná výstavba: bahno se vyváží do řek, strmé svahy se prokopávají bez technického dohledu a rozšiřování silnic pokračuje bez kontroly. Tyto praktiky ohrožují nejen místní obyvatele, ale i indické ozbrojené síly, které v této citlivé pohraniční oblasti působí.
Stejný scénář se odehrává v Džóšímathu, důležitém poutním a vojenském městě, které se nyní propadá pod vlastní vahou. Trhliny rozdělily domy, chrámy i obchody. V kasárnách, kde jsem bydlela, dělníci vyplňovali čerstvé pukliny betonem. Bylo to zoufalé gesto, které mělo zadržet to, co už nedokáže udržet příroda. Pro mnoho lidí je přestěhování ekonomicky i psychicky nemožné. Žijí uvězněni ve stejném modelu rozvoje, který jejich krizi způsobil.
V celém Himálaji se opakuje stejný příběh: propojení bez odolnosti, výstavba bez bezpečnosti, růst bez stability. Katastrofy tady nepřicházejí náhle a nečekaně. Odehrávají se denně jako chronický ekologický a společenský rozpad způsobený vzdálenými rozhodnutími.
Krize v Himálaji už není zapříčiněna pouze špatnou politikou v oblasti rozvoje – jejím nejnebezpečnějším urychlovačem je nyní změna klimatu, která nenápadně zesiluje všechna stávající rizika. Zpráva o stavu Hindúkuše a Himálaje uvádí, že mezi lety 1987 a 2015 ubylo 28 procent ledovců. Toto rychlé tání destabilizuje svahy, zvětšuje ledovcová jezera a zesiluje sucha i povodně, což má dopad na miliony lidí v Indoganžské nížině.
Himálaj prochází nejrychlejší geologickou transformací ve své historii. Přesto lidé pokračují ve způsobu výstavby, jako by se nic nedělo. Jak varuje ekolog Mahárádž K. Pandit: „V Himálaji osud předurčuje geologie – ale politika předstírá, že tomu tak není.“ Z Džóšímathu, Dhárčuly, Gópéšvaru a dalších oblastí přitom zaznívá jasná zpráva: lidé nejsou proti rozvoji jako takovému – jsou proti bezohlednému rozvoji. V Džóšímathu žijí obyvatelé uprostřed rozšiřujících se trhlin a s nejistými kompenzacemi. Z Dhárčuly migruje stále více mladých lidí a tento trend se odráží v celém státě. Ve vesnicích jako Kaflón v okrese Uttarkáší rodiče zoufale čekají na školy a kliniky, které se neotevřely ani navzdory novým silnicím. Jak to vyjádřil jeden vesničan v Pángú: „Teď máme silnici, ale kde je lékař? Kde je učitel?“
Lidé chtějí jednoduché věci: odolné silnice, funkční školy, zdravotní péči a živobytí, které respektuje ekologické limity. Místo toho dostávají nejistou práci, spekulativní turistiku a prohlubující se zranitelnost. Jak poznamenává socioložka Amita Báviskar: „Stát prosazuje extraktivní formu rozvoje, při které jsou rizika přenášena na místní komunity, zatímco zisky si přivlastňují elity.“
Účet ještě není vyrovnaný
Katastrofa v Kédárnáthu v roce 2013 nebyla ojedinělou událostí. Byl to brutální verdikt nad modelem rozvoje, který hazarduje s křehkou ekologií kvůli krátkodobému zisku. O deset let později navzdory lepším technologiím, lepší připravenosti na katastrofy i stále hlasitějšímu varování jak vědců, tak místních komunit strukturální nedostatky přetrvávají – zakořeněné v politické krátkozrakosti, drancující ekonomice a přetrvávajícím přehlížení křehkých základů Himálaje.
Himálaj není pasivní kulisou pro národní růst – jsou to živé, měnící se systémy. Jejich destabilizace již není vzdálenou hrozbou; nyní ohrožuje miliony lidí. Bez radikální změny v paradigmatu rozvoje Himálaje – založeného na klimatologii, ekologických znalostech a skutečné místní participaci – nebudou katastrofy v místech jako Kédárnáth, Čamólí a Džóšímath výjimkou. Stanou se standardem.
Jak nám připomíná stará moudrost: „Základy musejí být pevné; krásná budova na slabém podkladu je pouhou hrou s osudem.“ Hory promluvily. Zúčtování ještě není u konce.
Autorka je výzkumnou pracovnicí v Centru pro politická studia na Jawaharlal Nehru University. Její hlavní oblastí výzkumu jsou katastrofy, změna klimatu a rozvojová politika v horských oblastech.
Článek původně vyšel 9. června 2025 na webu Down to Earth. Z angličtiny přeložil Jiří Krejčík.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás