Téměř sedm milionů lidí na útěku – nejvíc na africkém kontinentu. 13 milionů lidí ve stavu akutního hladu. Tisíce případů eboly, a šíření dalších včetně dosud neznámých nemocí. To jsou jen některé děsivé statistiky, které dlouhodobě přicházejí z východu Demokratické republiky Kongo. Hlavní příčinou jsou boje mezi státní armádou a jejími spojenci na jedné straně a povstalci z hnutí M23 s podporou Rwandy na straně druhé.
Tohle všechno má údajně zastavit mírová deklarace, kterou 19. července v katarském Dauhá podepsali M23 s konžskou vládou. Už o několik týdnů dříve zprostředkovaly Spojené státy a Katar dohodu také mezi DR Kongo a Rwandou. Obě vlády ji označily za významný diplomatický průlom a zavázaly se ukončit podporu ozbrojených skupin zapojených do konfliktu.
Kongo je mimořádně bohaté na klíčové nerostné suroviny, jako jsou kobalt, koltan nebo zlato – tedy prvky nezbytné pro americký big-tech sektor a závod v rozvoji umělé inteligence.
Pozorovatelé ale zůstávají skeptičtí. Dohodu původně odmítalo hnutí M23 – klíčový aktér konfliktu, který začátkem roku obsadil strategická města Goma a Bukavu. „Z pohledu Spojených států se může zdát, že dohoda přinese skutečný a trvalý mír, pokud se Kongo i Rwanda zapojí do mírového procesu. Jenže obyvatelé Konga jsou násilím zasaženi mnohem hlouběji, než si často uvědomujeme. V terénu provincií Severního a Jižního Kivu se ukazuje, že jakékoli dohody zatím selhávají: místní milice Wazalendo nadále bojují s bojovníky M23 na mnoha frontových liniích. Pokud má mír skutečně nastat, musejí být do jednání zahrnuty i skupiny Wazalendo a další strany konfliktu,“ říká politolog Christian Koba Fazili z Univerzity v belgickém Gentu.
Human Rights Watch upozorňuje, že koalice milic zvaná Wazalendo, kterou podporuje konžská armáda, se v poslední době dopouštěla rozsáhlého násilí na civilistech v provincii Jižní Kivu. Nejde tedy jen o jednotky M23, které se nemusejí chtít vzdát. Podle Koby odmítají složit zbraně i další jednotky bojující na straně konžské armády. „Mnohé milice ve východním Kongu, včetně některých zahraničních (rwandských, ugandských nebo burundských), s mírovou dohodou nesouhlasí. Ačkoliv některé spolupracují s konžskými silami (FARDC), nejsou připravené se vzdát. Tvrdí, že čelí rwandské agresi skrze M23,“ říká Koba Fazili.
Mír bez spravedlnosti a miliony obětí
Válka na východě Demokratické republiky Kongo trvá s přestávkami už téměř 30 let a podle odhadů v důsledku ní přišlo o život šest milionů lidí. Výrazný zlom přišel na počátku tohoto roku, kdy povstalecká skupina M23 s podporou Rwandy na konci ledna obsadila klíčovou metropoli Goma v provincii Severní Kivu a Bukavu v Jižním Kivu. Konflikt výrazně eskaloval a humanitární situace se zhoršila.
Rwanda jakékoli přímé vazby na skupinu M23 pravidelně popírá. Prezident Paul Kagame v rozhovoru pro CNN začátkem února prohlásil, že neví, jestli se rwandské jednotky v Kongu nacházejí. Navzdory opakovanému popírání ze strany Rwandy, její armáda podle několika zdrojů hrála klíčovou roli při podpoře hnutí M23 během letošní ofenzivy.
Podle zprávy expertů OSN Rwanda cvičila vojáky M23, poskytla jim vojenské vybavení a nasadila sofistikované systémy protivzdušné obrany k dosažení rozhodovací taktické výhody nad konžskou armádou. OSN také zaznamenala asi šest tisíc rwandských vojáků nasazených přímo v Kongu, kteří poskytovali logistickou podporu, výzbroj a velení operacím M23 v Severním i Jižním Kivu – včetně měst Goma a Bukavu. Washingtonská dohoda přitom neřeší zvěrstva, která během let páchaly všechny strany konfliktu.
Dvojí hra, západní vina a české zbraně
Západní novináři násilí v Kongu, podobně jako jiné africké konflikty, často zjednodušovali jako etnický konflikt nebo vedlejší produkt regionální nestability. Tyto interpretace ale přehlížely dlouhodobou snahu sousední Rwandy, udržet většího a surovinově bohatého souseda v kruhu chaosu a permanentního konfliktu.
Při pohledu na mapu se jeví zvláštně, že země o 14 milionech obyvatelích, rozlohou srovnatelná s Albánií, dokáže prosazovat tak agresivní politiku vůči sousedovi, který je skoro devadesátkrát větší. Představitelé Rwandy tvrdí, že východní Kongo poskytuje bezpečné útočiště ozbrojené skupině Demokratických sil pro osvobození Rwandy. Tu založili vůdci genocidy z roku 1994 a tvoří ji především Hutuové.
Rwanda obratně využívá všudypřítomný pocit viny Západu v regionu – především kvůli jeho selhání během rwandské genocidy. Západní státy se Rwandou dlouhodobě úzce spolupracují. Jak v analýze pro Foreign Policy zdůraznili Milain Fayulu a Jeffrey Smith, téměř třicet let hrál rwandský autokrat Paul Kagame mistrně dvojí hru, kdy svůj režim západním zemím prezentoval jako africké centrum rozvoje a stability, zatímco za cenu nebývalé humanitární krize systematicky podkopával stabilitu a územní celistvost Konga.
Tuto hru se rwandským režimem hraje i Česká republika, která si „hodnotovou“ zahraniční politiku vytyčila jako jeden ze svých hlavních cílů a prioritu. Podobně jako v případě Gazy, tak i konflikt v Demokratické republice Kongo zůstává mimo kulturně-geografický dosah této priority. Středoafrickou zemi v posledních letech s cílem prohloubení obchodních a bezpečnostních vazeb navštívili vrcholní političtí představitelé, včetně prezidenta Petra Pavla, ministra vnitra Víta Rakušana a premiéra Petra Fialy. Právě jeho zahraniční cesta v listopadu 2023 navíc zahrnovala početnou delegaci zbrojařů, kteří do regionu mířili za účelem získání zakázek a kontraktů pro český zbrojní průmysl.
Rwanda těží z koloniálního „dědictví“ Demokratické republiky Kongo, země nesmírně bohaté na suroviny, která ale zůstává v postkoloniálním stavu permanentního vykořisťování vnějšími aktéry. Stejně jako ve většině jiných afrických zemích, byly i v Kongu hranice vytyčeny evropskými mocnostmi a jejich mocensko-ekonomickými zájmy, bez ohledu na různé etnické skupiny a historický vývoj v oblasti. Této nestability pak využívají vedle nadnárodních korporací a čínských firem právě také dva menší sousední státy – Uganda a Rwanda.
Odhady amerického ministerstva financí roku 2023 hovoří o tom, že je až 90 procent konžského exportu zlata nelegálně pašováno přes tyto dva státy. Podíl zlata pašovaného z Konga tvořil v roce 2014 jen jedno procento rwandského vývozu – do roku 2020 ale podle organizace Congo Research Group vzrostl na 47 procent. Údaje americké geologické služby navíc ukazují, že vývoz rwandského koltanu mezi lety 2022 a 2023 stoupl o 50 procent. Podle odborníků takový objem těžby nemohl pocházet pouze z Rwandy.
„Washingtonem dojednaná dohoda se zaměřuje na regionální rámec, který má legalizovat těžbu nerostných surovin a spravedlivěji rozdělit její ekonomické přínosy. Zásadní otázky domácí spravedlnosti ale ponechává stranou“ – a to podle Angely Muvumby Sellström ze švédského výzkumného centra Nordic Africa Institute není dlouhodobě udržitelné.
Suroviny pro americký big tech
Z pohledu Spojených států je dohoda především ekonomickou příležitostí v kontextu geopolitického soupeření s Čínou. Dohoda, jejímž hlavním motivem je vytěžit co nejvíce z konžského nerostného bohatství, odráží dlouhodobě přehlíživý přístup Donalda Trumpa k Africe, který se ale s ohledem na proměňující se geopolitickou realitu začíná měnit.
Ředitel World Peace Foundation Alex de Waal BBC popsal Trumpův přístup jako „nový model vyjednávání míru, který kombinuje populistické vystupování s komerčním uzavíráním dohod“. „Trump to udělal i na Ukrajině. Chce si přivlastnit slávu, aby posílil svou politickou pozici, a zároveň zajistil přístup k nerostům, který je v zájmu Spojených států,“ řekl de Waal.
Zatímco během svého předchozího funkčního období Trump africké státy běžně označoval za „shithole countries“, uprostřed proměňujícího se světového řádu si Trump pravděpodobně uvědomuje narůstající význam Afriky a potenciál jejího nerostného bohatství. Čínský přístup, který sklízí výnosy z dlouhodobého a systematického budování vlivu na kontinentu skrze výstavbu infrastruktury, půjčky a podíly na ziscích z těžby, inspiroval také Evropskou unii k vytvoření vlastní „alternativy“ k čínské iniciativě Pás a stezka.
Kongo je mimořádně bohaté na klíčové nerostné suroviny, jako jsou kobalt, koltan nebo zlato – tedy prvky nezbytné pro americký big-tech sektor a závod v rozvoji umělé inteligence. Právě v této oblasti dochází k vyostřenému geopolitickému soupeření mezi Washingtonem a Pekingem. Pomyslným „ekonomickým bitevním polem“ se mezi těmito velmocemi může stát právě surovinově bohatá a politicky nestabilní Demokratická republika Kongo.
Většina ložisek nerostných surovin v Kongu přitom zůstává nevyužita. Podle odhadů se pod povrchem země nacházejí největší zásoby koltanu na světě a značné množství kobaltu. Dojednání dohody se tak odehrává v kontextu narůstajícího soupeření Washingtonu s čínským technologickým sektorem, který je na surovinách z konžské půdy životně závislý. Většinu těžebních práv v Kongu si už zajistila právě Čína.
Analytik Daniel Van Dalen z jihoafrické nevládní organizace Signal Risk upozorňuje, že africké státy v posledních letech získávají silnější pozici, která jim umožňuje lépe spravovat vlastní zdroje – a Kongo si je toho podle něj „velmi dobře vědomo“. Afrika je ale podle analytičky Rose Mumanya světovými mocnostmi stále vnímána jako místo, odkud se suroviny jen vyvážejí, zatímco přidaná hodnota vzniká jinde.
Donald Trump označil dohodu za klíč k „odemčení“ konžského nerostného bohatství a uvedl, že se Washingtonu podařilo „získat v Kongu spoustu těžebních práv“. Trumpův přístup ale podle bývalého konžského prezidentského kandidáta a nositele Nobelovy ceny za mír Denise Mukwegeho může legitimizovat „plundrování konžských přírodních zdrojů“ a „de facto odměnit agresi“, které východní Kongo po léta čelilo.
Také profesorka Hanri Mostert, která je odbornicí na právo na nerostné suroviny na Univerzitě v Kapském Městě řekla BBC, že Demokratická republika Kongo „riskuje ohrožení suverenity nad vlastními nerostnými surovinami“.
Podobně jako čínské neokoloniální praktiky nebo ruské drancování surovin v oblasti Sahelu – připomíná i „transakční“ politika Donalda Trumpa pojem takzvaného „nového závodu o Afriku“, který současné velmocenské soupeření o africké zdroje připodobňuje ke koloniálnímu rozdělení Afriky v 19. a na počátku 20. století. Mostert dodává, že americká dohoda nápadně připomíná dohody „o výměně zdrojů“, které v mnoha afrických státech uzavírají právě Čína a Rusko. Jako příklad uvádí Angolu, kde Čína vybudovala infrastrukturu výměnou za ropu.
„Jak dlouho bude muset Kongo dávat svůj kobalt americkým investorům. Bude to 20 nebo 50 let?“ ptá se Mostert. Americké společnosti ale mohou při vstupu na konžský trh narážet na překážky. Čína si v tamním těžebním sektoru vybudovala silnou pozici a podle Van Dalena tu „dominuje již řadu let“.
Dílčí úspěch, ale k míru daleko
Oproti počátku roku se situace na východě Konga poměrně stabilizovala, ozbrojené potyčky s dopady na místní civilní obyvatelstvo ale neskončily. Dohoda sice počítá se vznikem společného monitorovacího mechanismu i rámce pro regionální ekonomickou integraci, ale obě iniciativy jsou zatím v počáteční fázi. „V tuto chvíli není v místních komunitách patrný žádný náznak míru ani zlepšení. Lidé stále žijí pod hrozbou bomb a střelby, čelí opakovaným humanitárním krizím a nucenému přesídlování. V samotných komunitách navíc panují vnitřní napětí. Bez ohledu na mírovou dohodu lidé v Kongu dál trpí,“ říká politolog Christian Koba Fazili.
Podle Angely Muvumba Sellström přesto prohlášení mezi Konžskou demokratickou republikou a hnutím M23 představuje důležitý dílek v celkové skládačce. „Legitimuje autoritu konžského státu na územích ovládaných rebely – není ale jasné, jestli se M23 skutečně plánuje stáhnout, nebo zda v oblasti zůstane v roli jakéhosi spoluvládce. Jednání o formální dohodě mezi vládou a M23 mají pokračovat v srpnu,“ říká.
Muvumba Sellströmová upozorňuje, že není jisté, jestli dohoda přinese výsledky – a zda se Spojené státy skutečně zasadí o její realizaci. „Dokud budou USA nadále prosazovat jejich naplňování, existuje šance, že vydrží a povedou ke stabilizaci. Ignorují však otázky místní demokracie, spravedlnosti a lidských práv, a v nejlepším případě tak vytvoří jakýsi sterilní, zamrzlý konflikt s přetrvávajícími humanitárními potřebami opuštěného obyvatelstva,“ říká analytička.
Mezitím bude podle Muvumby Sellström pokračovat těžba surovin a zpracování nerostného bohatství ve schématu vzájemně výhodném, „ovšem ne pro místní obyvatele, ale pro elity v hlavních městech a jejich prostředníky v nerostně bohatých regionech východního Konga,“ dodává závěrem Angela Muvumba Sellström ze švédského Nordic Africa Institute.
Autor je politolog.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás