Zatímco reformní osmašedesátníky reprezentuje Sekyra Ludvíka Vaculíka, normalizační neostalinismus Vabank Alexeje Pludka. Oba texty se ale podivuhodně vztahují k současnému rozdělení společnosti. Historicky první živý díl literárního podcastu TL;DR tedy zdaleka nebyl tak historický, jak by se s ohledem na vybrané, dekády let staré texty (a ve Vaculíkově případě text dokonce čítankový) mohlo zdát. Obě knihy naopak ukázaly, jak hluboké jsou kořeny nejen českého rustikálního konzervatismu, ale taky regulérního obývákového fašismu, z nichž vyrostla normalizace a které po listopadu 1989 rozhodně nezmizely. Zvláště tzv. antisystémové strany, ale nejen ony, naskakují na v podstatě normalizační ideál společnosti (u antisystémových stran včetně orientace na Moskvu).
Zvláště čtení Pludkova Vabanku potom vyvolává otázku, jak moc byl vlastně normalizační režim, který knihu i autora oceňoval nejvyššími poctami, socialistický, a nakolik se naopak opíral o xenofobii, antisemitismus, misogynii, orientalismus, militarismus, antiintelektualismus apod. Právě tyto ingredience přitom z českého myšlení nikdy nezmizely, naopak v posledních letech nově vzkvétají v proruských dezinformačních médiích, na „alternativní“ politické scéně a v nových vlnách fašizace české společnosti.
Oproti tomu kdo zná Vaculíkovy fejetony z porevolučních Lidových novin, bude možná překvapen, že v šedesátých letech autor manifestu Dva tisíce slov zdaleka nebyl tak konzervativní. V Sekyře kromě generační revize padesátých let, konfliktu města a venkova, statkářů a chudiny zachytil například i téma sexuálního násilí na studentce střední školy, aniž by z toho vyráběl pikantní zápletku (což není v české popkultuře nijak výjimečné).
Stále se ale bavíme o nejen politických, ale také literárních textech. A právě Vabank tvoří Sekyře jakési temné zrcadlo nejen ve své propagandisticky neostalinistické interpretaci pražského jara, ale taky jako její stylový protiklad. Proti sobě tak stojí Vaculíkův sugestivní modernistický text, který je výsostně literární, sebereflexivní a humanistický a Pludkova dezinformačně didaktická ilustrace v klíčovém románu, v němž karikuje dobové intelektuály a události pražského jara dává do souvislosti s šestidenní válkou a západním sionismem. Vaculíkovy sugestivní metafory nahrazuje Pludek patosem a sentimentalitou a tam, kde je Vaculíkův styl živý včetně nářečních podob, Pludek banálním jazykem kostrbatě splétá vykonstruované dehonestační zápletky.
Ani v tomto živém retrospektivním díle jsme nezapomněli na několik málo literárních tipů nebo letní zážitky – těšit se můžete hlavně na medvědy.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás
