Superman se vrací. Jako outsider a woke imigrant

Na modro-červený plášť, který vlaje nad městem a vznáší se v záři slunce, už téměř nikdo nepohlíží jako na prostý symbol. Superman, možná nejslavnější superhrdina všech dob, není jen postava z komiksu. Je to mytický obraz, kulturní zrcadlo, historický dokument i komodita v jedné jediné figuře. V jeho dějinách se zrcadlí celé 20. století: masová migrace, války, proměny mediálního průmyslu, narůstající moc korporací i krize hodnot.

Na bedra takřka šedesátiletého Jamese Gunna (Strážci Galaxie) byl naložen nesnadný úkol: restartovat celý filmový DC vesmír, který se na sklonku minulé dekády pod vedením režiséra Zacka Snydera a jeho následovníků stal nihilistickým a temným protipólem tehdy ještě úspěšných marvelovských blockbusterů, jejichž propojeným fikčním světem se inspirovali. Podobně jako nyní Gunn i Snyder začínal před dvanácti lety novým pojetím supermanského mýtu. Jeho Muž z oceli z roku 2013 představil Supermana jako temnou, trýzněnou figuru, která se nedokáže orientovat v moderním světě. Osamělý, nepochopený, někdy až děsivý mimozemšťan v podání Henryho Cavilla nebyl hrdinou, kterého by děti chtěly následovat a volat, aby jim sundal kočku ze stromu, ale spíš božská síla, ničivá zbraň, která balancuje mezi spásou a zkázou. Ačkoliv byl Muž z oceli z hlediska pojetí Supermanovy postavy problematický, alespoň zůstal zábavnou letní atrakcí plnou megalomanské akce.

Nový Superman propojuje ideály svobody a humanity s identitou imigranta, zabývá se válkou, nadnárodními korporacemi, mocenskými strukturami – a to všechno bez moralizování.

Následující pokračování však ukázala, že Snyderovo temné pojetí většinovému publiku příliš nekonvenuje, jakkoliv se toxická část jeho fanouškovské základny snažila vzbudit pravý opak. Snímky Batman vs. Superman: Úsvit spravedlnosti (2016) i Liga spravedlnosti (2017) sice nabídly Supermanovu smrt i zmrtvýchvstání, avšak jako celek nestály za nic. Snyder navíc ke konci natáčení druhého jmenovaného snímku opustil z osobních důvodů plac a film za něj dotočil, respektive přetočil Joss Whedon, režisér konkurenčních Avengers. V následujícím postsnyderovském období se Warner Bros. točili v kruhu, neschopni dát svým filmům punc zajímavosti i kvality, což završil komerčně i kriticky neúspěšný trojlístek filmů Flash, Black Adam a Aquaman 2.

Než se však v DC a ve Warner Bros. rozhoupali k obratu a restartu, krize postihla i dříve tak milované marvelovky. Lidé se do kin po covidu nevrátili a úpadek komiksových velkofilmů, které byly pro kinaře i studia sázkou na jistotu, tomu rozhodně neprospěl. Za této situace přilétá do kin nový Superman a James Gunn mu nadělil do vínku spousty zajímavých motivů, které nejslavnějšího superhrdinu činí zranitelnějším, osobitějším a humánnějším, než jak jsme ho znali v minulosti.

Židovský imigrant

James Gunn přistupuje od prvních okamžiků k Supermanovi jinak než tvůrci předchozích supermanovských filmů. Už úvodní titulek hlásí, že Superman byl poprvé v životě poražen a zraněný dopadá do odlehlé zmrzlé pustiny – kde jej zachraňuje chlupatá chaotická střela v podobě superpsa Krypta… Tón nového supermanského filmu je ustaven už v prvních minutách – bude to barevnější, komiksovější, infantilnější a méně seriózní, než na co byli diváci v posledních letech zvyklí. A především, bude to mnohem lidštější.

Gunnův odklon od Snyderova depresivního a cynického pojetí, v němž kolem Supermana umíraly tisíce civilistů, je zřejmý především ve vrcholné akční scéně prvního dějství filmu. Superman je tady nucen bojovat s přerostlou ještěrkou v centru Metropolisu a na pomoc mu přichází další superhrdinové – Green Lantern, Mr. Terrific a Hawkgirl. Zatímco tento trojlístek se věnuje především boji s monstem, bez ohledu na okolí, Superman ukazuje stránku své osobnosti, kterou filmy nikdy příliš nezdůrazňovaly – záleží mu především na ochraně všeho živého okolo. Zachraňuje tak kolemjdoucí, ale také psa, a dokonce i veverku, aby nepřišli k úhoně.

Na pozadí toho všeho pak Supermanova úhlavní nemesis – multimiliardář Lex Luthor – spustí štvavou kampaň odhalující, že Superman jako cizák z vesmíru touží ve skutečnosti kolonizovat Zemi a vytvořit si harém pozemšťanek. Superman je tak zatčen vystrašenou vládou a izolován v Luthorově vězeňském komplexu. Gunn zde vědomě naráží na nejtemnější pudy americké pravicové scény, která prakticky u každého migranta fascinovaně myslí na sex. Současně nenechává niť suchou ani na extrémní moci technokratických plutokratů a manipulaci s veřejným míněním – Luthor si vycvičí armádu opic, aby o Supermanovi psala hanlivé posty na sociální sítě.

Nehvětší vášně pak vzbudilo Gunnovo vyjádření pro časopis Time, podle nějž je „Superman příběh Ameriky – imigrant, který přišel odjinud a osídlil Zemi. Ale pro mě je to hlavně příběh, který říká, že základní lidská laskavost je hodnota a že jsme ji ztratili.“ Ozval se dokonce i jeden z dřívějších představitelů Supermana, Dean Cain, který jej hrál v televizním seriálu z 90. let. Podivil se nad tím, jak moc woke chce Hollywood Supermana ještě učinit. Pomiňme skutečnost, že sám Cain má po otci japonské předky a v dnešní době by tak jeho obsazení stěží prošlo u skupin lidí, jež tímto výrokem roztleskává. Díky obdobným výrokům dalších více či méně pitoreskních postav amerického mediálního mikrokosmu se nejnovější Superman stal dalším kolbištěm nekonečných kulturních válek.

Skutečnost je o to komičtější, podíváme-li se na jeho prapůvod. V roce 1938 přišli do redakce společnosti Detective Comics dva mladíci z Clevelandu – Jerry Siegel a Joe Shuster, synové židovských přistěhovalců, chudí, ambiciózní a fascinovaní pulpovou sci-fi. Vytvořili postavu Kal-Ela, sirotka z jiné planety, vyslaného na Zemi, kde jako Clark Kent skrývá svou skutečnou podstatu pod maskou nenápadného reportéra. Superman se okamžitě stal hitem, protože představil nový typ hrdiny – nebyl to detektiv ani kovboj, ale výjimečný člověk s nadlidskými schopnostmi.

Siegel a Shuster nebyli jen autoři, ale reprezentanti kulturní minoritu, která v meziválečné Americe hledala svůj hlas. Superman je z mnoha hledisek moderním židovským mýtem – postava, která v sobě nese zkušenost vykořenění, migrace a skryté odlišnosti, přičemž skrývá svou pravou totožnost. Mnozí kulturní teoretici upozorňují na paralely s biblickým Mojžíšem: je to dítě zachráněné v lodičce (kosmické raketě), které vyrůstá v cizí zemi a stane se ochráncem lidu.

Symbol dobra a naděje

Ve 40. letech se Superman objevuje v rádiu, na kartičkách, na žvýkačkách, v animovaných filmech. Během války slouží jako nástroj propagandy: bojuje s Hitlerem, varuje děti před špiony, povzbuzuje ke sbírání válečných dluhopisů. Superman se stává reprezentantem americké moci – ideologie, která říká, že ten, kdo je silnější, má zároveň i morální odpovědnost chránit slabší. Právě tato mytologie „hodného silného (bílého) muže“ se stává i účinnou zbraní hegemonie.

Superman neřeší strukturální příčiny nespravedlnosti. Bojuje proti symptomům – zločinu, katastrofám, padouchům –, ale samotné základy společenského systému zůstávají nedotčené. Superman nevěří v revoluci, ale v to, že na záchranu světa stačí „dobrý člověk“. Padouši narušují harmonii, Superman ji obnovuje. Ve své klasické podobě není členem žádné menšiny (navzdory svému původu je ve světě vnímán jako běloch, Američan, heterosexuál, konzervativní silák). Jeho odlišnost je tematizována především metafyzicky, ne sociálně.

V 50. letech, v době studené války, se Superman ještě více přizpůsobuje konvenčnímu klimatu. Americký hrdina se zbavuje jakékoli ambivalence, stává se konzervativní ikonou. Reprezentuje především řád, autoritu, tradiční rodinu a víru v zákon. Vytrácí se sociální kritika a nastupuje kýčovitá morálka. Z postavy outsidera se stává uniformovaný strážce systému.

Úpadek zájmu o Supermana přichází v 60. letech, kdy se na výsluní dostávají komiksy od Marvelu. Ty reflektují konflikt s mocí, nikoli její stvrzení. Superman je bůh, který chrání svět; marvelovští hrdinové jako X-Meni nebo Black Panther jsou ti, kdo s tímto světem zápasí, protože je z podstaty nespravedlivý. X-Men už od svého vzniku v roce 1963 tematizoval jinakost jako přímý důvod společenského vyloučení. Mutanti zde nejsou oslavováni – jsou nenáviděni, pronásledováni, kriminalizováni. Ačkoli mají schopnosti podobné Supermanovi, jejich příběhy nejsou o udržení pořádku, ale o přežití ve světě, který je považuje za hrozbu.

S příchodem blockbusterů v 70. letech se Superman stává ještě větší značkou. Film Richarda Donnera z roku 1978 s Christopherem Reevem ztělesňuje ideál liberální Ameriky: Superman je silný, ale soucitný, mírumilovný ochránce, který věří v lidské dobro. Film působí jako nostalgická pohádka o světě, kde je jasné, co je dobro a zlo – a kde nás může zachránit jedinec. Tato verze Supermana ale stále nepřekračuje rámec amerického mýtu o výjimečnosti: i když vypadá lidsky, Superman není z lidu, je nad ním. A zůstává nástrojem konzervativní ideologie, byť v lidsky přívětivé podobě.

Superman se za ta léta proměnil v globální franšízu. Není to jen postava, je to značka, kterou lze recyklovat, prodávat, licencovat a monetizovat na nekonečné množství způsobů. Komiksy, filmy, videohry, figurky, trička… Ale Superman jako symbol dobra v mysli lidí přetrvává, a právě touto cestou se vydal i Gunn.

Letošní restart je tak více než o čemkoliv jiném novým hledáním kulturní funkce Supermana ve světě hroutících se jistot. Skrývá tak v sobě překvapivě silnou sociopolitickou linku, aniž by to přitom většinové publikum drásalo, jako se tomu děje v případě jiných projektů (vzpomeňme na výsměch vůči nové Sněhurce). Gunn má přitom nadání především na zachycení outsiderů a postav, které jsou zdánlivě „too much“ i pro komiksové filmy (mluvící mýval, němý strom, chodící žralok atd.). Superman v jeho pojetí není jiný, a reviduje tak klasické nahlížení na tento fenomén.

Nový Superman propojuje ideály svobody a humanity s identitou imigranta, zabývá se válkou, nadnárodními korporacemi, mocenskými strukturami – a to všechno bez moralizování. Lex Luthor v podání vynikajícího Nicholase Houlta není žoviálním sympaťákem jako u Hackmana, ani směšným nerdem jako u Snydera, ale skutečným technologickým géniem, jehož pohání závist a enormní ego. Je odpudivým, lítostivým padouchem, kterému nemáme jediný důvod fandit – rozdělení na dobro a zlo je v tomto filmu zcela přehledné a nedočkáme se žádných relativizací.

Oproti tomu představitel Supermana David Corenswet už není stoickým polobohem, ale je mnohem zranitelnější, emotivnější a úzkostnější. Tlučou se v něm pochyby, zda je více farmářským synkem, jehož vychovali dva prostí laskaví lidé, nebo pokračovatelem odkazu nikdy nepoznaných elitních mimozemských rodičů.

Gunnův styl je pochopitelně svébytný – neštítí se přehnaného bizarního násilí, dětinského žertování a rozjásaných barev, což část diváků kritizuje. Současně však posouvá Supermana do roviny, kde ještě nebyl – není už pouze ochráncem systému a všemocným solitérem. Nový Superman funguje jako katalyzátor solidarity a reflexe strukturální odpovědnosti, což se projevuje zdánlivými maličkostmi, jako je zmíněná záchrana veverky, nebo silným momentem, kdy zraněného Supermana na nohy postaví obyčejný prodavač hotdogů.

James Gunn tak ve výsledku předkládá hravý blockbuster, který se vymyká temné a cynické estetice jiných komiksových adaptací a místo toho sází na barevnost, nadsázku a upřímnost. V jádru ale zůstává humanistické poselství: Superman zde není nedotknutelný mesiáš, ale empatická bytost, která hledá své místo v rozděleném světě a věří v sílu lidskosti, porozumění a spolupráce. Gunn tak vrací této ikonické postavě její zcela prapůvodní smysl – ne jako ochránce (americké) moci, ale jako ochránce slabých a symbol toho nejlepšího, čeho jsme jako lidé schopni.

Autor je publicista.