Že se pokusy o alternativní politická uspořádání v minulosti nepodařily a nadále nedaří, neznamená, že stále žijeme v kapitalismu. Kapitalistické vztahy procházejí proměnou v něco snad ještě horšího. Ve své nové knize Capital’s Grave: Neofeudalism and the New Class Struggle americká politická teoretička a profesorka Jodi Dean dokazuje, že tím „něčím horším“ je neofeudalismus. Autorka knih jako The Communist Horizon, Democracy and Other Neoliberal Fantasies nebo Comrade – An Essay on Political Belonging svoji novou knihu pokřtila během Letní školy kritické teorie v londýnském Birkbecku, kde byla přispěvatelkou Alarmu oslovena k rozhovoru. V něm vysvětluje, proč zavrhuje jiné koncepty jako pozdní nebo platformový kapitalismus, a naznačuje, s jakou odezvou by měla levice přijít, pokud má děsivou proměnu zvrátit.
Chceme-li mít planetu, která bude o životní prostředí pečovat a umožní většině lidí prosperovat, nemůže to být planeta, kde se každý dílek naší ekonomiky zaměřuje především na průmysl.
Ve vaší knize Capital’s Grave říkáte, že to, v čem aktuálně žijeme, není zkrátka jen „pozdní kapitalismus“, ale neofeudalismus. Co podle vás ukazuje na tenhle nový feudální řád? Mnoho lidí si feudalismus stále spojuje s aristokracií, pozemkovou hierarchií a předmoderními typy útlaku. Jak se neofeudalismus zhmotňuje v každodenním životě?
Můj argument spočívá v tom, že kapitalismus se mění v určitou formu, která už není čistě kapitalistická. Neofeudalismem označuji souhrn různých tendencí pozdního kapitalismu ubírat se směrem, který již není tak snadno rozpoznatelně kapitalistický. Marxistická teorie říká, že to, co dělá kapitalismus kapitalismem, je soukromé vlastnictví a závislost na trhu. A že soukromé vlastnictví a závislost na trhu si vynucují určitý typ chování, specifické strategie akumulace. A tyto strategie zahrnují tvorbu zisku, konkurenci a reinvestice za účelem zhodnocení. Kapitalisté nepřicházejí jen tak a neberou věci všem. Mohli by. Někdo, kdo má moc, může prostě přijít a všechno si vzít. Ale to není kapitalismus. To je vyvlastňování, násilí, pirátství, loupež, krádež.
Kapitalismus tedy obvykle zahrnuje konkurenci, reinvestice, zhodnocování. V rámci neofeudalismu, nebo neofeudalizačních tendencí, které dnes v kapitalismu pozorujeme, je to zase jiná směs zákonů pohybu, a to hromadění, ničení a drancování a pronajímání. Místo toho, aby kapitalisté vydělávali peníze tím, že získají výrobní prostředky, suroviny a zaměstnají pracovní sílu, aby vyrobili zboží, které prodají se ziskem, je nyní kladen mnohem větší důraz na to, abyste měli nad něčím monopolní kontrolu a mohli si účtovat monopolní sazbu nebo abyste měli právo duševního vlastnictví nad něčím, co můžete pronajímat.
Nebo že se snažíte zpoplatnit všem ostatním přístup k věcem, o kterých si lidé často myslí, že jsou jejich vlastní, jako jsou jejich data, fotografie nebo schopnost komunikovat. Takže to je typ strategie pronájmu, která není totéž, co strategie založená na zboží. Navíc společnosti spíše konzumují své výnosy, platí více svým manažerům a akcionářům, než aby reinvestovaly do produktivního růstu, výroby a zlepšování. Své výnosy spotřebovávají. To je mizerná strategie. Příkladů je mnoho, ale základní myšlenkou je, že strategie akumulace není ani tak o konkurenci, investicích a zhodnocování, jako spíše o hromadění, monopolech, ničení a pronájmech.
Proč nám jako rámec pro novou současnost nestačí doposud používané koncepty jako třeba platformový kapitalismus?
Platformový kapitalismus nevypovídá o pracovních podmínkách. A jednou z věcí, o které se v knize Capital’s Grave snažím, je poukázat na to, že neofeudalizující se ekonomika se také opírá o masivní sektor pracovnictva ve službách. A to je jeden z důvodů, proč dynamika kapitalismu klesá: kvůli klesající míře zisku. A důvodem klesající míry zisku je více pracovnictva ve službách, což je historicky stagnující sektor. Po celém světě stále více HDP pochází ze služeb a méně z něčeho, jako je zpracovatelský průmysl a jednoznačně pak ze zemědělství. Kapitalismus platforem je velmi zajímavý koncept tím, že mluví o technologiích, ale popisuje jen malou část toho, v čem naše současná ekonomika spočívá.
Jsou pracující ve službách avantgardou dneška?
Myslím, že je třeba, abychom pracující ve službách oslavovali jako novou avantgardu. A existuje několik důvodů proč. Zaprvé, zejména v zemích globálního severu je většina pracujících ve službách. A jednou z věcí, které vidíme v zemích globálního jihu, je, že přeskakují rovnou z agrárních ekonomik do ekonomik služeb a zcela vynechávají střední sféru výroby. Takže když se zamyslíte nad tím, kde dochází k nárůstu práce, jsou to služby jako nová avantgarda.
Zdravotnické obory, učitelstvo, řidičstvo, popelářstvo, lidé, kteří odvážejí odpadky, celá řada dopravních prostředků, všechny tyto služby se staly místem organizovaného zastavení práce, místem politického sporu. Ještě důležitějším důvodem, proč oslavovat pracující ve službách jako novou avantgardu, je to, že právě takovou ekonomiku budeme muset na oteplující se planetě zajistit.
Budoucnost na oteplující se planetě nebude spočívat v rozšiřování průmyslu – navzdory tomu, co strašní lidé jako Donald Trump chtějí dělat s další a další těžbou a vrty. To není budoucnost. Chceme-li mít planetu, která bude o životní prostředí pečovat a umožní většině lidí prosperovat, nemůže to být planeta, kde se každý dílek naší ekonomiky zaměřuje především na průmysl. Musí se orientovat na služby. Pracující ve službách jsou tedy jakýmsi předvojem, avantgardou ekonomiky, kterou potřebujeme.
Tím, jak naznačujete, že se kapitalismus pomalu přelévá v neofeudalismus, v podstatě rozbíjíte děsivě internalizovanou myšlenku, že kapitál a kapitalismus je nesmrtelný.
Ano, taky si myslím, že to je pro nás na levici naprosto zásadní si uvědomit. Občas mi připadá, jako by si lidé na levici skutečně mysleli, že kapitalismus je nesmrtelný. Skoro se mi někdy zdá, že se jim líbí a obdivují ho, téměř jako by podvědomě uctívali kapitalismus jako nesmrtelného boha, subjekt nad všechny subjekty, který všemu vládne mocí, která se nedá s ničím srovnat. Pokud tomu tak je, tak to dělá jakékoli naše činy zbytečnými. Ale je tu ještě zajímavější moment, kdy lidé skutečně uznávají, že kapitalismus se proměňuje v něco jiného, a že to jsou pracující, kteří nutí kapitál se měnit, jako když se kapitál ubírá k větší automatizaci, aby zmenšil organizovanou moc pracujících nebo aby měl nad nimi větší dohled… A že kapitál se vždycky přizpůsobuje pracujícím a v reakci na pracující.
I to ale občas zabíhá do argumentu, který je zase úplně stejně marný, a to sice, že kapitalismus se může navždy přizpůsobovat. A pak jsme prostě v pasti. Někdy se z toho stává negativismus nebo fatalismus, že ať uděláme cokoliv, kapitalismus vždy odpoví. Takže první věc je uvědomit si, že to, že kapitál není věčný, že je smrtelný, že měl začátek… A jako všechno, co má začátek, bude mít i konec – to nám může dát jakousi svobodu. Neznamená to, že budeme jenom sedět a čekat, protože nevíme, kdy a jestli vůbec to skončí. Nevíme, jak to skončí, a nevíme, jestli jeho konec bude horší nebo lepší než to, co máme teď. A to je část mého neofeudálního argumentu – kapitalismus se mění a stává se horším než to, co jsme měli předtím. Stává se, dá se říct, takovým horším kapitalismem nebo horší verzí dynamiky kapitalismu, kde už nejde o kapitalisty, ale tuhle strašnou formu drancování, plenění, ničení a hromadění. Takže je důležité, aby levice přestala fetišizovat kapitalismus jako nesmrtelného boha.
Jak neofeudalismus proměňuje veřejné instituce a kolektivní subjektivitu? Jak se za takových podmínek můžeme organizovat?
Jednou z věcí, které si lidé na levici už dlouho všímají, je, že dělnická třída nefunguje jako identita, skrze kterou by se mnoho lidí chtělo organizovat. Lidé se neidentifikují jako dělnictvo. Spíše se identifikují s jinými aspekty své identity. Možná je to gender. Možná je to rasa. Etnická příslušnost. A pak se místo vyjádření identity silně politizuje. Jde o spotřebitelské volby. Je moje identita přivlastňována, nebo je náležitě uznávána? Pomalu, ale jistě se vytrácí schopnost organizovat se ve smyslu základních otázek: jak uspokojujeme své každodenní potřeby? Jak si zajišťujeme prostředky k životu? Můžeme si dovolit platit nájem? Můžeme si dovolit dojíždět do zaměstnání? Můžeme vůbec najít práci?
Tím je organizování pracujících stále těžší a těžší, protože lidé o sobě nepřemýšlejí jako o pracujících. Já si myslím, že když si tohle začneme uvědomovat jako problém, když se budeme vážně zabývat tím, proč se lidé neorganizují jako pracující, uvidíme, že je to proto, že nevěří, že jejich práce buduje budoucnost. Proč? Protože pracují ve službách.
Je to jen způsob, jak zaplatit složenky nebo jak uspokojit potřeby třídy lidí, kteří vydělávají více peněz než vy. A tak musíme změnit naši orientaci, abychom si uvědomili, že takhle to nejde, že ve skutečnosti musí být služby oceňovány tak, jak to kapitalistický rámec neumožňuje. Musí být oceňovány kvůli potřebám, které vytvářejí, nikoli podle toho, kolik stojí reprodukce této práce.
Zaměření na služby změní náš přístup k oceňování práce. A umožní organizovat se jako pracující jinak. Ale jak to udělat? Pevně věřím v důležitost revoluční politické strany jako formy politického organizování a nastolování takových politických témat a postupů, které lidem umožní nahlédnout jejich boje jako něco víc než jen bezprostřední současnost nebo starost, která je čeká v budoucnu, ale pomáhají je propojit.
Co pohání vaši víru ve stranickou politiku? V kontextu střední a východní Evropy je čím dál více spojována buď s byrokratickou stagnací a těžkopádností, nebo s minulými neúspěchy. Co podle vás dělá stranickou politiku stále relevantním politickým subjektem?
Myslím, že je třeba být trochu skeptický k tvrzení, že strana je spojena pouze s byrokratickými neúspěchy a stagnací, a to zčásti proto, že krajní pravice po celém světě využívá formu strany k aktivizaci své základny a k získání větší a větší politické moci. Řekla bych, že je to součást kapitalistického a liberálního mýtu, který se snaží držet levici stranou, aby byl volný prostor pro pravici. Ostatně, co je tou nejmocnější politickou organizací na celém světě? Je to Komunistická strana Číny.
To mě přivádí k otázce, co dnes znamená komunistický internacionalismus. Můžeme v současnosti vůbec o internacionalismu mluvit?
Myslím, že hnutí solidarity s Palestinou je jedním z nejinspirativnějších oživení internacionalismu jako antiimperialismu. To je opravdu zásadní. Od konce devadesátých let zhruba do začátku roku 2000 jsme měli jakési globalizační hnutí, kdy lidé mysleli internacionálně. Mysli globálně, jednej lokálně. Na levici to byla globalizace zdola. Ale tento diskurz měl tendenci ignorovat imperialismus a způsob, jakým globalizace zachvacovala globální jih, aby se hodnoty, které produkovala, přenášely na globální sever. Propalestinské hnutí antiimperialismus velmi oživilo. Lidé o něm mluví. A to má zásadní význam i pro pokrok v boji se změnou klimatu.
A jaký typ skutečné solidarity podle vás můžeme budovat mezi lidmi v centru a na periferii či semiperiferii, ať už jde o globální sever a jih, nebo západ a východ?
To je těžká otázka. Musíme se zamyslet nad tím, o jakých typech institucí mluvíme v otázce budování solidarity. Víme například, že řada zemí v reakci na Trumpova cla řekne: nas*at na Spojené státy, prostě uzavřeme obchodní dohody spolu. Což je skvělé, ale myslím, že lze mluvit ještě o trochu jiné úrovni. Existují mezinárodní sdružení jako Mezinárodní lidové shromáždění a Progresivní internacionála, která se snaží propojit lidová hnutí, strany a politické subjekty v různých zemích. Je to něco na způsob starého trikontinentálního hnutí ze sedmdesátých a osmdesátých let. Pak jsou tu časopisy a publikace jako Tricontinental, které pomáhají budovat tyto druhy solidarity a sítí.
Na ještě nižších, lokálnějších úrovních je jednou z věcí, které můžeme udělat, podpořit navzájem své boje, propojit je a znovu a znovu ukazovat, že jde o části téhož boje. Na to nikdy nezapomínejme. Nikdy nedělejme, jako by nějaký klimatický problém na jednom místě nebyl úzce spojen s každým dalším místem. Je to znát v otázkách jako migrace, deportace, hranice, které byly v Evropě v posledním desetiletí, desetiletí a půl silně zpolitizovány. Ve Spojených státech je to obrovský problém. Jde o reálná místa, kde je přeshraniční pohyb lidí naprosto zpolitizovaný. A to je pro obnovu našich mezinárodních solidarit zásadní.
Autorka je socioložka a kulturální teoretička.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás