Staří kámoši z gymplu Michal a Petr už stojí na pokraji krize středního věku, ale pořád se občas hecnou, natáhnou kukly na hlavy a vyběhnou sprejovat do ulic. První jmenovaný má práci, rodinu a hypotéku, druhý se konečně začíná etablovat jako umělec, ale štěstím rozhodně nezáří ani jeden. Nudná práce v korporátu, monotónnost manželského života a starosti o matku-alkoholičku z pětatřicátníků v podání Jiřího Mádla a Tomáše Vorla juniora vysávají energii a graffiti berou jako způsob, jak být ještě chvíli svobodní, aniž by museli přistupovat na kompromisy. „Je to ale ještě vůbec cesta?“ ptá se novinka Džob, která aktuálně vstupuje do kin.
Generační trilogie režiséra a scenáristy Tomáše Vorla začala v roce 2007 filmem Gympl a pokračovala o sedm let později Vejškou. Debut ještě těžil z magie „sklepácké“ podvratnosti, kterou Vorel definoval ve svých prvních filmech Pražská pětka (1988) a Kouř (1990). Strasti dospělého života tady dopadaly na mladé hrdiny hlavně skrze jejich učitele a rodiče. Následná Vejška už namíchala nekompromisní dávku tíživé reality mladého člověka na trhu práce a Džob tento temný ponor do marnosti a bezvýchodnosti dospělého života dokončuje. Vorel svým hrdinům viditelně fandí, ale zároveň jim nedává nic zadarmo. A i v novém filmu zopakuje narativní trik z Vejšky – když už to vypadá, že věci se obrací k lepšímu, zase se všechno musí podělat. Pověstné světlo na konci tunelu je totiž ve skutečnosti blížící se vlak.
Tomáš Vorel svou trilogii ukončuje nečekaně povedeným filmem, kterému budou nejlépe rozumět ti diváci, již s Petrem a Michalem vyrůstali.
Gympl byl ve finále možná jen nesourodým slepencem sklepáckých scének, nadšeně zahraných, ale pořád trochu amatérských, přesto je pro první porevoluční generaci dodnes kultovním filmem, kterému je schopna ledasco odpustit. První věrohodná polistopadová variace na žánr „gympláckých“ filmů, jako byly Škola základ života (1938) nebo Jak svět přichází o básníky (1982), trefila pocity náctiletého odcizení i pubertálního vzdoru, které jsou shodné napříč režimy. Gympl vážná témata ředil humorem a měl také skvělé obsazení dospělých vesměs z okruhu Divadla Sklep (Tomáš Matonoha, Eva Holubová, Miroslav Štaindler, Jiří Schmitzer).
Vejška nabrala na production values, ale jako by nevěděla, co chce vlastně říct. Naštěstí mohla těžit z komediálního talentu Jana Krause v roli Michalova otce. Postava podnikatele, který vystoupal v polistopadové hierarchii tak vysoko, že si může všechny koupit, tady byla nenápadným ostnem společenské kritiky, starý Kolman ale pořád zůstává hlavně srandovní postavičkou se zásobou hlášek (v novince je bohužel na plátně jen pár vteřin). Na Džob se znovu dobře dívá, ale příběh tentokrát stupňuje životní hořkost, a to skoro nesnesitelně. Hádky Michala a jeho manželky v klaustrofobickém prostředí nového bytu nebo scény z psychiatrické léčebny, kde je Petrova matka, dodávají filmu hloubku, po které Vejška marně toužila.
Rodinnej typ
„Proti čemu vlastně rebelujete?“ ptá se v Gymplu Petra jeho spolužačka a ten jen zamumlá, že proti ničemu, jen ho baví malování. Graffiti bylo pro první devadesátkovou generaci způsobem, jak se vymezit proti šedi zanedbaných komunistických sídlišť, jejich následovníci takhle výrazného společného nepřítele už neměli. Do nějaké míry ho nahradila reklama nebo developeři, politický rozměr rebelie tady ale naráží na ideologii českého kapitalismu, v němž je soukromé vlastnictví posvátné. Petr a Michal tak v Džobu vyráží na svoje noční sprejovací jízdy vlastně už jen z vnitřního pnutí dokázat si, že ještě nejsou staří. Diváka napadne, že by noční honičky s policií klidně mohli vyměnit za rotoped v posilovně, ale to by se samozřejmě ochudili o svůdný pocit nebezpečí, z něhož se napájí spratkovství, které je drží při životě.
Poslední díl Vorlovy trilogie je podprahově i o krizi maskulinity. Michal jde cestou, kterou mu vyšlapal jeho otec podnikatel, ale když v prosklené kanceláři v saku a kravatě vykřikuje firemní motivační hesla, samozřejmě mu musí dojít, že tohle není skutečný život. Tím spíš, že se každý den stává krůček po krůčku stejným bezpáteřním neřádem, jakým byl jeho otec. Je ale z této pasti únik? Jiří Mádl naštěstí hraje svou tápající postavu, rozkročenou mezi věčnou pubertou a zodpovědností, věrohodně a film stojí hlavně na jeho solidním výkonu.
Kompromisy jsou dalším důležitým motivem trilogie. Jestli ve Vejšce Petr odmítl prácičku spočívající v nastříkání plameňáků na zeď nočního klubu, v Džobu už na sítotisku vyrábí trička s nablblými slogany, protože se prostě potřebuje nějak uživit. Dospělost je schopnost přistoupit na kompromisy, vzkazuje možná scénář, ale zároveň o chvíli později na scénu povolává rappera Yzomandiase s jeho motivačním heslem „Nezaprodat se, vydělat“. Yzomandias má ve filmu vlastně jen štěk – přijde na Michalův pop-up koupit obraz a v kouzelné scéně podává starému Kolmanovi jointa s ďábelským úsměvem v potetované tváři.
Pak už rapper vystupuje jen na graffiti jamu, kam Petr a Michal jdou udělat legál, když se rozhodnou dát si pauzu od honiček s policií. Yzo tady rapuje track Rodinnej typ, který se ve filmu několikrát vrací, protože odkazuje na Michalovo dilema rodina vs. graffiti. Manželka mu výlety se sprejem už nehodlá tolerovat, ale Michal si nemůže pomoct. Ve třetím dílu je to poprvé Michal, kdo tahá svého parťáka do terénu. Když pak v gestu vzdoru poničí billboard firmy, v níž pracuje, stane se mu to osudným.
Scéna návštěvy rapového koncertu propojuje jednotlivé části trilogie. V Gymplu jdou Petr a Michal na Supercrooo a jejich track Pulzní hajzl je koncentrované pubertální spratkovství. Ve Vejšce zní naopak Děti prázdnoty, v nichž Vladimir 518 syrově komentuje realitu kokainových večírků. Yzomandiasův Rodinnej typ vůbec neoslavuje rodinné hodnoty, jak by se mohlo zdát. Naopak. „Říkám jí, kotě, jsem rodinnej typ / na prvním místě je crew, ne ty,“ říká v refrénu karlovarský rapper a pak rekapituluje svoje vyrůstání v rozpadlé rodině, které ho naučilo věřit spíš kamarádům. Michal nakonec svůj konflikt řeší stejně jako Yzo, byť možná jen dočasně. A přes Petrův odpor si chce ještě splnit jeden životní cíl – namalovat metro v Berlíně.
Parodie na život
Spojení s graffiti a rapem dodávalo Gymplu a Vejšce autenticitu, na kterou mladí slyšeli. V Džobu už to funguje spíš jako retro – český rap je dnes mainstream a napojení na graffiti subkulturu už je spíš slabé. Proto také Yzomandias rapující na graffiti jamu kdesi pod mostem nepůsobí příliš věrohodně. (Že si rapper kupuje obrazy u českých výtvarníků, je naopak známá informace.) Scény s graffiti plní ve Vorlově trilogii roli hudebních sekvencí v muzikálech. Děj se zastaví, aby se kamera mohla kochat „choreografií“ writerů podloženou chytlavým trapovým beatem. Honička s policí je pak klasické klišé, které je ale v Džobu natočeno zase o něco efektněji. Vrací se i návštěva policejní stanice nebo vyzvedávání obálky s červeným pruhem na poště.
Na svém místě jsou bohužel i některé neduhy předchozích filmů. Tomáš Vorel junior v roli Petra je při vší snaze pořád jen herecký ochotník a jeho otec jako scenárista pořád neví, co dělat s ženskými postavami a jak jim vložit do úst věrohodné věty. Postava bezdomovecké „zkuřky“ Zrzouna, který se náhodou zjevuje na různých místech Prahy, aby mohl vstoupit do děje, je ještě otravnější než ve Vejšce a místo smíchu už by měla vzbuzovat jen lítost. Pořád také není úplně jasné, proč se vůbec Petr a Michal tak dlouho kamarádí, když je kromě graffiti vlastně nespojuje vůbec nic. Tuhle záhadu si ale trilogie odnáší do hrobu, protože Tomáš Vorel se dušuje, že už další pokračování nebude.
Na úplně první veřejné projekci Džobu na Filmové škole v Uherském Hradišti se z publika při debatě ozval provokativní dotaz: „Pane režisére, měla to být celé parodie?“ „Parodie na život, možná,“ odvětil Vorel, ale k dotazu se pak ještě několikrát vrátil, protože ho nejspíš trochu rozhodil. Samozřejmě, že lidé od graffiti budou brát filmové zpracování svého života s despektem a nepomůže nejspíš ani to, že na scénáři spolupracovala pražská writerka Sany.
Trilogie, která začala jako skoro čistá teenagerská komedie (byť s temnými podtexty), se v posledním dílu proměnila v generační výpověď o mužích, kteří odmítají dospět, protože dospělost jim nenabízí nic lákavého. Petr a Michal pořád nevědí, proti čemu rebelují, ale nechtějí přestat ani v pětatřiceti. Tomáš Vorel svou trilogii ukončuje nečekaně povedeným filmem, kterému budou nejlépe rozumět ti diváci, již s Petrem a Michalem vyrůstali.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás