Senát překvapivě vrátil Sněmovně tzv. malou novelu školského zákona, která především omezuje obskurní systém odkladů nástupů do první tříd. Senátorstvu však vadily jiné věci. Ty, které by dětem a učitelům mohly pomoci. Konkrétně odmítli tři věci: povinné asistenty v prvních třídách, kde je 15 a více žáků, zákaz opakování první třídy a zákaz známkování v první a druhé třídě. Všechna opatření měla dětem usnadnit přechod do školy a v případě asistentů pak moci učitelům nové podmínky lépe zvládnout.
Ale proč by si Balík o světě něco zjišťoval. V Senátu přece není profesorem a děkanem fakulty, ale politikem ODS. A tak myslí jako politik ODS. Nijak.
Senátní veto je překvapivé především proto, že na zmíněných opatřeních existuje odborná shoda, jsou dlouhodobě zavedená ve většině evropských zemí a neexistují relevantní argumenty, které by proti nim svědčily. Zvláště známkování v prvních třídách je v Evropě již vymírající raritou. A kde chybí argumenty, data a analýzy, tam si senátorstvo muselo pomoct selským rozumem, životními zkušenostmi a ideologickými poučkami.
Zrušení zmíněných opatření navrhl senátor z klubu ODS a TOP09 Stanislav Balík a jedná se o návrhy nikoli školského, ale ústavně-právního výboru Senátu. Senátor ODS Balík je současně profesorem politologie a děkanem Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
Sice by se mohl na chodbě fakulty zeptat skoro kohokoli, proč jsou navržená opatření důležitá, nebo by si to mohl načíst ve fakultní knihovně, ale Balík se nejspíš rozhodl dokázat, že umí role akademika a politika dokonale oddělit. Při odchodu z fakulty nejspíš nechává mozek na vrátnici a do Senátu vstupuje s myslí prázdnou a vymetenou ideologickými poučkami, o čemž svědčí jeho vystoupení v Senátu. Bohužel nejen k této záležitosti.
„V posledním desetiletí jsme vytvořili armádu asistentů, respektive především asistentek pedagoga, které jsme vysáli z jiných segmentů pracovního trhu… Nebudu nyní vést debatu o tom, jestli jsou to asistenti určení k pomoci konkrétním dětem, tak jak byl systém navržen a jak má fungovat, nebo jestli se z nich leckde nestaly sekretářky učitelů a učitelek,“ dehonestuje Balík na úvod práci asistentek ve školství, nicméně tak, aby jej nikdo nechytal příliš za slovo, a s tím, že o tom raději mluvit nebude.
Možná by si mohl senátor/děkan/profesor zjistit, jak přesně se stane, že se ve třídě ocitne asistentka, že je vázán/a na konkrétní potřeby dítěte a doporučení pedagogicko-psychologické poradny. Ty jsou však přetížené a čekací doby dlouhé, což měl zákon vyřešit. Současně měl zaručit určitou stabilitu těchto úvazků alespoň v rámci první třídy. Ale proč by si Balík o světě něco zjišťoval. V Senátu přece není profesorem a děkanem fakulty, ale politikem ODS. A tak myslí jako politik ODS. Nijak.
Tisíc květů inkvizice
V obhajobě stávajícího stavu, kdy je možné děti nechat opakovat první třídu, senátor/děkan/profesor řekl: „Ten hlavní argument je ten, že my, tady jak sedíme, nejsme sborovna, ale jsme Senát. My jsme zákonodárný sbor. Pokud ale budeme souhlasit s navrženým zákonem, mávnutím kouzelného proutku jsme se změnili ve schůzi pedagogické rady ve školní sborovně, která až dosud řeší, jestli si Miloš, Zdeněk nebo Jana zopakuje první třídu nebo ne.“
Je to překvapivé, ale stát určuje koncepci vzdělávání na svém území, nebo by alespoň měl. Daným opatřením stát říká, že by se s Milošem, Zdeňkem i Janou mělo zacházet stejně v Šumperku i v Praze, aby nebyli deptaní propadáním v první třídě při prvním kontaktu se školou. Aby jejich šance byly vyrovnané bez ohledu na sociální, kulturní a ekonomické zázemí rodiny, jelikož v Česku bohužel stále převládá, že se hodnotí spíše rodinné podmínky než skutečná snaha a potenciál dětí, a propadnutím v první třídě můžeme tento potenciál pohřbít dříve, než se vůbec stihne probudit.
Senátor/děkan/profesor toho však navykládal více: „Není úžasný systém, který nyní máme, že v tomto ohledu se třeba i mohou mezi sebou jednotlivé školy lišit? Proč to chceme zrušit? Asi budete překvapeni, že zrovna já tady budu citovat slova Mao Ce-tunga, ale ocituji je: Nechť kvete tisíc květů. Respektujme společnost, poslouchejme, co nám říká. Nesnažme se páchat dobro skrze zákony.“
A tak se senátor/děkan/profesor rozhodl páchat zlo sabotováním dobrých opatření. Náš systém základního školství není úžasný, ale prokletý. A to právě tím, že připomíná tisíc různých květů. Základní školy mají své spádové oblasti. Děti z těchto oblastí by měly chodit do dané školy. Základní školy proto mezi sebou z principu nemají soutěžit, ale mají zajistit stejně kvalitní vzdělání bez ohledu na to, v jakém obvodu se děti narodí nebo žijí. Což se neděje a je to jeden z důvodů, proč české školství zaostává za Evropou, když není schopné pomáhat dětem z horších socioekonomických podmínek směrem nahoru.
Zajistit do každé třídy povinně asistenta, neznámkovat děti a nenechat je opakovat první třídu, jsou opatření, která s tímto mají trochu pomoci. Srovnají zacházení s dětmi alespoň v první třídě bez ohledu na to, kde a komu se dítě narodí a co si kde myslí který ředitel či starosta coby zřizovatel o známkách či propadání.
Senátor Balík je zvolen za Šumpersko a má tak zastupovat region, v němž třídu opakuje skoro dvojnásobek dětí než je republikový průměr. Právě v jeho regionu by povinný asistent ve třídách dětem pomohl o to více. Totéž se týká zrušených známek i opakování první třídy.
Ale to by se pan senátor/děkan/profesor musel zajímat o potřeby a zájmy dětí. Na ně si ovšem ve své obhajobě zachování stávajícího stavu nevzpomněl ani jednou. Jakoby snad ani nehájil zájmy dětí z Šumperska a podobných regionů, ale spíše snobské představy o tom, že na těch „propadlících a pětkařích“ beztak nesejde.
Během onoho nočního jednání zaznělo v Senátu mnoho a ještě více zaujatých a pomýlených prohlášení, která hájila propadání dětí nebo dětskou radost ze známek, ať už to byl Michal Canov, Miloš Vystrčil, Vladimíra Ludková nebo Jiří Čunek.
Ten poslední exhiboval slovy typu: „To je úplně zvrácená filozofie, že ten, který nemá nohu, bude běžet závod, stovku, a to proto, abychom byli ke všem stejní.“ Stejně se v Senátu našlo několik obhájců změny, za zmínku stojí určitě Miluše Horská, Jiří Drahoš nebo David Šimek. Nestačilo to.
Zvítězily tmářské představy o tom, že děti musí propadat už v první třídě a musíme je strašit pětkami již od šesti let. Je neuvěřitelné, že tuto linii nastolil úřadující děkan fakulty, která se kdysi chlubila bořením pověr, nekonformním věděním a pohledem na svět podepřeným studiemi a daty. Ty časy jsou asi pryč. Možná není náhoda, že zrovna Balíkovo Šumpersko patřilo v 17. století k epicentru inkvizice a upalování žen na hranicích. V některých hlavách hoří hranice dodnes.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás