Česko nemá ani pětatřicet let po revoluci zákon ani koncepci stanovující, jak přistupovat k prohlubující se krizi bydlení. A nic se nemění ani poté, co parlament na jaře schválil zákon o podpoře bydlení. Co vlastně zákon připravovaný Ivanem Bartošem přinesl? Stojí na třech pilířích. Prvním je síť kontaktních center financovaných státem, která by měla vzniknout a kam se budou moci obrátit lidé, kteří budou mít obavu, že se dostávají do problémů s bydlením. Dalším pilířem je systém garancí majitelům bytů, kteří díky zákonu budou mít jistotu, že dostanou nájem i v případě, kdy by nájemník nemohl platit. Třetím pilířem pak je podpora těch nejohroženějších, kteří by měli mít možnost dvouleté asistence při návratu do běžného života. Zákon však neobsahuje návrhy na financování výstavby bydlení ani nestanovuje povinnost pro obce, aby se staraly o své občany.
Vykašlat se na tu nejzákladnější potřebu, jakou lidé mají, tedy na bydlení, nebyla od politiků právě nejchytřejší strategie.
Server Seznam publikoval rozhovor s titulkem Mělo jich být tisíce ročně. Garantované nájmy ale narážejí na realitu trhu. Týká se právě zákona o podpoře bydlení z dílny pirátského exministra pro místní rozvoj, který vznikl místo zákona o sociálním bydlení. Ukazuje se – celkem nepřekvapivě –, že v praxi idea garantovaného nájmu příliš nefunguje. Nabídku jistého nájmu a spolehlivého nájemníka vlastníci na Praze 7 odmítají, protože je zajímá výnos, nikoliv garance. A podobné rozhovory nebo reportáže by mohly vzniknout i v jiných částech republiky a přinesly by i další důvody, proč lidé nechtějí pronajímat své byty sociálně potřebným s garancí od státu. Například v případě, že se jedná o byt, kde vyrostli, se bojí, že jim budou sousedé vyčítat, že do domu přivedli nevhodné nájemníky.
Je tedy zřejmé, že bude těžké najít pro tento systém garancí dostatek bytů, zejména tam, kde je bytů nedostatek. Na Praze 7, kde se do systému garancí pustili s předstihem, sehnali za rok jediný byt. Byty tak bude možné sehnat snad jen v lokalitách, kde lidé bydlet nechtějí, například proto, že tam není práce ani potřebná infrastruktura, jako jsou třeba školy.
Proč vlastně zákon nepřináší povinnost pro obce, aby se staraly o své občany? Nebo podporu družstevního bydlení, plán masivní výstavby obecních bytů, regulaci nájemného, zákaz Airbnb v podobě hotelových služeb a další nástroje, které by v součinnosti mohly krizi bydlení zvrátit? Imaginace architektů zákona se nedokázala vymanit z logiky neoliberálního kapitalismu, a proto sami sebe přesvědčili, že lidé nechtějí pronajímat byty, protože se bojí, že jim nájemníci nebudou platit. A hlavně nechtěli žádným způsobem sáhnout na práva majitelů a také nechtěli uložit obcím jakoukoli povinnost. Báli se, že by jejich zákon dopadl podobně, jako dopadly podobné pokusy ministryně Michaely Marksové-Tominové, a že by neprošel.
Koncepce garantovaných nájmů ale neřeší problém s nedostupným bydlením, neustále rostoucími nájmy a hlavně nedostatkem bytů. Pokud se vláda nerozhodne masivně stavět, a to nikoliv prostřednictvím developerů, a zároveň nepoužije další nástroje, jako je regulace nájemného, zákaz krátkodobých pronájmů nebo zdanění prázdných investičních bytů, bude se krize bydlení dál prohlubovat.
A protože není nic horšího, než nemít kde bydlet, bude ve společnosti vzrůstat stres, nervozita a napětí. Vykašlat se na tu nejzákladnější potřebu, jakou lidé mají, tedy na bydlení, nebyla od politiků právě nejchytřejší strategie. Hlasů pro populistické subjekty, které ovšem řešení problému také nepřinesou, bude jen přibývat.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás