Nedávný text o absolutní přednosti pro pěší na přechodech vyvolal vášně. Vedle komentářů na sociálních sítích mi psali někteří řidiči i sáhodlouhé maily, aby mi vysvětlili, proč jsem blbec a proč není možné zastavit auto před přechodem pro chodce. To jim sice reálně nařizuje už současný zákon, nicméně českou policii jeho vymáhání nezajímá, takže záleží na řidiči, jestli se mu zastavit chce.
Vídeň, Aarhus, Helsinky, Utrecht, Boloňa a další nejsou příjemnými místy k životu proto, že o tom rozhodl Bůh při stvoření světa, ale protože si to odhlasovali na radnici.
Shodou okolností ve stejném čase začal po sociálních sítích kolovat reels Deutsche Welle, který shrnoval dění v italské Boloni ve velmi podobné záležitosti. Co se stalo? Toto město zhruba o velikosti Brna zavedlo minulý rok plošně na svém svém území jiné opatření, které u nás zavést rovněž nejde. Omezení rychlosti na 30 km/h. Stalo se to před rokem a rozhodně to nebylo snadné. Italští řidiči protestovali a lamentovali, že něco takového nejde. Italská radnice odmítla ustoupit. Nasadila policii, aby vymáhala dodržování pravidla. Tedy použila nástroj, který český stát ostentativně ignoruje ať už na přechodech pro chodce, nebo v ulicích s třicítkou. Obojí je bráno jako neformální návrh směrem k řidičům a záleží na nich, zda se tím chtějí zdržovat.
Lamentace italských řidičů si přitom s těmi českými v ničem nezadaly. Stěžovali si, že nestihnou kvůli třicítce odvézt děti do školy, nestihnout dojet do práce nebo z práce na oběd, takže budou muset jíst sendvič v kanceláři jako zvířata. Podle jiných budou vystresovaní řidiči sledovat neustále tachometr a ne cestu, a tak počet nehod stoupne. Ale nestoupl. Italové, navzdory všem našim stereotypům, přistoupili k vymáhání vyhlášky. Po roce známe výsledky.
Omezení rychlosti na 30 km/h zlepšilo život ve městě. Počet nehod klesl o 13 procent, počet zraněných o 11 a počet vážných nehod klesl o třetinu. Celkový počet mrtvých se snížil na půlku a především: vůbec poprvé nezemřel žádný chodec. O 10 procent také vzrostl počet lidí využívajících ve městě kolo, narostl počet lidí dojíždějících do města vlakem a výrazně pokleslo znečištění vzduchu ve městě.
Výsledky nejsou překvapením. Dramatický pokles nehod, srážek pěších a počtu mrtvých zaznamenala všechna města, kde k třicítce přistoupili. A žádné město takového opatření nelituje. Lidi nejdřív brblají, ale vrátit se ke stavu permanentního ohrožení na životě chce málokdo.
Že rychlost hraje takovou roli, nemůže být překvapením. Když chodec vstoupí do vozovky 13 metrů před autem, které jede rychlostí 50 km/h, řidič nestihne udělat nic a chodce srazí právě touto rychlostí. Důsledkem jsou vážná zranění nebo smrt. V případě třicetikilometrové rychlosti je na vše více času, řidič auto stihne zastavit a nikomu se nic nestane. A i když to v jiné situaci nestihne a chodce třicetikilometrovou rychlostí srazí, šance na přežití je takřka stoprocentní.
Nic moc dalšího k tomu napsat nelze. Počet mrtvých na silnicích je politickým rozhodnutím. Politici mohou zavést absolutní přednost na přechodech, mohou zavést snížení rychlosti ve městě, mohou postavit bezpečné cyklostezky a mohou všechna pravidla vymáhat. Vídeň, Aarhus, Helsinky, Utrecht, Boloňa a další nejsou příjemnými místy k životu proto, že o tom rozhodl Bůh při stvoření světa, ale protože si to odhlasovali na radnici. A zatím například Brno, které je podobně velké jako Boloňa, patří k nejnebezpečnějším městům v Česku, protože s tím vedení města nechce nic dělat. To jsou jediné rozdíly. Žádné jiné mystérium se za tím neskrývá. Těším se na další záplavu mailů na téma: proč není možné snížit rychlost ve městě na 30 km/h.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás