Opona je zatažená, na pódiu stojí malý dvoupatrový bílý domek – symbol dětského domova. Začínají vyhrávat fanfáry. Vstupními dveřmi, kudy před chvílí přišli diváci, vcházejí mladí herci a herečky. Míří na jeviště. Mezitím se rozhrnula opona a objevily se připravené mikrofony.Protagonisté se postaví před ně. Visí nad nimi obrovský nápis „LISTEN“.
Takže asi tak je inscenace vzniklá v koprodukci cyklu ND Young a Činohry ND pod režijně-dramaturgickým vedením Janka Lesáka a Natálie Strýčkové Preslové, kteří vystupují jako tvůrčí duo Janek & Natálka. Premiéru měla v září minulého roku a letos v květnu byla na Nové scéně odehrána naposledy. Důležitou součástí programu byla dobrovolná diskuze po skončení představení. Národní divadlo se tímto počinem pokusilo otevřít teenagerům, jak o to usiluje celý cyklus ND Young.
V závěru inscenace přichází prosté, ale důležité poselství: když potkáte někoho z dětského domova, neptejte se hned, proč tam je.
Představení začíná. „Ahoj národe… Co kdybychom vám teď řekli? Že všichni, co tu teď stojíme, vyrůstáme v dětských domovech? To je ticho, co? Co vám teď prolítlo hlavou? Může zvednout ruku, kdo nás v duchu začal litovat? Chudinky dětičky…“ Nemálo návštěvníků zvedá ruku. „A kdo si řekl, že jsme na to nějak moc hezky oblečený? A kdo jste si nás teď začali víc prohlížet a hledat znaky, podle kterých byste na nás dětský domov poznali? A co kdybychom vám teď řekli, že nikdo z nás, jak tady stojíme, ve skutečnosti z dětského domova nejsme? Změnil by se váš pohled na nás?“ Někomu určitě ano – ale proč? Vždyť to nedává smysl.
Zbavme se předsudků
V České republice žije celkem 6396 dětí v dětských domovech a jiných zařízeních a společnost vůči nim stále má řadu předsudků. Inscenace Janka & Natálky se to nebojí pojmenovat. Rozebírá zakořeněné stereotypy, hledá jejich příčiny a především dává prostor těm, o kterých se běžně mluví bez nich. Základem inscenace jsou výpovědi dětí z dětských domovů, které herectvo po většinu představení cituje. Doplněny jsou o nahrávky náhodných lidí vyjadřujících svůj názor k tématu. Chvílemi představení připomíná formát dokumentu. Zřetelně se ovšem ukazuje, že inscenace je – jak to herectvo samo řeklo v závěrečné debatě – pragocentrická. Veškerý výzkumný materiál totiž pochází z dětských domovů v Praze a jejím okolí. Totéž platí pro výpovědi lidí z veřejnosti. Výsledný obraz je proto nevyhnutelně zúžený, a divák si tak z divadla odnáší omezenou zkušenost.
Celé představení je rozděleno do několika tematických celků. Po úvodní scéně přichází na řadu série výpovědí a reakcí – nejprve zazní audionahrávka obsahující názor veřejnosti, na ni pak herci reagují. Právě zde se nejzřetelněji odhaluje, jak hluboce zakořeněné, a přitom mylné představy ve společnosti o dětských domovech panují. Podle audionahrávek si například leckdo myslí, že jeden vychovatel má na starost asi tak čtyřicet dětí nebo že polovina dětí z domovů nemá rodiče. Realita ale ve skutečnosti vypadá úplně jinak. Moderní dětské domovy jsou často organizovány jako byty, v nichž žije skupina maximálně osmi dětí, o které se starají dva až tři vychovatelé. Co se týče rodičů, naprostá většina dětí je má a často s nimi zůstává v kontaktu. Rodiče jen nejsou z různých důvodů schopni se o ně starat. Ani jednoho žijícího rodiče nemá podle statistik méně než jedno procento dětí.
Postupně se spolu s herci noříme do otázky, jak předsudky a fámy o dětských domovech vůbec vznikají. Často vše začíná u hlášky, kterou mnozí slýchají v dětství: „Když budeš zlobit, půjdeš do děcáku.“ Taková výhružka v dětech už odmala vytváří představu o dětských domovech jako o místě trestu. Když se potom třeba o svém spolužákovi dozví, že je z dětského domova, může následovat řada neuvědomělých reakcí – od automatického podezírání, když se něco ztratí, po zraňující otázky. Mnohé děti z dětských domovů se potom bojí říkat, odkud jsou. Radši zalžou a řeknou, že bydlí u tety, na intru nebo prostě se spolubydlícími. Přitom by úplně stačilo, kdyby si lidé nepletli dětský domov s výchovným ústavem.
Umění miluje opuštěné děti
Zatímco zprvu představení působí dokumentárním dojmem, zhruba v druhé třetině přichází první inscenačně živější moment. Za konstrukcí připomínající vězení začínají mladí herci zpívat. Vracíme se do minulosti, protože předsudky a fámy o dětech z dětských domovů tu jsou s námi už dlouho – nemalý podíl na tom má umění. Začíná se u Popelky, přes Olivera Twista a Pipi Dlouhou punčochu pokračujeme k Batmanovi a Harrymu Potterovi. Všechny tyto příběhy pracují s obrazem dítěte vyrůstajícího bez rodičů. Průvodce tímto příběhovým světem nakonec jasně pojmenuje hlavní sdělení této pasáže: „Svět umění prostě miluje opuštěné děti! Ale miluje je opuštěné, otrhané, špinavé a zoufalé. Takže přesně takové, jaké doopravdy nejsou.“
Část, která ve mně zůstala asi nejsilněji, je ta věnovaná darům pro dětské domovy. Scéna se postupně plní harampádím – rekvizitami ze starých inscenací Národního divadla. Herci je přivážejí jednu po druhé, často se jedná o rozbité kusy. Výpovědi z domovů odkrývají, že dary jsou často motivovány spíš potřebou darujícího vypadat dobře než potřebami dětí. Už od mala tak děti dostávají například kyblíky od KFC. Vše musí být vyfoceno. Ať je vidět, jací jsme dárci! Jedenáctileté dítě se ale málokdy může dobrovolně rozhodnout, jestli chce být na fotce, nebo ne. Oblíbeným „darem“ je i staré, seprané oblečení. To, co by si sám nikdo nevzal na sebe, je najednou považováno za vhodné pro děti z dětského domova.
Nelze nezmínit příběh o návštěvě bývalého premiéra Jiřího Paroubka v dětském domově, kterýž pro něj musel připravit chlebíčky. Jenže tím pádem potom chyběly suroviny na jídlo pro děti. Paroubek zahrál tři písničky na kytaru, rozdal volební program a zase odjel. Stihl si tak za pár minut pořídit několik působivých fotografií a na konto si připsat další „dobrý skutek“. Dá se to tak ale vůbec nazvat? Politici a manažeři, kteří přijedou na deset minut, položí dvacet tisíc na stůl a zmizí, by se nad tím měli zamyslet.
Pomoc může být „bomba věc“
Tvůrci díla se snažili inscenací, ale i závěrečnou diskusí a tištěnými materiály k představení odpovědět na otázku, jak smysluplně pomáhat těmto dětem. Nejlepší je, když jim můžete věnovat čas a pozornost. „Bomba věc“, jak to herectvo samo nazvalo, je hostitelská péče. Nejde o náhradní rodičovství, ale o vztah, ve kterém společně trávíte čas, jezdíte na výlety, chodíte na oběd. Dítě tím získává emoční oporu, ale i nové vzory nejen rodinného chování. Můžete se také stát patronem a pomoct tak dítěti na cestě do samostatného života.
V závěru inscenace přichází prosté, ale důležité poselství: když potkáte někoho z dětského domova, neptejte se hned, proč tam je. Není to vaše věc a ne každé dítě chce znovu vyprávět svůj příběh cizím lidem. A za druhé: nedělejte z něj chudáčka. Děti z dětských domovů o lítost nestojí. Nejvíc ocení, když se k nim budete chovat naprosto normálně.
I když člověk z představení nezíská úplný obraz o dětských domovech na našem území, inscenace mu umožní nahlédnout do reality některých z nich. Co je ale možná ještě důležitější: pomůže nám rozklíčovat naše předsudky, všimnout si zažitých klišé a pochopit, proč některé „dobré skutky“ nakonec víc bolí, než pomáhají. Představení se tak mohlo stát dalším krokem k tomu, aby se svět dětí z dětských domovů měnil k lepšímu.
Autor studuje žurnalistiku a DAMU.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás