Na Velikonoční pondělí v ranních hodinách, den poté, co si křesťanstvo připomíná vzkříšení Ježíše Krista, zemřel papež František (1936–2025). Ačkoli jsem věděl, že papežovo zdraví je křehké, přesto jsem zprávu o jeho smrti prožil jako šok. Jak se ve mně v průběhu včerejška usazovala tato bolestivá událost, byl jsem schopen v sobě rozeznat celou škálu emocí od hlubokého smutku a pocitu osobní ztráty přes otázky a obavy týkající se budoucnosti světa a církve až po vděčnost za tento nevšední a převratný pontifikát. Neboť tento papež se v mnohém od většiny svých předchůdců značně odlišoval. A nejen tím, že pocházel z Latinské Ameriky, a byl tak od 8. století prvním nástupcem apoštola Petra, který nepocházel z Evropy. Od hřejivého a civilního pozdravu „buona sera“, který v roce 2013 pronesl z balkonu na Svatopetrském náměstí těsně po svém zvolení, bylo zřejmé, že s tímto papežem vstoupil do Vatikánu jižní vítr změn, v němž mohli věřící rozpoznat vanutí svatého Ducha.
Papež František byl jedním z nejhlasitějších kritiků kapitalismu s jeho dravým individualismem, korporátním sobectvím a „skartovací kulturou“.
Papež, vlastním jménem Jorge Mario Bergoglio, přijal své jméno po sv. Františkovi z Assisi, velkém středověkém světci a mystikovi, jehož spiritualita se rozevírala mezi dva stejně intenzivní póly lásky, mezi lásku k nejchudším a nejzranitelnějším a lásku ke stvoření v celé jeho pozemské nádheře a rozmanitosti. Už touto volbou dal papež najevo, jaká je jeho vize církve. A snad ani netřeba připomínat, že vize „chuďáska božího“ byla jen věrným a tvořivým rozvinutím Ježíšova živoucího poselství. Symbolickými gesty i slovy dával papež František najevo, že si přeje chudou a soucitnou církev, která je tu pro všechny, nikoli pouze pro sebe samu. Tato vize zahrnovala u Františka, který pocházel z Argentiny a byl v kontaktu s teologií osvobození, specificky ostré vidění sociálních a socioekonomických témat. Papež František byl jedním z nejhlasitějších kritiků kapitalismu s jeho dravým individualismem, korporátním sobectvím a „skartovací kulturou“. Od svého legendárního vystoupení na ostrově Lampedusa, kam přijel veřejnou dopravou a kde odsloužil mši, aby zde podpořil uprchlíky a místní komunitu, která se o ně starala, bylo zřejmé, že tento papež stojí na straně těch nejzranitelnějších – v tomto případě migrantů, z nichž mnozí nalezli ve Středozemním moři děsivou smrt.
Papež všech bytostí
Obdobně intenzivní byla i papežova péče o ekologické a klimatické otázky. František, stejně jako další duchovní velikán dneška Jeho svatost Dalajláma, podpořil Gretu Thunberg v jejím aktivismu a dal jasně najevo, že jeho vize křesťanství a civilizace je zelená. K tématu přispěl i unikátním duchovním dokumentem, encyklikou Laudato si’, která spojuje celostní pohled na přírodu, spojení sociální a ekologické otázky se spirituální vizí života na Zemi coby Božího stvoření. Na této encyklice se ostatně podílel i významný teolog osvobození, dříve církví ostrakizovaný Leonardo Boff. Papež se ke klimatické krizi v průběhu svého pontifikátu vyjadřoval kontinuálně a naléhavost jeho postojů si s ničím nezadala s radikálními ekology a aktivisty. I v tom bylo jeho působení svěží a odvážné.
Ale nebyla to jen sociální a ekologická témata, na jejichž poli papež působil převratně. I v kulturně etických tématech uměl tento papež svět překvapit. Jako první papež v dějinách zaujal lidštější postoj ke queer lidem. Okřídleným se hned ze začátku jeho pontifikátu stal jeho výrok „Kdo jsem já, abych je soudil?“ Opakovaně se setkával s duhovými křesťany a křesťankami, o queer lidech vždy hovořil s úctou a porozuměním a posléze dosáhl i jisté instituční proměny, když stejnopohlavním dvojicím umožnil žehnání, byť liturgicky značně okleštěné. Jakkoli se některým queer lidem mimo církev mohly tyto změny zdát nedostatečné, byly v kontextu katolické církve zjevením. Od papeže Františka už není možné queer věřící ignorovat a vyhánět. Jistě, v mnohém zůstával František konzervativním argentinským klerikem ve vysokém věku, jeho odsudky tzv. genderové ideologie, prozrazovaly nepochopení, a nahrávaly konzervativním proudům v církvi i ve světě. A přece se mu podařilo alespoň v omezené míře zlepšit postavení žen v církvi a dosadit je na některé významné pozice ve vatikánském aparátu.
Papež antiklerikální
František se pokoušel katolickou církev reformovat od začátku svého působení. Byl nesmírně kritický ke klerikalismu, jehož nejtemnějším projevem byly děsivé aféry sexuálního zneužívání dětí a mladistvých. František se s mentalitou skrývání zločinů za klerikální fasádou pokusil skoncovat. Často také ostře kritizoval kuriální neduhy. Vždycky se rozesměji, když si vzpomenu, jak papež o jedněch Vánocích nejprve přednesl kardinálům seznam nejhorších pokušení, kterým kurie podléhá, a když se s šokovanými kardinály rozloučil, šel se srdečně pozdravit s obyčejnými zaměstnanci Vatikánu, kterým poděkoval za jejich práci a popřál jim pěkné svátky.
V kontextu církve se papež opakovaně střetával se svými konzervativními kritiky z řad některých kardinálů a teologů, kteří ho nejednou podezřívali z heretických postojů. Papež na jejich kritiky odpovídal vždy elegantně, ale současně se značnou suverenitou. Směrem dovnitř zdůrazňoval spíše komunitní a synodální rozměr církve, a v mnoha podobách symbolicky oslaboval i vlastní hierarchickou pozici. Současně svoji reformu prosazoval pevně a promyšleně a lze konstatovat, že dnes již většinu kardinálského sboru, který bude volit jeho nástupce, tvoří kardinálové papežovi ideově blízcí. Snad to může být záruka kontinuity jeho reformní vize.
Papež v čase válek
V posledních několika letech i na papežův pontifikát dopadal stín válek, které náš svět sužují. Opakovaně byl papež kritizován za své nejednoznačné postoje v otázce ruské agrese proti Ukrajině. Je pravda, že některá papežova prohlášení působila nešťastně a místy i naivně, ale na druhou stranu papežové mohou z principu jen stěží podpořit pouze jednu válčící stranu. Navíc tento papež, který pocházel z třetího světa, vnímal geopolitická témata optikou svého původu, což v některých případech znamenalo i jistá omezení. Postupně nicméně František některé své kontroverzní výroky zmírnil. A je jisté, že mu skutečně ležel mír na srdci. V případě válečných hrůz v Gaze byl jeho postoj poněkud čitelnější. Pochopitelně odsoudil teror ze strany Hamásu proti izraelskému obyvatelstvu, ale neméně ostře vystupoval i proti děsivé reakci Netanjauhovy vlády, která stála život desetitisíce Palestinců a přeživším připravila nezměrné utrpení. Do poslední chvíle se zajímal o osud lidí v Gaze a komunikoval ještě před smrtí s palestinskými křesťany, s nimiž si osobně volal. Jeho poslední promluva před smrtí zahrnuje tato slova:
„Rád bych, abychom obnovili svou naději, že mír je možný! Ze Svatého hrobu, chrámu Vzkříšení Páně, kde letos slaví Velikonoce katolíci i pravoslavní ve stejný den, ať světlo míru prozáří celou Svatou zemi i celý svět. Vyjadřuji svou blízkost k utrpení křesťanů v Palestině a Izraeli a ke všem Izraelcům a Palestincům. Rostoucí atmosféra antisemitismu na celém světě je znepokojující. Zároveň však myslím na obyvatele Gazy a zejména na její křesťanskou komunitu, kde strašlivý konflikt nadále způsobuje smrt a zkázu a vytváří dramatickou a žalostnou humanitární situaci. Vyzývám bojující strany: uzavřete příměří, propusťte rukojmí a přijďte na pomoc hladovějícímu lidu, který touží po mírové budoucnosti!“ (přeložil Jiří Zemánek).
Závěrem si dovolím být osobnější. Papeže Františka jsem tak jako mnozí další obyvatelé naší planety upřímně miloval. Miloval jsem ho pro jeho lidskost, soucit, něhu, laskavost, humor a pokoru. Byl dozajista jedním z největších papežů v dějinách, ale této velikosti dosáhl, protože vždy naslouchal těm posledním. Především byl pravým učedníkem Ježíše z Nazareta, a snažil se vtělovat a ztělesňovat jeho vizi Božího království – království soucitu, míru a lásky už zde na zemi. Prorocky se stavěl proti všem nespravedlnostem a nebál se kritizovat i zlaté tele našeho nespravedlivého systému. Jistě, nebyl dokonalý, určitě mu lze řadu kroků a výroků vytknout, ale nelze mu upřít duchovní velikost a ryzí křesťanskou víru. Byl to člověk plně oddaný svým bližním a celému světu. V mé druhé náboženské tradici, kterou spolu se svojí necírkevní vírou v Krista praktikuji – v buddhismu, říkáme takovým lidem, jako byl František – bódhisattva. Bódhisattvou je ten, kdo vědomě žije ve prospěch všech bytostí. A takový byl i papež František – dobrý člověk a pravý křesťan, který jako i jiní velcí vyznavači zemřel symbolicky o Velikonocích.
Na shledanou, milý Františku!
Autor je básník a psychoterapeut.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás