Jsou všude. Ovládají mediální prostor, debaty, komentáře, rozhovory, vysedávají v podcastech, dozorčích radách, vedení kdečeho, vládách i parlamentech. Napsali drtivou většinu textů, které jsme četli. A vyhrávají literární ceny: staří bílí cis muži. A my jsme tu nakonec i proto, abychom je kriticky četli. Tentokrát padla volba na soubor povídek oceněný Magnesií Literou v kategorii próza, čili na Domácí potřeby J. A. Pitínského.
Domácí potřeby se příliš neloučí s postmoderním východiskem a v tuzemsku hýčkanou literární tradicí. Jejich kvalita ale přece jen převyšuje stále se občas vyskytující, ale už unavené a zasekávající se výboje představivosti. Fantaskno se také rychleji okoukává než realističtější přístupy a nároky na ně jsou značné. Pokud text navíc dosahuje mistrných výšin, snadno se může stát čtenářsky nepřístupným. Jak moc přístupné nebo trvanlivé budou povídky Domácích potřeb, nevíme, za TL;DR jsme si ale tuto fenomenologickou literární kratochvíli užili. Trochu také mluvíme o tom, co znamená „dobře psát“, o jihovýchodomoravském maloměstském standardu i o okouzlení v očích toho, kdo se dívá z okna vlaku cestou do Uherského Brodu. Identifikujeme Pitínského literární potutelnost i stopy psilocybinu. Tolik o starém bílém muži s pořadovým číslem nekonečno. Více samozřejmě v podcastu.
V úvodním souhrnu událostí a dojmů rekapitulujeme další ročník Magnesie Litery, ale také podnikáme sondu do devadesátých let a českými intelektuály rozdmýchávané morální paniky kolem feminismu a dalších amerických (tehdy) novot.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás
