„Okolo poledne v pondělí 14. dubna přestaly mít USA vládu, která se řídí zákony.“ Autorem této věty není politik z opoziční Demokratické strany, řečnící s typicky americkým patosem, ale Edward Luce, komentátor byznysového deníku Financial Times. Trump tehdy – podle Luceho a dalších – veřejně vyhlásil neposlušnost Nejvyššímu soudu a tím se posunul „napůl cesty k policejnímu státu“.
Nejvyšší soud totiž o tři dny dříve rozhodl, že administrativa musí umožnit návrat Kilmara Abrega Garcíi, kterého v březnu deportovala do vězení CECOT v Salvadoru. V rámci soudního řízení sice vláda přiznala, že šlo o „administrativní chybu“, nicméně od onoho pondělí dál tvrdí, že šlo o zločince a člena gangu, i když k tomu nemá žádné důkazy, García nebyl nikdy za nic odsouzen a soudy mu umožnily pobyt v USA kvůli tomu, že v domovském Salvadoru čelil hrozbám ze strany gangů.
Kombinace rasismu a rozdmýchávání strachu o bezpečnost komunit a rodin je historicky prověřená strategie. Cesta k autoritářství vždy vede přes obětní beránky z řad menšin.
Poslední dubnový víkend došlo k další eskalaci mezi administrativou a soudy. Agenti FBI v pátek 25. dubna zadrželi soudkyni Hannah Dugan z Milawaukee za údajné zabraňování zásahu. Soudkyně v polovině dubna totiž umožnila Eduardu Flores-Ruizovi odejít dveřmi pro porotu, když si pro něj do budovy soudu přišli policisté.
Na konfrontační moment mezi administrativou a Nejvyšším soudem se čekalo v podstatě ode dne, kdy Donald Trump nastoupil podruhé do úřadu. Smršť exekutivních příkazů, vykuchání státu pod vedením Elona Muska a nebývalá koncentrace moci v Bílém domě oproti Kongresu spouštěly v opozičním táboře pravidelný refrén: Tohle je přece proti zákonům, nebo přímo proti ústavě! Do toho začaly velmi rychle přicházet zprávy z různých úrovní amerických soudů, které řadu Trumpových kroků zastavovaly.
Ti nejpesimističtější hodnotili Trumpovo konání jako puč. Opatrnější tvrdili, že jde o ústavní krizi, přičemž zdůrazňovali právě moment, kdy se některý z případů dostane k Nejvyššímu soudu: pokud jej Bílý dům neuposlechne, celá soudní moc se stává v podstatě zbytečnou. Vedle ní pak zůstane jen republikány kontrolovaný Kongres, který navíc Trump z většiny obchází. Vydává totiž rekordní množství exekutivních příkazů, které nepotřebují schválení zákonodárců. Namísto dělby moci tu máme jednoho vladaře – krále, autoritáře nebo „silného a rozhodného lídra“, jak o Trumpovi stále mluví jeho obhájci v české politice i médiích.
Obamovsko-bidenovská komplicita
O soudy se přitom dlouhodobě opírá také strategie opoziční Demokratické strany. Její lídr v Senátu Chuck Schumer už před začátkem Trumpova úřadování tvrdil, že zdí proti excesům budou právě Bidenem nominovaní soudci. A v případě neuposlechnutí soudů, natož toho nejvyššího? „Spustilo by to takové masové hnutí po celé zemi, jaké jsme hodně dlouho neviděli,“ ujišťoval Schumer na konci března veřejnost – ale dost možná i sám sebe. To zapadá do širší strategie vedení Demokratické strany, která spočívá v tom, že se čeká se založenýma rukama, až Trumpovy kroky přestanou být populární a bude možné dojít si pro snadné vítězství v následujících volbách.
Pro demokraty možnost, že Trumpova administrativa bude rozhodnutí soudů včetně Nejvyššího soudu jednoduše ignorovat, dlouho zůstávala hypotetickou variantou – na rozdíl od lidí v Bílém domě, třeba viceprezidenta J. D. Vance. Ten už v roce 2021 tvrdil, že by „Trump 2.0“ měl konsolidovat moc, i kdyby byly soudy proti. „Když ho zastaví, měl by vystoupit a před celým národem říct: ‚Tak si to zkuste vynutit.‘“ Svůj postoj hájil o dva roky později a pokračuje v tom i jako viceprezident: „Soudci nemají nárok omezovat legitimní moc exekutivy,“ napsal na sociální sítě v únoru, když začínaly první spory v soudních síních.
Dnes lze s jistotou říct, že se Schumer v jedné věci přepočítal. Ve své abstraktní úvaze buď nedomyslel, nebo úmyslně ignoroval scénář, který nakonec nastal: totiž že se spory povedou o deportace migrantů, které administrativa označí za nelegální, za nebezpečné kriminálníky nebo ideálně za obojí najednou. Kombinace hluboce zakořeněného (amerického) rasismu a rozdmýchávání strachu o bezpečnost komunit a rodin je historicky prověřená strategie. Cesta k autoritářství vždy vede přes obětní beránky z řad menšin.
Na tom, že se z migrantů stal tak snadný terč, přitom nesou svůj podíl i demokraté. Letos v lednu hlasoval o přísnějších podmínkách pro migranty Kongres – a 46 demokratických zákonodárců zvedlo ruku spolu s Trumpovými republikány. Během kampaně se s kartou „tvrdě na migranty“ pokoušela několikrát hrát i Kamala Harris. Biden buď Trumpova opatření z prvního období buď rovnou rozšiřoval, nebo alespoň pokračoval v řadě migračních opatření včetně stavby neslavné zdi nebo brutálního rozdělování migrujících rodin – byť v menších počtech.
Nejvíce deportací v historii v rámci dvou období proběhlo nikoliv za Reagana nebo Bushe, ale za údajného progresivisty Baracka Obamy. Jeho program Secure Communities totiž umožnil federální pohraniční policii přístup k informacím lokálních policejních sborů, aby deportační mašinérie fungovala efektivněji.
Dehumanizace za tetování
Zmíněný Garciův případ je však pouhou špičkou ledovce. Do megavěznice v Salvadoru byly odvlečeny necelé tři stovky lidí, buď s venezuelským, nebo salvadorským občanstvím. Americké úřady tvrdí, že jde o členy kriminálních gangů, které prohlásila za teroristické organizace. Realita? 90 procent z nich nemá žádný záznam v trestním rejstříku.
Jakkoliv lze mít k americkým liberálním médiím spousty výhrad, v tomto případě plní svoji roli. Od začátku Trumpova deportačního spektáklu přinášejí příběhy jednotlivých deportovaných, které jsou někdy stejně smutné jako absurdní – kadeřník, queer maskér nebo bývalý profesionální fotbalista se octli v jednom z nejbrutálnějších vězení na světě, protože měli vytetovaný tak obecný symbol, jakým je královská koruna. Pro jednoho symbolizoval katolickou víru a tříkrálové rituály jeho domovského města, pro druhého oblíbený fotbalový klub. Podle Trumpových policistů však šlo o natolik neprůstřelný důkaz o členství v gangu, že nebylo třeba zdržovat se řádným – nebo vlastně jakýmkoliv – procesem. Nejde o domněnky, zdůvodnění tetováním poskytují samotné úřady, které už čelí žalobám od rodin deportovaných.
Zatímco někteří z nich byli zadrženi již dříve, pro jiné si pohraniční policie došla až po Trumpově zvolení. Například Garcíu zastavili v autě, když jel vyzvednout svého pětiletého syna s autismem a poruchou sluchu. Namísto běžného života s rodinou a prací se najednou octl v tisíce kilometrů vzdáleném vězení, které platí za jedno z nejtvrdších na světě.
Děsivě působily už záběry, kterými se salvadorský prezident Nayib Bukele chlubil na sociálních sítích. Ozbrojenci na nich vyvádějí muže z letadla, holí jim hlavy a zavírají je do cel v neslavně proslulé věznici CECOT. Právě na těchto videích někteří blízcí rozeznali své blízké. Pro Bukeleho je pozice krutého strážce zákona klíčová při zajišťování popularity v zemi, z níž podle kritiků udělal „Silicon Valley fašistických inovací pro 21. století“. On sám si pro sebe vymyslel chytlavou přezdívku, která se s předchozí větou až tolik nevylučuje: „nejvíc cool diktátor na světě“.
V obřím zařízení pro zhruba 20 tisíc lidí tráví vězni 23 hodin denně s dalšími desítkami zadržených v cele. Světla se tam nikdy nezhasínají a jedinou výbavu tvoří železné palandy bez matrací. Při pohledu na fotky (a vzhledem k celkové dehumanizaci vězňů) je ale možná přesnější mluvit o železných regálech s žebříky. Bukele navíc prohlásil, že chce zdvojnásobit kapacitu věznice z 20 na 40 tisíc osob jednoduše tím, že cely ještě víc zaplní. Pokud chtějí vězni svoje opustit, podle dozorců můžou každý den strávit půlhodinu buď cvičením, nebo čtením Bible. Kromě toho lidskoprávní organizace dlouhodobě upozorňují, že ve věznici dochází nejen k systematickému odpírání základních potřeb jako hygiena či voda, ale také k fyzickému mučení za účelem vynucení přiznání.
Evropan Trump
Trump uzavřel s Bukelem dohodu, podle níž Washington za tuto „službu“ platí šest milionů dolarů ročně. To vyvrací jednu z hlavních argumentací v právních sporech. Když americké soudy nařizují, aby administrativa deportovaného Garcíu vrátila, hájí se Trump a spol. tím, že jde o zahraniční záležitost spadající pod suverénní vládu Salvadoru. Touto banálně zlou lží tak nápadně připomíná svého předchůdce Bidena, který si rád performativně stěžoval, že Izrael bombarduje civilisty v Gaze – jako by mu na to americká vláda neposílala bomby, peníze a další vojenskou podporu.
Ani v outsourcingu brutality vůči migrantům není Trump nijak zvlášť inovativní. Princip tzv. externalizace hranic, kdy se platí diktátorovi buď za zavírání teprve přicházejících, nebo zpětně deportovaných migrantů, už dlouho praktikuje Bílým domem tolik nenáviděná Evropa. Itálie má podepsanou dohodu s Albánií, Británie se jí pokusila uzavřít se Rwandou, celá EU si ve snaze zachovat lidskou tvář „pevnosti Evropa“ platí místní autoritáře v Turecku, Egyptě nebo Tunisku.
Jedna zásadní věc je však u Trumpa jinak. Zatímco u dohody mezi Británií a Rwandou se deportovaní měli stěhovat do hostelů, jakkoliv pochybných, USA je zavírají rovnou do vězení. Posílají tam přitom pouze lidi specifické skupiny, konkrétně dvou národností. Někteří proto označují destinaci amerických deportací za „tropický“ nebo „kapitalistický gulag“ – s odkazem na polohu Salvadoru, respektive Bukeleho lásku k bitcoinu. Pro místa, kam se skrze mechanismy mimo stávající trestní systém zavírají etnicky vymezené skupiny obyvatel vyhlášené za nepřátelské, ale existuje jiný, naléhavější termín: koncentrační tábor.
Když si přišli pro Venezuelany a Palestince
Politický styl Donalda Trumpa s sebou přináší ještě jedno specifikum. Když autoritáři překračují pravidla na úkor démonizovaných menšin, utlačovaní i jejich zastánci ve snaze budovat koalice odporu poukazují na to, že se metody útlaku dříve nebo později obrátí vůči zbytku společnosti. Ve věku trumpismu se ale více či méně abstraktní konstrukce o nedělitelnosti lidských práv nebo koloniálním bumerangu zdají nadbytečné – tohle všechno řekne Trump sám.
Během Bukeleho návštěvy v Bílém domě americký prezident nejdřív napůl žertem (jestli zde tahle kategorie dává ještě smysl) navrhl, že by měl jeho salvadorský protějšek postavit více věznic, aby do nich mohl posílat i lidi narozené v USA. V odpovědi na novinářskou otázku už byl Trump zcela vážný: „Já s tím žádný problém nemám. Teď zjišťujeme, co o tom říkají zákony. [Ministryně spravedlnosti] Pam [Bondi] to zjišťuje. Pokud bychom to mohli udělat, bylo by to dobré.“
Trump sice říká, že má na mysli „násilníky“ a „velmi špatné lidi“, ale přitom se jeho administrativa netají tím, vyhnat ze země studentstvo z amerických univerzit, které protestovalo proti izraelské genocidě v Gaze. Více než tisícům studujících bylo odebráno vízum či jiný legální status. Nejméně sedm lidí za vyjadřování svých politických názorů sedí v amerických detencích a hrozí jim deportace. „Je to první z mnoha,“ prohlašoval Donald Trump po zadržení Mahmúda Chalíla, vyjednavače ze studentských protestů na Kolumbijské univerzitě. V ideální Americe podle Trumpa tak platí jednoduchá rovnice. Zaprvé: poslat do koncentračního tábora v Salvadoru můžeme kohokoliv. Zadruhé: zatýkáme lidi za opoziční politické názory. Člověk nemusí být čtenář Orwella, aby si dal dohromady, kolik je 2 + 2.
Náraz u soudů, nebo nepochopená rada?
Jde samozřejmě o katastrofický scénář, který se z různých důvodů nemusí naplnit. Masové deportace milionů lidí jsou komplexní úkol, na který americké úřady zatím nemají dost kapacit – pohraničních policistů, letadel, cel… Trumpova administrativa by toho možná ráda dosáhla, ale možná na tak složitý úkol nestačí. Složitý proces betonování moci může Trumpa jednoduše přestat bavit, nebo nemusí zvládnout uhlazování sporů mezi rozmanitými částmi jeho koalice.
Bezprostřední – a pro demokraty evidentně jedinou – nadějí ale dál zůstávají soudy. Zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu o návratu Garcíi Trumpova administrativa ignoruje, novou dynamiku do dění vnáší rozsudek z 19. dubna, který zastavuje všechny deportace. Ten vzešel z hromadné žaloby deportovaných do Salvadoru, která rozporuje zákon, jejž k tomu Trump používá. Bílý dům totiž opírá exekutivní příkaz o legislativu z 18. století, která byla naposledy použita za druhé světové války. Zatímco v historii se vždy vztahovala na státy, respektive jejich příslušníky, v Trumpově pojetí je nepřátelskou entitou venezuelský gang Tren de Aragua. Vláda to zdůvodňuje jeho napojením na venezuelskou vládu, což ale zpochybňují zveřejněné dokumenty amerických tajných služeb.
Znamená to, že se potvrzují slova Schumera a demokratické strategie? Ne tak docela. V původním rozsudku o hromadné žalobě ze 7. dubna totiž Nejvyšší soud pokračování deportací umožnil. Jen po vládě požadoval, aby zajistila „řádný proces“. Ani rozsudek o návratu Garcíi není tak jednoznačný, jak ho někteří liberálové vykládají. Obsahuje sice větu o „umožnění a provedení“, tu si ale Bílý dům i díky pořadí slov vykládá tak, že kdyby ho chtěl Bukele poslat zpátky, přistavil by mu letadlo. Kromě toho samotný rozsudek hlavně požaduje, aby soud nižší instance zpřesnil svůj verdikt. V kombinaci s pátečním zadržením soudkyně z Milwaukee to vytváří nebezpečnou kombinaci.
Nahrává totiž interpretaci o Nejvyšším soudu jakožto pračce, kterou zastávají někteří levicoví právníci a odborníci. Poukazují na složení soudu, do nějž tři soudce z devíti dosadil přímo Trump, a konzervativci tak mají proti liberálům pohodlnou většinu 6 : 3. To umožňuje jak konzervativně hodnotové verdikty typu de facto federálního zákazu interrupcí, ale i výhody přímo pro Trumpa, jako když si loni v červenci v podstatě vymyslel přídavek ústavy, který dává prezidentovi imunitu. Podle této interpretace bude Nejvyšší soud Trumpovi občas odporovat, ale ve verdiktu ho navede k takovému provedení jeho kroků, které jsou kompatibilní s americkou právní soustavou – nebo aspoň její MAGA interpretací. Deportace do koncentračního tábora s řádným procesem by mohla být přesně takovým příkladem. Profesor práva na Bostonské univerzitě Aziz Rana nabízí méně dramatickou variantu vývoje: Nejvyšší soud Trumpovi pár věcí zamítne, aby udržel zdání neutrality a centristy v klidu, ale dost zásadních věcí Trumpovi povolí.
Aktuální zastavení deportací může mít ale také velmi prozaický důvod – soudci, jakkoliv Trumpovi naklonění, nechtějí být úplně k smíchu a nemůžou si dovolit, aby je Trump okázale ignoroval. Když Trump nepochopil jejich signál o řádném procesu, rozhodli se takzvaně si dupnout. Zásadní teď bude reakce Bílého domu. Trumpova vyjádření na adresu Nejvyššího soudu jsou zatím spíše opatrná a soustředí se na kritiku neziskových organizací, jež pomáhají s žalobami. Může jít „Vanceovou cestou“ a rozhodnutí přímo ignorovat. Stejně tak může ale zadat svému právnímu týmu, ať vymyslí pro deportace postup, který bude připadat Nejvyššímu soudu řádný – třeba s mezizastávkou v Guantánamu nebo jiném lokálním detenčním táboře.
Odpor proti deportacím
Trumpova reakce také možná prozradí víc o skutečných motivacích prezidenta a jeho deportační kliky. „Jejich skutečným cílem není deportovat 11 milionů lidí. Chtějí rozjet opotřebovávací válku, která vyděsí migranty a jejich rodiny,“ tvrdí Chris Newman, který se soustředí na práva pracujících migrantů. Americkým kapitalistům se hodí mít pracovní sílu, která se bojí o holou existenci, a tak nepožaduje třeba vyšší mzdy. Na rozdíl od celní politiky, s níž Trump u části nejbohatších Američanů narazil, tak s brutálním deportačním spektáklem nebude mít problém. „Je to deportovatelnost, nikoliv deportace jako taková, která dělá z migrujících pracujících bez dokumentů tak snadno dostupné zboží,“ píše antropolog migrace Nicholas De Genova.
To naznačuje i směr, jakým může vést odpor proti deportacím. Zatímco liberální média i soudní spory i deportace do Salvadoru a represe vůči propalestinským protestujícím rozdělují, za problém je jednohlasně považuje společné prohlášení deseti federálních odborových svazů, které reprezentují celkem tři miliony lidí. Jestli mají Kilmar García a Mahmúd Chalíl něco společné, je to fakt, že byli členy místních odborových organizací.
Dokud se však nezapojí členská základna, zůstává prohlášení odborů jen kusem papíru. Nemá cenu si nalhávat, že by reprezentovalo hlas všech členů amerických odborů. Nemalá část bude s Trumpetovými kroky dost možná souhlasit. Americké dělnické hnutí už ale ve své historii několikrát ukázalo, že dokáže deportacím čelit.
Přesto je prohlášení odborů vykročení slibným směrem hned ze dvou důvodů. Zaprvé umožňuje začít vést nepříjemné, ale důležité debaty o migraci či rasismu jinde než v toxickém prostředí sociálních sítí či amerických kabelových televizí. „Jako další krok v našem odporu musíme začít mluvit se svým kolegy a sousedy o tom, jak miliardáři a zaměstnavatelé profitují, když jsme jako pracující rozdělení a vyděšení,“ navrhuje socioložka a odborářka Stephanie Luce. I průzkumy veřejného mínění ukazují pozitivní posun. Zatímco v posledních pár letech důležitost migrace jakožto tématu pro voliče rostla, od Trumpova nástupu do úřadu klesá. Ani při hodnocení Trumpových antimigračních kroků nemá prezident širokou podporu – stejně jako v jiných tématech je veřejnost rozdělená půl na půl.
Zadruhé se sjednocují různé odborové svazy. „V minulosti jsme měli problémy s tím, že různé odbory měly hodně odlišné postoje. A tohle může být téma, které nás všechny spojí,“ nastiňuje Edgar Franks z odborů pracovníků v zemědělství Familias Unidas por la Justicia.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás