Uplynulou neděli, o více než půl roku před řádným termínem, si v Německu zvolili nové složení dolní komory – Bundestagu. Předčasné volby jsou u sousedů poměrně rarita, tentokrát způsobená rozhádaností přinejmenším na spolkové úrovni podobně neobvyklé trojkoalice sociální demokracie (SPD), Zelených a (neo-)liberání FDP. V jejích počátcích na sklonku roku 2021 by si na takový neslavný konec vsadil málokdo – svět se pomalu vzpamatovával z pandemie, a i nová německá vláda hýřila optimismem. Sama se nazvala „koalicí pokroku“ a směle prohlašovala, že by spolupráce klidně mohla překračovat pouhé jedno volební období.
Jenže sled krizí, který přišel záhy, tzv. semaforové koalici vládnutí pořádně zkomplikoval. Zejména sociální demokraty a Zelené donutil k bolestným přehodnocením dlouhodobých ideologických dogmat, především těch zahraničně-politických. V neposlední řadě pak obnažil hlubší programové neshody mezi nimi a FDP – zatímco ta trvala na nezvyšování daní a nezadlužování, pro její koaliční partnery by právě to byly nejlogičtější krizové nástroje. Od určitého bodu vláda přestala zvládat své vnitřní konflikty nepropírat na veřejnosti a postupně se stala rekordně neoblíbenou.
Každopádně žádné z vysvětlení zatím nevedlo k účinným reakcím na vzestup extremistů a východní Německo tak svůj strop podpory pro AfD zatím nenašlo.
Minulý podzim bylo nad slunce jasné, že se hraje už jen o to, které ze stran se podaří vládu položit takovým způsobem, že ona z toho vyjde nejlépe. Situaci nakonec rozsekl koncem listopadu Olaf Scholz, když z vlády vyhodil ministra financí a šéfa FDP Christiana Lindnera, kterého dobrovolně následovali dva další liberální ministři. Scholzova vláda tak v prosinci ztratila většinu a poslední únorovou neděli se šlo volit.
Vlivem šňůry útoků spáchaných cizinci, zhusta odmítnutými žadateli o azyl, přičemž u dvou z nich zemřely malé děti, se do centra předvolební kampaně dostalo téma migrace. Hrát vabank se za této situace rozhodl předseda křesťanských demokratů z CDU/CSU, který po útoku v Aschaffenburgu vědomě prohlasoval v Bundestagu usnesení ke zpřísnění azylové politiky za pomocí hlasů AfD. To u SPD, Zelených a Die Linke způsobilo velké pozdvižení, protože do té doby něco takového bylo přinejmenším na spolkové úrovni tabu. Poslední předvolební týdny se tak nesly ve znamení obřích demonstrací proti CDU/CSU a její legitimizaci AfD. S napětím se čekalo na to, zda a jak se tato kauza promítne do výsledku voleb.
Velká koalice jako vítězství starého světa
Nyní už při pohledu na výsledky víme, že se rozhodně nenaplnila naděje konzervativců si tím nějak polepšit, což až tak nepřekvapí při znalosti četných výzkumů ukazujících, že přebírání rétoriky a agendy radikálů není funkční strategie. Nepotvrdilo se ale ani očekávání, že by to mohlo CDU/CSU citelněji oslabit, o což se kupříkladu SPD vehementně snažila ne příliš uvěřitelným varováním před nebezpečím povolební koalice CDU/CSU s AfD.
Koalice obou sesterských lidoveckých stran v čele s Friedrichem Merzem, pravděpodobným příštím německým kancléřem, si ve volbách každopádně přišla na nejvíc voličských hlasů, 28,5 procenta. Od minulých voleb, kdy skončila druhá poměrně těsně za sociálními demokraty, se sice jedná o několikaprocentní polepšení si, nicméně na pozadí pádu neoblíbené vlády si původně pomýšlela až na 35 procent. S odstupem se jí nejvíc hlasů podařilo odlákat SPD a liberálům z FDP. Od AfD k ní nepřešlo žádné podstatnější množství voličů, naopak jich tímto směrem sama od posledních voleb přes milion ztratila.
Podrobnější rozklíčování volebních výsledků ukazuje CDU/CSU jako politickou sílu, jež má větší podporu na západě země, podobně vysokou u mužů i u žen a napříč dosaženým vzděláním, ale stoupající od dělníků přes zaměstnance po živnostníky. Jednoznačně její voličstvo definuje spokojenost s vlastní finanční situací – skoro třetina, tedy největší podíl těchto spokojených Němců, se rozhodla dát svůj hlas právě jí. Víceméně lineárně pak její podpora stoupá s věkem, aby v kohortě lidí nad 70 let dosahovala až 43 procent.
Podobnou věkovou strukturu voličstva vykazuje i SPD, která se tentokrát s Olafem Scholzem jako volebním lídrem umístila se svým historicky nejhorším výsledkem 16,4 procent až na třetím místě za AfD. Vůbec poprvé tak její kancléř neobhájil druhé funkční období. V rozklíčování volebních preferencí podle věku je tak dobře vidět dlouhodobější proměna voličského chování v Německu – nejstarší ročníky se narodily ještě v době, kdy příslušnost k určitému společenskému milieu předurčovala volební preferenci pro jednoho ze dvou hegemonů německé politiky zvaných ne náhodou „Volksparteien“, tedy „všelidové strany“ – buď CDU/CSU nebo SPD. Ta obvykle po celý život zůstávala poměrně stabilní. Čím mladší dnes lidé jsou, tím specifičtější i volatilnější je jejich politická poptávka. Dobře to ilustruje fakt, že zatímco ještě před čtyřmi roky byli u nejmladších voličů nejoblíbenější Zelení a FPD, zanedlouho potom jsou to rázem Die Linke a AfD.
Na voličstvu SPD je kromě toho zajímavé, že si největší podporu stále drží mezi lidmi se základním vzděláním (později uvidíme v tomto ukazateli velký kontrast s Die Linke). Voliči a voličky se jí zároveň oproti minulým volbám rozutekli v podstatě do všech směrů – nejvíce k CDU/CSU, o řád méně k AfD, Die Linke a BSW, s odstupem nejméně pak k Zeleným. Ti jako lídra kandidátky nasadili dosavadního ministra hospodářství a klimatu Roberta Habecka, který sám osobně platí za poměrně charismatickou osobnost a jednoho z největších talentů současné německé politiky. Nicméně ani to nestačilo – strana si pohoršila oproti roku 2021 o tři procentní body a skončila s 11,6 procenta až čtvrtá.
Doplatila zřejmě nejen na samotnou účast v neoblíbené vládě, ale i některé vlastní politické chyby z doby u moci. Příklad za všechny představuje fatálně nevydařená komunikace ohledně zákona nakazujícího vyměnit domácí formy vytápění za tepelná čerpadla – postupně a se státní podporou. V okamžiku vrcholící energetické krize ale vznikl mylný dojem, že to musí být hned a za své, čímž se Zelení v očích mnohých přiblížili své karikatuře od reality odtržených ekologických fanatiků. Možná nejvíc však strana v posledních letech trpí tím, že se neumí rozhodnout, zda bude radikální zastánkyní nutné změny, či zda bude cílit na co nejširší střed, čímž ale nutně z radikality v klimatických otázkách musí ubrat.
Zelení mají každopádně aktuálně největší podporu ve střední generaci, malou na východě země a minimální mezi manuálními profesemi. Do očí bijící je jejich převládající oblíbenost mezi vysokoškoláky v porovnání s ostatními vzdělanostními kategoriemi a také citelně vyšší podpora mezi těmi, kteří označují svou finanční situaci jako dobrou než mezi lidmi, kteří finančně strádají. S odstupem největší část voličstva jim přetáhla Die Linke, o něco méně pak křesťanští demokraté.
Mezi antifašistickými příkopy
Výsledek 8,8 procenta Die Linke, a tím polepšení si o skoro čtyři procentní body, je letos určitě jedním z nejpozoruhodnějších, a to zejména proto, že ještě na podzim minulého roku na tom byla tak špatně, že ji v průzkumech začali uvádět už jen mezi „ostatními“. Za veleúspěšný finiš zřejmě vděčí politickým talentům na své špici – mladé hvězdě TikToku Heidi Reichinek, zapálené spolupředsedkyni a bývalé šéfredaktorce německého Jacobinu v podobném věku Ines Schwerdtner či legendárnímu levicovému bardovi Gregoru Gysimu.
Důležité ale byly jak osvěžující kampaň sázející na sociální sítě, tak door-to-door rozhovory s potenciálními voliči a voličkami i konkrétní pomoc lidem v sociální nouzi. V neposlední řadě Die Linke bodovala s ústředním tématem bydlení, u kterého s náležitou radikalitou odpovídající hloubce krize v této oblasti požadují například zmrazení nájmů. Strana nadále vykazuje největší otevřenost migraci, její nové vedení se ale kupříkladu také distancovalo od některých excesů politiky identit a zůstává důsledné v odmítání posílání dalších zbraní na Ukrajinu.
Nakonec to zřejmě také byla Die Linke, která nejvíc profitovala z Merzovy kauzy s hlasováním s AfD. Nejuvěřitelněji uchopila antifašistické momentum a opravdu široké rozhořčení nad tímto Merzovým krokem, zatímco Zelení a SPD ho sice poměrně ostře odsoudili, nicméně povolební spolupráci s Merzovou CDU/CDU nevyloučili, čímž odsudek nepůsobil zrovna věrohodně. Není tak divu, že největší příliv voličů Die Linke zaznamenala právě od Zelených a sociální demokracie, podařilo se jí také mobilizovat přívržence velmi malých marginálních stran a nevoliče a nevoličky. V zanedbatelných množstvích k ní přeběhli lidé od CDU/CSU a FDP.
Tento obrázek je nyní vedle euforie z úspěchu Die Linke podrobován určité kritice – Die Linke sama sebe oslavuje jako jedinou opravdu antifašistickou sílu, nicméně přímo AfD neodlákala vůbec nikoho. Podobné otazníky vzbuzuje i pohled na socioekonomickou skladbu jejího voličstva – zdaleka největší podporu má mezi vysokoškoláky a převažují také lidé, kteří svou finanční situaci považují za dobrou. Realita je tak ze všeho nejspíš taková, že si těmito volbami zvládla vybudovat slušnou pozici, ale ty nejtěžší boje, tedy o špatně postavené a hůře vzdělané voliče krajní pravice, ji teprve čekají. Přinejmenším její solidní výsledky na východě Německa a mezi manuálně pracujícími skýtají naději, že nějakou šanci na úspěch má.
Ještě jedna socioekonomická charakteristika se v souvislosti s Die Linke nyní hojně skloňuje, a to její nadproporční úspěch mezi ženami a nejmladším voličstvem. Genderový a věkový efekt se nejvíc projevují právě u ní a také u AfD – druhou jmenovanou naopak volí podstatně více mužů než žen a u mladých je v oblíbenosti v závěsu druhá. Nejpozoruhodnější jsou pak oba efekty v kombinaci – zatímco 34 procent žen ve věku 18–24 let volilo Die Linke, takových mužů je jen 15 procent. Muži v tomto věku naopak nejčastěji, z celé čtvrtiny, volí AfD, která má u jejich vrstevnic podporu jen 14 procent.
Plasticky se tak na těchto výsledcích vyjevuje i v jiných zemích popsaný jev, kdy mladé ženy výrazně tíhnou k levici, zatímco mladí muži – a zde se interpretace rozchází – výrazně tíhnou ke konzervativismu, či se přinejmenším nepohybují směrem k liberální levici s takovou vehemencí. Jeden sociolog německé výsledky v tomto směru každopádně glosoval s tím, že „mladí muži se bojí migrace, ženy pravicového populismu.“
Boj o východní Německo má vítěze
AfD, pro kterou už kategorie „pouhého“ pravicového populismu ani nestačí – německé úřady totiž rozsáhlé části AfD oficiálně zařazují pod vyložený pravicový extremismus, volil dvojnásobek voličů a voliček než před čtyřmi roky a s 20,8 procenty skončila druhá. Spolu se skoro třiceti procenty pro konzervativce z CDU/CSU a společným polepšením si o bezmála 15 procentních bodů se v Německu mluví o výrazném posunu celé politické scény doprava.
Za úspěchem AfD jistě stojí její radikalita v otázkách migrace, kterou jako by jí všichni útočníci z posledních měsíců potvrzovali. Neváhá si otevřeně pohrávat s konceptem „remigrace“, kterým rozhodně nemyslí jen odsouvání odmítnutých žadatelů o azyl, ale patrně i dobře integrované cizince nebo dokonce i právoplatné Němce s kořeny v zahraničí. Nezanedbatelná je určitě i její legitimizace novou americkou vládou a pravidelné vystupování v nejdůležitějších předvolebních debatách, ze kterých už při své síle nemohla být vyloučená. Lídryni AfD Alici Weidel se daří k AfD poutat jak konzervativce klasického střihu, tak liberálněji laděné protestní voliče, které ukolébává její lesbický vztah s ženou původem z Asie, tak největší antisystémové radikály. Její sebevědomí a ambice dobře ilustruje, že si před volbami neváhala nechat říkat „kandidátka na kancléřku“.
Strukturálně ve vysoké podpoře pro AfD však hlavní roli hrají radikální nespokojenost, pesimismus a touha po provokaci, protestu a disrupci nebo přímo zničení celého domněle nefunkčního systému čím dál tím rozsáhlejší části německé společnosti. Mimořádně rozšířené jsou nepřekvapivě mezi lidmi, kteří svou finanční situaci subjektivně považují za špatnou – celých 40 procent takových lidí, s odstupem nejvíce, volí AfD, jejich podíl se od minulých voleb zdvojnásobil. Zde je zajímavé srovnání s CDU – tu totiž naopak očividně volí se svou situací spokojení lidé konzervativního ladění. K pravicovému extrému tíhnou také lidé s nižším a středním vzděláním, ve významně velkých počtech manuálně pracující, nejvyšší podporu strana vykazuje u lidí středního věku. Pozoruhodné je, že tentokrát mobilizovala především nevoliče a nevoličky, dále profitovala z přeběhlíků od CDU/CSU, FDP a SPD a také ostatních marginálních politických sil.
Související článek:
Samostatnou kategorií pak je, jak moc zakořenila na východě Německa. Dosahuje-li v západoněmeckém průměru pouze 18 procent, pak v tom východoněmeckém to je 32 procent, nejlepší výsledek má se skoro 39 procenty v Durynsku, kde ještě loni na podzim vyhrála zemské volby s výsledkem o celou čtvrtinu horším. V debatách o příčinách se skloňuje jak přetrvávající ekonomická a symbolická nerovnost mezi oběma částmi země, tak rozdílné vyrovnávání se s nacistickou minulostí, a nově i rozdílná politická kultura, která na Východě příliš nenahrává tradičním stranám ze Západu, které tam vznikaly v úplně jiné dějinné situaci. Každopádně žádné z vysvětlení zatím nevedlo k účinným reakcím na vzestup extremistů a východní Německo tak svůj strop podpory pro AfD zatím nenašlo.
Zbývají poslední dvě politické síly, které nakonec zůstaly mimo Bundestag. Voliči (neo)liberálů z FDP, která získala pouhých 4,3 procenta hlasů, utekli zejména ke konzervativcům a AfD a ze všech socioekonomických skupin se FDP nad pět procent dostala pouze u živnostníků. Vytrestala ji zejména účast v Scholzově trojkoalici, kam nezvládla přinést jakoukoli vlastní zajímavou agendu, spíš jen ve všech krizích ostatní peskovala kvůli dodržení dluhové brzdy, aby nakonec vládu v podstatě sama rozložila.
Aliance Sahry Wagenknecht chybělo k překonání kvora pouhých 13 400 hlasů a hodlá kvůli tomu volby nechat přezkoumávat – upnula se zejména na to, že část Němců žijících v zahraničí kvůli rychlému uspořádání voleb nedostala včas své podklady pro distanční volbu. Dle expertů to ale na zpochybnění výsledků nestačí – není na ni žádné nezadatelné právo, je to jen jedna z možností jak volit. BSW tak s největší pravděpodobností mimo Bundestag zůstane.
Na vině je zřejmě souhra různých okolností – odjakživa bylo jasné, že v celoněmeckém měřítku bude mít menší podporu než v loňských zemských volbách na východě země, kde vyskočila z nuly a zasedla hned ve dvou zemských vládách. Jejich ustavení však bylo i kvůli průtahům ze strany BSW komplikované a stálo mladou partaj čas i energii, kterou nešlo souběžně věnovat budování hnutí a shánění financí, což se při následném vyhlášení předčasných voleb ukázalo jako fatální.
Šlo ale i o program – po pádu vlády Sahra Wagenknecht ztratila oblíbený terč kritiky. V otázkách migrace přitvrdili v posledních měsících v podstatě všichni, což Wagenknecht vzalo vítr z plachet, a také téma míru na Ukrajině není s novou americkou administrativou, tak radikální požadavek jako donedávna. Antifašistické momentum Wagenknecht nejen že nevyužila, ale její poslanci dokonce zčásti hlasovali s CDU/CSU a AfD ve věci zpřísnění migrace.
Ve snaze zavděčit se elektorátu AfD, na který svým politickým projektem cílila nejvíc, zaznamenala velký debakl. Úspěšně mobilizovala dosavadní voliče a voličky marginálních partají a dosud nevolící, přetáhla lidi SPD a Die Linke, v určité míře všem ostatním stranám – jenže jako na potvoru AfD ze všech nejméně. Smysl existence této strany včetně osudu jeho ústřední postavy je tak do budoucna krajně nejistý.
Čtyřikrát a dost?
To, že se BSW nakonec do Bundestagu těsně nedostalo, zapříčinilo takové rozdělení křesel, že – při vynechání AfD – je jedinou početně možnou koalicí koalice velká, tedy ta složená z CDU/CSU a SPD. To nyní staví zejména SPD před nepříjemné dilema mezi státotvorností a vlastními politickými zájmy. Účast ve vládě, notabene s vyloženým politickým protivníkem, v roli juniorního koaličního partnera, je totiž krajně nevděčná. SPD si ji dosyta vyzkoušela hned ve třech vládách Angely Merkel ze čtyř a jsou to právě tyto podíly na vládnutí, které bývají skloňovány mezi hlavními důvody aktuální politické mizérie sociální demokracie.
Ta už tak avizovala, že konzervativcům rozhodně nedá nic zadarmo a její vstup do vlády není žádný automatismus – navzdory absenci jakékoli smysluplné alternativy i mezinárodnímu tlaku na rychlé zformování stabilní a akceschopné vlády. Střety mezi oběma stranami se čekají zejména v otázkách migrace, kde Merz chce odmítání lidí na hranicích, ukončení slučování rodin azylantů nebo věznění odmítnutých žadatelů před jejich odsunem. Oproti tomu SPD to s odkazem nejen na svá ideová východiska, ale i stávající právní rámec odmítá – evropská pravidla sice umožňují navrátit lidi tam, kam v EU přišli jako první, nicméně má to nějaké náležitosti a detence těch, kteří se ničím neprovinili, je též nepřípustná. Kontroverzní bude také otázka zadlužování státu a výše daní, kde jsou pozice předvídatelné. V neposlední řadě slíbil Merz před volbami zrušit reformu dávek směrem k menší přísnosti vůči jejím příjemcům, která však byla vlajkovou lodí SPD v uplynulém funkčním období, a některá další společensky-modernizační opatření minulé vlády jako legalizaci marihuany.
Nepůjde ale jen o konkrétní legislativu – v SPD panují poměrně velké antipatie a nedůvěra vůči osobě Friedricha Merze. Autenticky konzervativní, arogantně působící milionář s vlastním vrtulníkem, který si jmění vydělal jako konzultant pro kontroverzní investiční fond Blackrock, zkrátka není někdo, kdo by v sociálních demokratech apriori vzbuzoval nadšení. Moc tomu nepřidal svým již popsaným hlasováním s AfD, které u některých v SPD vyvolává otázky, nakolik se mu dá vlastně věřit, že si při neshodách v budoucí koalici znovu neprosadí své stejným způsobem. Zcela zbytečně pak v předvečer voleb označil svou politickou konkurenci za „zelené a levicové blázny“, ačkoli už musel tušit, že se bez nich po volbách neobejde. Je to výmluvný příklad jeho proslavené prchlivosti a nedostatku sebekontroly, které vzbuzují nejistotu, zda zrovna on zvládne v roli kancléře ukočírovat z principu nesourodou koalici.
O výsledcích koaličních vyjednávání a případném vstupu do vlády bude každopádně v SPD, jako už tradičně, demokraticky rozhodovat celá členská základna. Tím je celá věc o něco nevypočitatelnější – řadoví členové mohou hodnotovou pevnost upřednostňovat před státotvorností s hodnotovými kompromisy (jakkoli se v minulosti už přinejmenším jednou nakonec pro nevděčnou velkou koalici vyslovili). I kdyby však tentokrát vyhrála státotvornost v podobě velké koalice, v dlouhodobější perspektivě ideologicky nevyhraněné, potenciálně věčně rozhádané vládě v mimořádném měřítku hrozí, že jen dál posílí AfD.
Ta už každopádně jako svůj střednědobý cíl vyhlásila zničit konzervativce z CDU/CSU a příští volby do Bundestagu vyhrát místo nich.
Autorka je politoložka a spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás