Jak vypadal prime time v České televizi 8. března, tedy na Mezinárodní den žen? Stručně řečeno: netknutě. Přestože v evropských srovnáních vynikáme v kdečem, nemalá část našich smutných prvenství má společnou příčinu v tom, že zdejší politická rozhodnutí jsou často vedena kombinací latentní misogynie, která se projevuje naprostým nezájmem o problémy dopadající především na ženy, a misogynie otevřeně formulované útočným ultrakonzervativním antiliberalismem, jak jej dnes reprezentují Putin i Trump. Ten druhý je v jistém (infantilním) smyslu ještě agresivnější – například když se jeho administrativa snaží odrazovat od používání „podvratných“ slov včetně samotného slova „žena“ a federální instituce (mj. NASA) nutí zmizíkovat cokoliv, co by připomínalo vědecký odkaz žen, zatímco Google přestal ve svém kalendáři označovat lidskoprávní mezinárodní dny (včetně MDŽ).
Veřejnoprávní sedmdesátá léta
Právě v těchto macho časech se Česká televize k odkazu na MDŽ přihlásila způsobem, který je známý jako tokenismus. Tedy tak, aby zavedené pořádky v žádném případě neohrozila, ale zároveň na oko dostála svému veřejnoprávnímu poslání. Stalo se tak spuštěním série Potížistky na iVysílání. Tento miniseriál patnáctiminutových filmíků navzdory svému názvu (stejně se jmenuje televizní dokument Věry Chytilové z roku 2006) ovšem potíže stávajícím macho poměrům těžko způsobí – jeho lehká sebeironická forma a uklizení do iVysílání, kde nikoho neobtěžuje, jako by byly výrazem nesamozřejmosti, s níž tu k feminismu přistupujeme. A tak si na iVysílání můžeme po milionté postesknout a sebeironicky vše vzít s nadhledem a znovu zopakovat skandální fakta, zatímco prime time okupují daleko zásadnější pořady.
Pohled těchto pánů na ženu je evidentně v zajetí toho, jak jej formovala sexuální revoluce.
Po mimořádně teplé březnové sobotě, kdy se mnoho mužů věnovalo aktivnímu odpočinku někde na povětří, zatímco ženy spíše využily slunečného dne k mytí oken, zahradničení a jiným domácím povinnostem, které z nějakého důvodu přes týden nestíhají, se mnozí nakonec sešli u televizních obrazovek. Významným dnem, který v posledních letech opět získává na mimořádné politické výbušnosti, je ale veřejnoprávní médium neobtěžovalo. Po Klucích v akci, kteří národu představili vylepšenou, pánskou verzi masových kuliček, se rozběhl pravidelný zpravodajský blok. Na Jedničce se po něm předávali Čeští lvi a po nich následoval veselý český film Domácí péče o paní, která o všechny pečovala, ale pak neměl kdo pečovat o ni a ona umřela. Na Dvojce Čechy rozptýlila koprodukční verze Tří mušketýrů z roku 1974 a o něco aktuálnější americký horor Carrie z roku 1976. Na jména režiséra Briana De Palmy a Stephena Kinga, autora předlohy, holt Češi pořád slyší. Večer na Dvojce uzavřel díl německého historického seriálu Babylon Berlín. Kultuře šedesátých a sedmdesátých let se věnoval i kanál ČT Art, toho večera hned dvěma archivními pořady: první byl výročně zasvěcený komiku Miloslavu Šimkovi, následoval portrét Russella Crowa ze série Hvězdy stříbrného plátna.
Ostatně na žhavá témata dnešní doby tu máme ČT24 – třeba diskusní pořad s neskromným názvem Hyde Park Civilizace. Zde se opět sešla především ta zřejmě civilizovanější, tedy mužská část lidstva, a sice v zastoupení politického geografa, brigádního generála americké armády ve výslužbě, ruského historika a politologa, amerického politologa a dánského chemika. Pořad se tak i na MDŽ pro jistotu držel obvyklého konceptu veřejnoprávních televizních debat, tedy „manelů“.
Na ženy se nicméně po desáté večerní dostalo na Artu, a to v povrchním dokumentu, v němž se zhruba dvěma větami mohly vyjádřit „ženy celého světa“ a který si klade radikální otázku, zda jsou opravdu všechny ženy „slabé, hloupé, ubrebentěné, žárlivé, rozpustilé a hysterické, ale i jemné, milé, oddané a skromné“. A konečně, Historie.cs na ČT24 se jakousi roztomilou náhodou věnovala „Věstonické venuši“. Nutno ale říct, že i zde se česká mysl zasekla v sedmdesátých letech.
Feminismus doby železné
Pořad Historie.cs se v ČT vysílá od roku 2007 a svou největší slávu zažil za Vladimíra Kučery. Po jeho smrti v roce 2019 jej nahradil Přemysl Čech, přičemž díly z období starších dějin moderovala historička Marie Koldinská. Ta kvůli své pozici na Úřadu vlády externí spolupráci s Českou televizí ukončila. Aktuálně se moderátorský tým tedy skládá z publicisty Přemysla Čecha, českobudějovického politika a někdejšího senátora za STAN Jiřího Šestáka a moderátora Jakuba Železného. Už Šesták v pořadu reprezentuje jako někdejší ředitel Muzea paměti XX. století hlas řekněme spíše politicky antikomunistický než poučený historickou metodologií. Prostřídávat ho pak bude zmíněný Jakub Železný, který o svém novém postu mluvil zhruba před měsícem s Barborou Tachecí v rozhovoru pro ČRo, kde se vyjádřil ke své kvalifikaci slovy „historií se zabývám dlouhá léta“.
Na redaktorčinu otázku směřující k současnému konfliktu mezi v podstatě selektivně paměťovými institucemi, jaké dnes reprezentuje ÚSTR, a zbytkem historiků, Železný spouští podivuhodný výklad. „Hledat objektivitu nebo objektivně zkoumat dobu nesvobody mně přijde jako absolutní protimluv, protože ta doba sama byla neobjektivní, a proto ji nemůžeme posuzovat kritérii, kterými posuzujeme současnou politiku,“ vysvětluje moderátor, jak nadále povede svou antikomunistickou bitvu, a slovy „To fakt ne, to fakt ne“ odmítá to, co sám nazývá „objektivismus“. Pro nějaký jiný komentář nyní ponechme Železného touhu mít podcast s nechvalně proslulým jazykovědcem Olivou, kde hodlá brojit proti přechylování.
Kam asi tak v Železného vidění světa patří feminismus? Tipuji, že má smůlu – prostě někam do komunismu. A co je to MDŽ? Chlast, chlebíčky pro chlapy a karafiáty ženským? Nejspíš. Ale zatím nic nevíme jistě, protože na MDŽ tentokrát připadlo jiné, třeskutější výročí: za pár měsíců totiž oslavíme sté výročí nálezu nejstarší keramické sošky na světě, totiž Věstonické venuše. A to je přece příležitost k oslavě!
Řeklo by se, že Železného pohled na historiografii jako formu politického zápasu by v diskusi o paleolitické plastice nemusel až tak vadit. Ovšem chyba lávky. Recentním historickým myšlením nedotčený Železný moderoval diskusi, která názorně demonstrovala, jak aktuální hodnotové ukotvení deformuje historický výklad. Ve studiu se tak sešel „manel“, jehož hlavní úchop interpretace archeologické památky spočíval ve zjištění, že je tlustá. Námitky archeologa Petra Nerudy byly plaché, a tak převládlo pomlaskávání nad fyziognomií jednotlivých archeologických venuší. A vůbec, mělo to úroveň. Například přírodovědec a ilustrátor Jan Dungel ve figurce vidí především „primární sexuální znaky“. Je ale zřejmé, že tím měl na mysli spíše ty druhotné, které se objevují až během puberty, tedy mohutná prsa a boky.
Jestli je něco na těchto pánských pokusech o interpretaci plastiky zralého ženského těla tragické, je to skutečnost, že pohled těchto pánů na ženu je evidentně v zajetí toho, jak jej formovala sexuální revoluce. Především biolog a kreslíř exotického ptactva Jan Dungel a archeolog z Moravského zemského muzea Martin Oliva jen těžko slovně operují v náhle nepřehledném terénu mužských emocí, kdy se v nich sváří potřeba odbornosti s prostým faktem, že věstonická plastika „není jejich typ“. Všechno to baví i Železného, který Olivu nepatrně usměrní, když se rozjede v hodnocení dalších sošek žen z dávnověku, přičemž plastiku z Hohle Fels (nejspíše, archeolog totiž neartikuluje dostatečně srozumitelně) ocení slovy „ta je tlustá, to je hrozný“. Dungel pak blouzní o jakési evoluci krásy, když řadu asociujících se mu zobrazení ženských těl uzavře zmínkou o Zrození Venuše od Sandra Botticelliho: „To už je nádherná žena, štíhlá, s krásným obličejem.“
Celá diskuse tak měla hospodské vyznění, kdy sice česká věda ledacos změří, zváží či rozloží na materiálové prvočinitele, z perspektivy soudobé archeologické interpretace ale uvízla někde v normalizaci – trochu jako Česká televize. Škoda, že nikdo z přítomných třeba nepřipomněl genezi používání samotného pojmu „venuše“ pro předhistorické nebo mimoevropské umění. Ten má přitom nepochybné rasistické konotace pro ironizující eurocentrické srovnání těchto děl s klasickými antickými a pozdějšími Venušemi.
Male gaze zírá do pravěku
Zde proto měl zaznít spíše osud Saartjie Baartman, Afričanky vylákané koncem 18. století do Evropy, kde ji čekal osud cirkusového zvířete. Pro svůj fyzický typ s výraznými hýžděmi byla vystavována jako zrůda pod uměleckým jménem „Hotentotská Venuše“. Po letech týrání byla nakonec i obětí sexuálního zotročení a zemřela v pouhých 26 letech. Rasistické zesměšňování těl žen mimoevropského původu poukazováním na jejich odlišný typ tělesnosti a feminity přitom není ani v současném českém veřejném prostoru nijak vzácné.
Před podobou záhadou jako někdejší kolonisté a misogyni ale stojí i současní muži, kteří jsou bez ohledu na své archeologické znalosti nuceni čelit faktu, že nejstarší dochovaná znázornění lidského těla na světě představují ženy. Navíc takové, které nevyhovují mužskému pohledu éry sexuální revoluce, která je naučila vnímat ženu jako živou hračku existující primárně pro potěchu jejich (nejen) oka a cvičení se v estetických soudech známých jako bodyshaming. Tito chlapci dvacátého století jsou nuceni zírat do temné propasti dějin na zralá ženská těla, na těla, která prošla mnoha porody, při nichž čelila smrti a zároveň dala vzniknout dalším lidským bytostem. Mateřství je sféra, z níž jsou muži do značné míry vyloučeni, což se mužům uvyklým ženy omezovat, kontrolovat a řídit často nelíbí. Nejpřirozeněji se nabízející interpretace starobylé památky tak v pořadu zůstala nezmíněna. Pokud Oliva mluví o „význam amuletu v ženském světě“ a o tom, že ženy nejvíc zajímají „sex, mateřství, těhotenství i nějaké předporodní stavy“, je to opět jen o tom, že i pravěká žena je ahistoricky vykázána z duchovního světa (ovládaného patriarchátem) do infernální říše tělesnosti a „ženského světa“, který se nachází někde hluboko pod světem univerzálním, kam asi patří jen muži. Ti zde zřejmě přibývají dělením.
Jsou to tedy nejen Putin, Trump nebo Bělohlávková (KDU-ČSL), Němečková Crkvenjaš (ODS) a Kuchař (STAN), kteří ženy nenávidí, zacházejí s nimi jako s nesvéprávnými bytostmi, chtějí manipulovat a řídit životy žen ve jménu svých macho ideologií všech odstínů a všemi způsoby útočí na integritu ženského těla, zvláště ve spojení s mateřstvím. Nejsou na to sami. Z hlouposti nebo strachu jim pomáhají i subjekty, které by měly se své podstaty stát i na straně těch znevýhodněných. Místo toho na ně Česká televize povolává arogantní kádry typu Železného. To jsme to zase letos pěkně oslavili.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás