Pozice samotných platforem je dobře známa, protože jejich reklamy nelze ve veřejném prostoru přehlédnout: nabízejí svým „partnerům“, nezávislým kontraktorům, flexibilní, autonomní a dobře zaplacenou práci. Perspektivu samotných pracujících však slyšíme zřídka, zpravidla jen při občasných protestních akcích. Proto pro vás Alarm připravil sérii článků a podcastů o skutečných podobách platformové práce.
Co je platformová práce
Platformová práce je vymezena platformami, které zprostředkovávají činnosti jako například hlídání dětí, úklid, rozvoz jídla, převoz osob nebo různě náročné IT úkony (clickwork, ale třeba také úkony v automobilovém inženýrství). Jde tedy o platformy, které propojují zadavatele zakázek s lidmi, které je pro ně vykonají. Platformy mají do tohoto procesu různou míru zapojení a různou výši provize. Například platforma Hlidacky.cz propojí osoby poptávající a nabízející hlídání dětí nebo úklid, vše ostatní se poté odehrává mimo platformu. U rozvozu jídla a u alternativních taxislužeb je naopak celá služba zprostředkovaná, monitorovaná, vyúčtovaná a ohodnocená přes digitální platformu. Známá platforma Airbnb je například optikou platformové práce na okraji zájmu, protože zprostředkovává věc – ubytování, spíše než práci.
Jak se lze ocitnout ve švarcíku?
Představte si, že chcete tedy novou práci a chcete ji hned, vydělat si co nejvíc, řešit kolem toho co nejmíň papírování. To jsou očekávání, která si do hledání nové práce vkládá snad každý – navíc, když ji existenčně potřebuje (jasně, kdo ji nepotřebuje, ten tohle nejspíš nečte). Přijdete na pohovor, kdosi z personálního vám nejspíš řekne: „Heleď, buď ti dáme takhle málo, ale to se ti nevyplatí, nebo si založ živnosťák, to je dneska jednoduchý, zajdeš si na úřad, zaplatíš tisícovku a měsíčně ti k tomu ještě tohle málo přihodíme.“
Prekariát platforem tak zůstává osamocen, exploatován kapitalismem platforem, možná naivně vyčkávající na potenciální lepší zítřky pod ochranou evropské legislativy.
Za tu původní částku nevyžijete a moc jiných šancí nemáte, protože tohle vám řekli už u třetího pohovoru, tak si řeknete „no co už, asi je to v tom oboru normální, chci to na IČO.“ A hle, jste podnikatel*ka. Nevadí, že jste tyhle ambice nikdy neměl*a, že se tak neidentifikujete, že chcete jen práci. Na živnosťáku vám k tomu moc neřeknou, o tom, že máte platit „socko a zdravko“, se možná zmíní s tím, že to určitě víte, ale komu, jak a hlavně kolik, to už vám nikdo neřekne, i když se budete hodně snažit. Taky vám nikdo moc neřekne, že nemůžete být nemocný, že nemáte žádnou dovolenou, když vaše dítě onemocní, taky nic nedostanete. Těch vyloženě rizikových situací je ještě víc, ale ty se budete dozvídat až tzv. za pochodu. Taky se možná dozvíte, že asi děláte na „švarcík“. A pokud budete chtít nebo snad očekávat nějakou podporu ze strany státu, můžete jít třeba na školení o škálovatelnosti vašeho podnikání nebo se síťovat s jinými podnikateli*kami na business brunchi, protože to je něco na co určitě máte jako začínající podnikatel*ka čas a prostředky.
Co na to český stát?
Tahle situace je v České republice poměrně obvyklá. I přesto, že už v roce 1992 byl tzv. švarcsystém postaven mimo zákon, ze sociologických studií vyplývá, že takto pracuje poměrně značná část populace, která má živnostenský list. Problém je, že je těžké říci, kolik lidí vlastně takto doopravdy pracuje: vzhledem k tomu, že to není legální, nikdo to nepřiznává, nereportuje se o tom, stát to nesleduje. Respektive jedna státní instituce by to měla řešit, jmenuje se Státní inspektorát práce. V jeho gesci je potírat nelegální práci, nicméně má na to jen velmi omezené prostředky, a to především ty personální. Každoročně je úřednictvo schopno zkontrolovat pouze nižší stovky případů a chodí většinou jen tam, kde někdo někoho nahlásí. I přesto, že disponují možností udělovat poměrně vysoké sankce (pro zaměstnavatele až do výše 10 milionů), ve skutečnosti jsou postihy tak malé, že se zaměstnavatelům vyplatí to radši risknout. Horší je to pro ty, kdo takto pracují, ti*ty také mohou čelit pokutě. Pokud jste například cizinec*ka a máte povolení k pobytu za účelem podnikatelské činnosti, riskujete mnohem více.
Ministerstvo práce a sociálních věcí o poddimenzovanosti tohoto úřadu, který pod něj spadá, ví, nicméně neplánuje vynaložit další finanční prostředky na navýšení jeho personálních kapacit. Navíc rozklíčovat, jestli se jedná o závislou práci, tedy práci na švarcsystém, není jednoduché vzhledem k velmi vágní definici závislé práce. O ní rovněž vláda ví, nicméně například vzhledem k tomu, že i asistenty*ky poslanců*kyň dlouhodobě zaměstnává na švarcsystém, udržení statutu quo je i v jejím zájmu. Zřejmě takto konsolidují veřejné finance. Prakticky to tedy funguje tak, že fakturujete-li i někomu jinému, nejenom jednomu subjektu, už nejste v režimu švarcsystému a nějaká ta fakturka pro kámošstvo se vždycky najde.
A pak už nevadí, že vaše práce ve všech ohledech znaky závislé práce splňuje. Pracujete v podřízeném postavení vůči svému zaměstnavateli / obchodnímu partnerovi, nemůžete si určit objem práce, zda práci přijmete, kdy ji budete vykonávat, musíte pracovat pod jeho jménem a už vůbec nemůžete smlouvat o tom, kolik za ni dostanete. To ne, ale zato toho hodně musíte. Musíte počítat s tím, že onemocníte nebo se zraníte nebo třeba půjdete na mateřskou (s tím musíte počítat dávno před tím, než otěhotníte), že vaše dítě nebo další blízká osoba onemocní. Musíte si šetřit na dovolenou dvojnásobně, protože je neplacená, musíte si spravovat finance, tzv. vědět kdy a kolik platit na sociální a zdravotní pojištění, potažmo nemocenské, pokud plánujete nebo máte rodinu. Musíte si šetřit na důchod, protože vzhledem k tomu, že odvádíte všude minimum, moc toho od státu ve stáří čekat nemůžete. Musíte podávat daňové přiznání, dost možná i přiznání a kontrolní hlášení DPH, a stát se tak trochu účetní*m. A to vše je jen a jen na vás. Vypočítat si, kolik to stojí prostředků, času a úsilí, odečíst od příjmu a zohlednit to ve svém podnikatelském cash flow – to u pohovoru neříkali.
Best job ever
Tenhle příběh vynásobte bizarností minimálně na druhou a představte si, že ve stejné, a mnohdy ještě o kus horší situaci, jste, když se rozhodnete pracovat pro platformu. Ze začátku se to jeví jako super jednoduché, nemusíte ani na ten pohovor, prakticky jen „něco odklikáte v nějaké apce“. Je to dostupné pro všechny, kdo potřebují pracovat nebo si alespoň přivydělat co nejdříve, anebo se jim jinou práci nedaří najít z důvodu rozličných bariér. Pokud máte jen omezené možnosti, kdy můžete pracovat, jeví se platformy jako zaměstnavatelé snů. Pracující v nich nachází útěchu v mnoha ohledech, alespoň na začátku. Leckde ani nemusíte vyplňovat své IČO, prostě jen zaškrtnete políčko. U něj je nejspíš link na smluvní podmínky, kterým běžný občan nemá šanci porozumět. Pokud IČO vyplnit musíte, jak se dočtete výše, na živnosťáku to není problém, anebo vám ho někdo půjčí, když studujete, třeba rodiče nebo třeba nějaký známý*á z komunity. Deklarovaná mzda je bombastická. Můžete si vydělat až do výše…
Je asi fér říct, že někomu se to daří, někdo může dosáhnout na opravdu zajímavý příjem a tento typ práce mu vyhovuje. Většina platforem outsourcuje velkou část své agendy na tzv. algoritmické řízení. Jsou to tedy právě ty tajemné algoritmy, které určují, na kolik si daný nezávislý kontraktor – business partner, jakkoliv je tento typ „spolupráce“ nazýván, může přijít.
V rytmu algoritmu
V tomto kontextu je zajímavé si všímat, jak platformy využívají specifického newspeaku, který dodává jejich stylu řízení punc odbornosti, novosti, ale také pro velkou část uživatelstva nesrozumitelnosti. Výše odměny se tedy řídí podle tzv. dynamic pricingu. Ve skutečnosti to znamená, že pracující – a někdy také koncové zákaznictvo – neví, za kolik jednotlivý gig-kšeftík bude. U některých typů úkonů to platforma na začátku sdělí, u jiných se to může lišit v návaznosti na někdy více, někdy méně předvídatelných vnějších okolnostech, někdy to může kolidovat v návaznosti na sofistikovaném systému sankcí aplikovaných na pracující*ho. Je ale otázkou, zda je vůbec možné této abstraktní síti algoritmů porozumět. Samotné platformy si toto nastavení drží pod pokličkou jako tzv. obchodní tajemství a vytvářejí představu, že ony o tom nerozhodují, že to bájný algoritmus rozhodl, proč právě za tento téměř totožný kšeftík obdržel*a pracující jinou částku než za ten předchozí. Slibovaná odměna je tak nakonec docela nejistá vidina, na kterou pracující někdy dosáhne, někdy ne, neví proč a nemá si komu stěžovat. Veškeré odpovědi jsou uloženy v černé skříňce. Nejisté je to tudíž především s ohledem na čas, totiž kolik času bude muset platformový*á pracující prací strávit, aby si dobře vydělal*a, nebo se, potažmo svou rodinu, uživil.
Rozdíl oproti klasickému podnikání je zásadní. Podnikající si může svou hodinovku nastavit, obvykle si ji nastaví dostatečně vysokou právě s ohledem na všechny aspekty a povinnosti popisované výše, ale platformoví*é pracující tuto možnost zcela ztrácí a podléhají nejistému algoritmu. Ztrácí ale také jistotu svého pracovního místa. Žádná výpovědní lhůta, žádné odstupné. Aplikace je prostě může vypnout, odpojit od přístupu do aplikace a pracujícím pro platformu mizí zdroj obživy během okamžiku, mnohdy bez vlastního přičinění a bez možnosti diskuze. Udržitelnost je ale také nejistá s ohledem na nasazení, které je potřeba k získání předpokládané odměny a tomu, jak dlouho je možné takové pracovní nasazení vydržet. Očekávané příjmy nepřicházejí, představy se rozplývají, a i platformová práce se tak může nakonec stát prekérní.
Kdo vám veze jídlo?
Ve větších městech je vidíme v ulicích každý den, avšak o tom, kdo vlastně takto pracuje, můžeme zatím jen usuzovat z kusých výzkumů, které jsou o České republice k dispozici. Jedním z nich je šetření Evropského odborového institutu z roku 2021, které upozorňuje na to, že většina takto pracujících u nás volí tento typ práce jako přivýdělek. Sociolog Ondřej Lánský hovoří o rozpadu společenského konsensu, kdy námezdní práce byla dostačující k důstojnému životu a naději na kvalitní, ne-li kvalitnější život dětí. To v éře neoliberálního kapitalismu, konzervativní pravicové vlády, vysoké inflace, nestabilní bytové situace a slabé pozice odborů přestává platit.
Vidíme to i v globálním měřítku, ve změně politických preferencí, ale i na rozevírajících se nůžkách mezi sociálními vrstvami. Na individuální úrovni je to pak tlak na to zařídit se sám, najít si další práci, kumulovat více neplnohodnotných pracovních smluv, i když většinou ani žádnou smlouvu nikdo nemá. Výsledkem je pak pocit permanentní uspěchanosti, nestíhání, ne však sezení na více židlích. Většina pracujících pro platformy totiž nesedí, nebo jedině v taxíku – ale zase tak dlouho, že to ani pro jejich zadek není dobré. Společným jmenovatelem profesí, které se zatím v České republice dají dle dostupných informací dělat skrze platformy, je požadavek nízké, mnohdy i žádné kvalifikace. To je sice činí nízkoprahovými, ale pracující zase nahraditelnými.
A konkurence je velká. Prakticky nelze soutěžit s clickworkery ze zemí globálního jihu, kde jsou náklady na život výrazně nižší, poptávka po práci výrazně vyšší a celkové ohodnocení malého gigu v kontextu českých cen tak zákonitě neuspokojivé. I přes to všechno je práce pro platformy pro část české populace jedinou možností, jak být součástí trhu práce. Dle dostupných dat jsou to převážně muži, kdo u nás v současné době pracuje pro platformy. Působí v těch profesích, kterým dáváme přízvisko maskulinní – alternativní taxislužby a kurýrství. Vidíme ale změny i v sektorech péče, hlídání dětí a úklidu, tedy oblastech feminizovaných. Například platforma Hlídačky.cz působí výhradně jako zprostředkovatel, nikomu nenabízí žádné jistoty, a to ani koncovému zákaznictvu. Ověření občanského průkazu hlídačky má být adekvátní kvalifikací pro někoho, komu zákaznictvo svěří své děti. Kdo jsou ale ty hlídačky a uklízečky? Právě ty, které nemají moc jiných alternativ, mají totiž malé děti. Práce pro platformu je pro ně mnohdy jedinou možností, jak se vrátit do práce.
Genderové nerovnosti
Vzhledem k poměrně konzervativnímu nastavení genderových rolí v české společnosti a kultu intenzivního mateřství jsou to ženy, primární pečovatelky, na něž dopadá nedostupnost míst ve školkách, absence veřejných dětských skupin pro děti do dvou let, nepřívětivá otevírací doba těchto institucí a nikdy nekončící obava z dětské rýmy. Z výzkumu Evropského institutu pro genderovou rovnost vyplývá, že ženy čelí nerovným podmínkám i v oblasti platformové ekonomiky. Nerovnosti mezi muži a ženami známé z klasického trhu práce jsou v této oblasti ještě znásobeny. Nejde jen o zmíněnou horizontální segregaci, ženy častěji čelí genderově podmíněnému a sexualizovanému násilí, dostávají nižší odměnu, méně často ale také dosahují na flexibilní možnosti uspořádání pracovní doby, totiž takové, aby šla dobře skloubit s jejich druhou směnou. Ženy s migračním statusem se pak musejí vypořádávat s diskriminací vícenásobnou, nejen z důvodu genderové identity, ale také například kvůli přízvuku.
Kýžená představa o ideální formě práce se tak i pro ně rozplývá. Nějakou dobu však trvá, než se jim to podaří zjistit, a tak chvíli udržují kola kapitalismu platforem v chodu, než jsou vyměněny. Vzhledem k fragmentaci jednotlivých úkonů – gigů je jejich práce poměrně izolovaná, možnosti vyjednávání o flexibilitě omezené, příjem nízký a nejistý. Pro skupinu takto pracujících je ale prakticky nemožná organizace zdola, své kolegy ani kolegyně fyzicky nepotkávají, mentální kapacity chápat svou vlastní situaci v širším kontextu po nekonečných směnách často postrádají. Prekariát platforem tak zůstává osamocen, exploatován kapitalismem platforem, možná naivně vyčkávající na potenciální lepší zítřky pod ochranou evropské legislativy.
Co přinese evropská směrnice?
Hlavní změnou pro české pracující pro platformy je zavedení presumpce zaměstnání, podle níž se u pracujících bude předpokládat pracovněprávní vztah. Velkým krokem vpřed v ochraně práv pracujících bude obrácení důkazního břemene: bude na platformách, aby poskytly důkazy potvrzující, že jejich pracující jsou skutečně správně klasifikováni jako sebezaměstnaní a nevykazují znaky závislé činnosti. Tedy v principu by měli být zaměstnanci*kyně, pokud je platforma najme jinak, bude muset dokazovat proč. Oproti původnímu znění z let 2021–2023 však směrnice upustila od vyjmenování seznamu kritérií závislé práce a nechává místo toho prostor každému členskému státu, aby definoval vlastní klasifikační kritéria. To může mít za následek těžší vymahatelnost tohoto principu, vše však bude záviset na konkrétním znění úprav, které ještě neexistují: nikdo zatím neví, jakou podobu bude mít transpozice v českém kontextu, jak velké změny skutečně přinese a jak efektivní bude tedy ochrana sociálních práv českých platformových pracujících.
Související článek:
Druhou důležitou změnou je regulace algoritmického managementu. Aplikace, které úkolují platformové pracující, neustále vyhodnocují data, která jim pracující svou činností poskytují. Způsob, kterým jsou tato data vyhodnocována a dopad na pracující a jejich ohodnocení je však v dnešním nastavení pracujícím skrytý. To by se mělo změnit. Směrnice totiž požaduje, aby platformy zajistily pracujícím přístup k informacím a možnost odvolat se a obrátit se na vedení: to lidské, ne algoritmické.
To vypadá na lepší zítřky pro pracanty a pracantky digitálních platforem. Ovšem, jak se to má s transpozicemi evropských směrnic do českého práva? Jednoduše. Respektive stát, jednotlivá ministerstva, se to snaží mít co nejjednodušší. Ambice směrnice nejsou malé, což znamená o to více práce, a o to více mezirezortní spolupráce. A může to dokonce znamenat i mít nějakou vizi a stanovisko – třeba neokleštit tuto směrnici tak jako mnohé předchozí (vzpomeňme například tu o slaďování rodinného a pracovního života), a pokusit se zanechat alespoň meritum věci. Nalezení odpovědi na otázky, jak radikálně změnit zákoník práce a donutit platformy zaměstnávat, nebude jednoduché. Vzhledem k tomu, že čeští platformoví pracující jsou v pozici horké brambory, za kterou nechce nikdo zodpovídat, by bylo předčasné oslavovat významné zlepšení jejich pracovních podmínek a sociálních práv tak, jak k tomu vybízí směrnice. Kdo má ale jistě stanovisko jasné, jsou platformy. Kola kapitalismu se musí točit dál, a tak si podnikatelský model založený na levné pracovní síle v českém regulatorním vákuu jen tak vzít nenechají. V příštích dvou letech, kdy se bude směrnice transponovat, se můžeme spolehnout alespoň na něco, totiž na notnou mediální masáž platforem, vždyť přece „best job ever“, nebo ne?
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás