Bratislavské trio shallov patřilo několik posledních let k nejvýraznějším rockovým kapelám na Slovensku a běžně koncertovalo i v zahraničí. Po předloňské desce Coexist, Refrain se ale odebralo ke spánku a frontman Viktor Ori se rozhodl, že hudbu, na které pracuje, už vydá pod svým vlastním jménem. Intenzita původního projektu zůstala, angličtinu ale vyměnil za rodnou slovenštinu, čímž nabrala na důležitosti výpověď. Ori na desce mluví o nejistotách i nadějích, jeho úderné slogany stejnou měrou vypráví o něm stejně jako o současném Slovensku, kde už na ulici pochodují náckové, v klubech jsou policejní razie a zároveň v něm možná nikdy nebylo lépe. „Svět se nám zmenšuje a tak nám nezbývá nic jiného než o sebe pečovat a vychovávat novou generaci, která by si také mohla pokazit život,” říká.
Bouchnou atomovky, přiletí asteroidy, ale i po nich možná pár lidí přežije, najdou nějaké knihy a vinyly a dějiny budou pokračovat. Naděje nakonec spočívá v tom – a je to možná jen další klišé – že si musíme užívat všední věci, být strůjcem vlastního štěstí a být součástí nějaké komunity, starat sa o sebe navzájem, pomáhat si, vychovávat další generaci a nebát se to pokazit.
Název tvého alba LEPSIE NEBOLO NIKDY DOBRE NEBUDE obsahuje dvě tvrzení zaklesnutá v sobě a vyjadřuje rozporuplnost a nejistotu aktuálního stavu, kdy nevíš, jestli to, co se děje, chápeš správně nebo si to jen špatně vysvětluješ. Interpretuji si název desky správně?
Často si kladu otázku, jestli opravdu žijeme v tak špatné době, anebo je ta doba ve skutečnosti dobrá. Pokud jde o konzum nebo osobní svobody, vlastně se mám já i lidi v mém okolí celkem dobře. Třeba když to srovnáváme s tím, jak žila dosud většina lidí, tak se opravdu máme lépe. Jen se podle mě pořád bojíme toho, co by mohlo přijít v budoucnosti. Nemáme víru ani představu, kam by to mělo směřovat. No a můj osobní problém je to, že konstantně čekám, až se to podělá a budu moct říct: Já jsem to říkal. (smích)
Když jsem desku poslouchal a hlavně pozorně vnímal texty, říkal jsem si, že možná má ta druhá část věty už navrch a dobře nebude. Ale třeba je to jen moje zkratka související s tím, co se teď děje na Slovensku.
Jasně, že vážně možná žijeme v civilizačně nejlepší době, v jaké jsme mohli žít. Na druhou stranu ale platí, že nikdy dobře nebude, protože to tak ani být nemá. Každá generace si musí zažít svůj velký boj a lepší svět si zasloužit. Moc se mi nelíbí, když lidi říkají, že nechtějí do tohoto světa rodit děti a že se stydí za Slovensko a že je to země dezolátů. Přitom ještě před 100 lety se u nás svítilo petrolejovými lampami. Co jsme vůbec čekali? Proč zrovna právě naše generace by se měla mít nejlíp? Když nám na začátku devadesátých let slibovali nekonečnou budoucnost plnou blahobytu, bylo od nás hodně hloupé tomu uvěřit.
Protože se nakonec ukázalo, že nestačí jen konzumovat, ale je potřeba si lepší budoucnost vybojovat. Poslouchal jsem nedávno rozhovor s rapperem Temným Rudem, který říká, že sice chodí na demonstrace proti Ficovi, ale zároveň ho už nebaví být tím hodným, klidným a racionálním, a tak si na koncertech klidně zakřičí, že „Šimkovičová je piča“. Ty v jednom tracku mluvíš o tom, že nám už zbyla jen „laciná gesta“. Co se tedy dá proti vládní garnituře dělat?
Společnost je už dost polarizovaná a podle mě úplně není místo na další polarizaci uprostřed tábora Ficových odpůrců. Musíme držet pohromadě a není úplně správný čas na to se hádat, jestli používat výraz „těhotná žena“ nebo „těhotná osoba“, respektive řešení takových nuancí v široké debatě nemůže dopadnout konstruktivně. Na jedné straně tu jsou snahy o morální absolutismus a boj o pravdu, na druhé víme, že na pravdě často nezáleží.
Když se ale ptáš, co můžeme dělat, tak upřímně nevím. Část mne je pesimista, který věří, že lépe bude jen potom, co bude opravdu nejhůř. Na druhou stranu je i to nějaký iluzorní příběh, že nás někde čeká ideální konec dějin, ale jak jsme už viděli, po něm zase přijde krize a tak dokola. Takže nevidím moc naději, že by současná situace mohla skončit jinak než nějakým typem fašistického chaosu. Ne, že by se to v historii už několikrát nestalo na to, abychom z toho mohli být překvapení.
Takže nám zbývá jen čekat na to, než se svět zhroutí, jak zpíváš v jednom tracku?
Dovolím si upozornit, že v textech je i nějaká míra ironie. A je tam prostor pro interpretaci. Poslední dobou mi dochází, že můj svět se zužuje, zjišťuju, že jsem šťastný, když můžu strávit čas s kámoši, naučit něco děti nebo se něco naučit od nich, prostě vygenerovat nějaký smysluplný vztah s lidmi. Je to do určité míry také performance politiky, byť v malém měřítku. Přijde mi, že takhle už možná trénujeme na horší časy. Až přijde apokalypsa a lidi, co ji přežijí, si řeknou: A co teď dál?
Deska je pro tebe ve znamení přerodu. Od kapely k sólovému projektu, od angličtiny do slovenštiny. Jak těžké bylo po letech psaní textů v angličtině začít se vyjadřovat v rodné slovenštině?
Přišlo to během covidu. Předtím jsme se shallov řešili, že pojedeme na turné do Brazílie, chtěli jsme mít kapelu, která jezdí po světě a ze dne na den se zavřely hranice a všechny velké plány umřely. Začali jsme si víc vážit toho, co máme tady doma a byli jsme najednou rádi za to, že můžeme vidět kámoše z Bratislavy. A v nějakém bodě mi došlo, že i když se s někým bavím anglicky, vlastně už jen překládám myšlenky ze slovenštiny do angličtiny. Ony ty texty jsou stejně jen posbírané věty z jiných textů nebo rozhovorů. Zároveň je v té angličtine jistá limitace, protože píšeš jen to, na co ti stačí slovní zásoba.
Postupně mi přestalo dávat smysl psát anglické texty. Inspiroval mě v tom i můj kamarád Edúv syn, který mi ukázal, jak se dá smysluplně, moderně a osobitě psát i slovensky. Ve stejné době vznikli i Berlin Manson, s Adamem se taky známe roky a bavili jsme sa často o textech. Přijde mi, že teď už nepíšu básně, do kterých metaforicky vkládám myšlenky, ale spíš zachycuju každodennost.
Souběžně s tím se nám začala rozpadat kapela. Zakládající člen, bubeník Erik, přišel s tím, že už ho hraní s shallov nenaplňuje, na jeho místo přišel Tonda Kopáček, ale ten je současně ve čtyřech kapelách. Takže jsem si postupně začal nabírat víc a víc práce a dělal si věci vlastním tempem, až mi došlo, že bude přirozenější podepisovat to mým jménem. Původně jsem chtěl vymyslet nějaký nový název, ale vymýšlet jméno kapely po třicítce je fakt těžké. (smích) Dva roky jsem nad tím přemýšlel a nic lepšího než vlastní jméno jsem nevymyslel.
Z shallov ale určitě v tvé tvorbě zůstala intenzita. Jak vnímáš tu kontinuitu mezi kapelou a sólovým projektem?
Když jsme dělali hudbu v kapele, tak vznikla spousta spontánních nápadů z náhod, které se prostě ve studiu dějí. Teď je to určitě všechno hudebně mnohem jednodušší.
Shallov se na bratislavské scéně pohybovali už roku 2013. Pozoroval jsi za tu dobu na místní scéně nějakou změnu?
Měl jsem kapely i předtím, takže jsem už viděl, jak se na ní vyměnilo několik generací. Nejdřív jsem hrával s hardcore punkovými kapelami a 80 procent publika byli muži v černých bundách s nášivkami. Po koncertě za námi přišli a řekli, že to bylo fajn, ale že by to mělo být rychlejší. Pak jsme hráli hodně s našimi vrstevníky jako 52 Hertz Whale a to už byl poměr muži-ženy 60 na 40 a lidi byli už oblečení normálně jako na ulici, jezdili na Pohodu, poslouchali showcasecore kapely a byli víc otevření. A pak přišel rok 2019, kdy jsem na našem koncertě v Garážích najednou viděl děcka 15, 16 v tričkách Slipknot a podobně a nevěřil vlastním očím. A zůstalo to tak i po covidu. Jsme samozřejmě rádi, protože mladí lidé už z biologické podstaty berou umění velmi vážně, což určitě sedí k naší hudbě.
Co tě přesvědčilo zůstat zatím na Slovensku?
Asi setrvačnost. Mám v Bratislavě kontakty, všechno dokážu vyřešit velmi jednoduše a pořád je tam spousta skvělých lidí. Scéna tam není tak přesycená a je pořád co dělat, objevovat a tvořit.
Rozumím ale tomu, když se lidi stěhují pryč třeba kvůli lepším školám. V tom už je ten rozdíl dost jasný. A platí to i o práci. Já jsem vystudovaný učitel a v Praze bych vydělával téměř dvakrát tolik. Rozdíl je i v kulturním vyžití, což je pro spoustu lidí důležité. Když mi bylo 18 a přemýšlel jsem jako kluk v Komárně, na jakou jít školu, nechtěl jsem do Nitry nebo Banské Bystrice, protože jsem se těšil na večírky a kulturu. S večírky je to v porovnání s Prahou teď v Bratislavě horší, ve Starém městě platí nařízení, že všechny kluby musí zavřít do čtvrté hodiny ranní. Na druhou stranu se můžou víc konat afterparties. A novinkou jsou policejní razie, kterých jsme teď svědky.
O co policii jde? Hledají drogy?
Argumentačně je to dost podivné. Komunikují to tak, že policie je doprovodem finanční správy, která tam jde kontrolovat bločky. Ale když do klubu napochoduje 100 policajtů, tak to samozřejmě skončí tím, že šikanují lidi a hledají drogy. Zatím se to v posledních měsících stalo ve čtyřech podnicích. Nejspíš je za tím nový policejní ředitel, kterého instaloval Fico. Na druhou stranu se dočteš, že premiér omilostnil neonacistického Youtubera, na kterého jsou tři mezinárodní zatykače, ale ministr obrany k němu chodí do podcastu.
Změnila se nějak i atmosféra ve městě?
Přemýšlel jsem nedávno nad tím, jak se oblékám a jestli tím na sebe nepoutám zbytečnou pozornost. Žiju v Bratislavě 13 let, nosil jsem punčochy, sukně, růžové dredy, měl jsem různá vizuální období, ale vždy jsem se cítil bezpečně. Už mi není 20, takže nosím jiné věci, ale říkal jsem si, jestli bych se vůbec dneska odvážil takhle obléct. Nebo mít třeba na zádech duhovou vlajku nebo odznak. Představuji si, že v tom ve svém hoodu potkám pochod nácků, o kterých se teď píše v médiích. Je to ješte safe? Necítím se v Bratislavě bezpečně jen ze setrvačnosti? Myslím, že mnozí se bezpečně necítí, rozumím tomu. Zároveň je ale Bratislava pořád statisticky a objektivně dostatečně nudné a bezpečné město.
Byly nějaké konkrétní incidenty?
Když vyhořel Pink Whale, tak bylo podezření, že ho zapálili náckové, ale nakonec se ukázalo, že to byl jen nějaký zloděj, který tam přišel krást železo. Ale duhovou vlajku z lodi někdo krade dál. A pak ta rvačka ve Skalici, kde zmlátili členy Berlin Manson. Klub následně musel zavřít, protože místní proti němu sepsali petici, že zabírá prostory, kde by mohla být ZUŠka. Jsou to malé věci, ale často právě ty můžou přesvědčit lidi, aby se přiklonili v tom rozhodování odejít – zůstat na straně odchodu.
Poslední roky se na Slovensku vykrystalizovalo několik výrazných projektů se svébytným punkovým a angažovaným přístupem k rapu nebo elektronice. Někdy bývají řazeni pod hlavičku kvlt_crew, což je ale dost volně definovaný movement. Cítí se být jeho součástí?
Je to všechno propojené. Když jsem přišel do Bratislavy, tak první kamarády, které jsem měl, byli Edúv syn a Patrik Nagy (Berlin Manson) a znám se dlouho i s Denisem (Fvck_Kvlt, pozn. autora). Jedna z mých dobrých kamarádek je Maťa Kotláriková, která dělá manažerku Denisovi a předtím Katce Málikové. Slovensko je malé. My, co máme podobné myšlenkové pochody, se známe a shodou okolností je teď o tyto myšlenkové pochody zájem. Ten pojem kvlt_crew je ale veľmi volný, myslím, že nikdo ve skutočnosti neví, kdo je součástí a kdo ne a to je na tom zábavné. Já ale rozhodně součástí nejsem, ale ani Avril Lavigne nikdy neřekla, že je punk. (smích)
Je v epicentru toho všeho rap? Přijde mi, že díky němu teď lidi víc vnímají texty. Nějak to cítím i v tvém přerodu z shallov do Viktora Oriho.
Chtěl jsem, aby textům bylo rozumět a nebyly utopené v reverbu. To bylo zadání. Úplně nevím, jestli tomu říkat rap, ale při nahrávání mi došlo, že ten vokální projev je jiný, než když zpíváš a kopíruješ hlasem melodii. Rap víc pracuje s rytmem. Vlastně jsem pak všem svým známým rapperům začal říkat, že jsem konečně pochopil, že rap je taky hudba. (smích)
V jednom textu mluvíš o tom, že jsi mileniál, který ztratil ideály, na zbytku desky často zmiňuješ, že teď už jde jenom o holé přežití, jako kdyby tvé generaci nezbylo nic jiného než sestoupit z roviny ideálů na rovinu těla. Možná je to něco symptomatického pro celou Evropu, která se pomalu propadá do temnoty…
Ztráta ideálů existuje i na úrovni velké politiky, třeba té levicové, kde se klasické myšlenky o pokroku redukují na otázky identity, což je samo o sobě už prohra. Liberální individualismus nám spolknul levicové myšlenky a tvrdí nám, že mu jde o to stejné jako nám, aby každý mohl být sám sebou a říkal si, co chce. Je to vidět i v přemýšlení o duševních chorobách, kde je všechno redukováno na prožívání jednotlivce, který se prostě jen málo snaží, aby byl strůjcem svého štěstí. Anebo za všechno můžou rodiče, kteří to posrali a ty za to nemůžeš. Ale i rodiče byli někdy mladí a žili v nějakém světě.
A co slogan z další písně Když chceš změnit svět, musíš začít sám od sebe. Není to neoliberální heslo?
Možná je to už moc patetické, abych to myslel vážně. (smích) Přijde mi, že žijeme ve světě, který nás krmí různými klišé, jež se cyklicky vrací. Někdy ti po čase dojde, že je to jen klišé a tak přeskočíš na jiné klišé a tak pořád dokola. Platí to i o hudbě na desce, občas se přichytím při tom, že použiju něco ironicky, ale když to pak slyším, tak se mi to líbí a nechám to tam. S texty to je taky tak.
V jednom textu říkáš „Nevěřím na revoluci, na reformy nemám čas.“ Není to už nihilismus?
Tady jsem zaseknutý v jakési sebestředné pozici. Jako mladí chceme všichni revoluci, ale postupem času se musíme smířit s tím, že nepřijde a nahradí ji maximálně víra v postupné reformy. Ale zase být sociální demokrat fakt dnes není moc sexy. Každá generace si myslí, že je vrcholem evoluce a že to, co je teď, už je to definitívne skutečné, ale ve skutečnosti to nikdy to pravé není, jen jsme se stali obětí iluze.
Takže jediná naděje, kterou máme, je v tom, že dějiny nikdy neskončí?
Představit si úplný konec už vyžaduje nějaký další typ imaginace. Bouchnou atomovky, přiletí asteroidy, ale i po nich možná pár lidí přežije, najdou nějaké knihy a vinyly a dějiny budou pokračovat. Naděje nakonec spočívá v tom – a je to možná jen další klišé – že si musíme užívat všední věci, být strůjcem vlastního štěstí a být součástí nějaké komunity, starat sa o sebe navzájem, pomáhat si, vychovávat další generaci a nebát se to pokazit. Mnozí to pravděpodobně pokazí. No a pak už jen vydávat a sbírat knihy a vinyly, aby bylo co dělat, až to přijde a aby ty myšlenky žily dál.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás