Celosvětově úspěšná videohra Kingdom Come 2 vyvolala větší vlnu zájmu o český středověk. Hlavním tématem se sice ještě před vydáním hry stala otázka, jestli není až moc woke, protože v ní může dojít ke gay romanci dvou hlavních protagonistů, potkáte tam černošskou postavu v roli cestovatele, a objevují se tam různé národnostní menšiny, ale po jejím vydání se už spíš hovořilo o pěkném herním prostředí, zábavné hratelnosti a skrytých popkulturních referencích. Na hře je ale důležitá ještě jiná věc. Zatímco v popkultuře je období středověku často vykreslováno jako období chudoby, dřiny a smrti, Kingdom Come se podařilo z tohoto obrazu středověku vymanit. Nový díl podcastu Dějiny bez konce jsme ale zasvětili především období husitství vzhledem k nedávnému úmrtí předního českého historika, medievisty a husitologa Františka Šmahela. Zhodnotili jsme jeho odkaz a dílo. Především jeho nejzásadnější počin – Husitskou revoluci. Podívali jsme se také na to, jak husitství vykreslovala česká historiografie od 19. století do konce komunismu a následně v devadesátých letech. Součástí dílu je také rozhovor s medievistou Martinem Šormem, s nímž jsme probrali jak historiografii husitství, tak i současný obraz husitství v popkultuře a společnosti. Nezkrácenou verzi rozhovoru si můžete poslechnout na Substacku.
Ukázka rozhovoru s Martinem Šormem
Jedním z důvodů, proč jsme se rozhodli udělat rozhovor o husitství, je také nedávné úmrtí světoznámého historika středověku a husitologa Františka Šmahela. Jaký odkaz po sobě podle tebe František Šmahel zanechal?
František Šmahel je velká osobnost historického myšlení 20. století na světové úrovni. On měl od začátku ambice být světovým historikem a nepochybně se mu to povedlo. Nevím, jestli jeho odkaz má u nás nějaké srovnání. On se chtěl primárně zabývat humanismem a renesancí, což ale na začátku své kariéry nemohl. Když se dostal v šedesátých letech na Historický ústav ČSAV, dostal zadání věnovat se husitství. Jeho výzkum pak rozkvetl zejména v osmdesátých letech, což známe zejména z publikací, které vycházely po pádu komunismu – jako například Husitské Čechy nebo Husitská revoluce. Jeho přístup k tomuto tématu je podle mě unikátní v tom, jak všechny vrstvy spojené s tímto tématem, tedy interpretace konfesní, národnostní, sociální, etické, ideové a další, rozkládá a představuje v jedinečné, komplexní a erudované formě. Zároveň zodpovědně přistupuje vůči všem předchozím interpretačním vrstvám, které jsou na toto téma navázané.
Čím se ještě odlišoval od ostatních historiků v devadesátých a nultých letech, je to, že nepodlehl zjednodušujícímu vysmívání se veškeré marxistické historiografii a popírání všeho, k čemu dospělo bádání od třicátých do osmdesátých let minulého století.
Dá se říct, že Šmahelův odkaz je i v tom, jakým způsobem ovlivnil obraz husitství v zahraničí?
Ano, Šmahel je jedním z mála českých historiků, kteří jednoznačně ovlivnili zahraniční diskurz. Na jeho dílu je pozoruhodné to, že se nesnaží hledat jednoduchá řešení a nesnaží se vytvořit nějaké zjednodušující vyprávění. Jeho knihy nejsou nějaká vyprávění o událostních dějinách. Jádro jeho knih nepředstavuje výčet křížových výprav, válek nebo nějakých popisných faktických věcí, ale jsou to spíš strukturní řezy. Vybral si nějakou sociální skupinu nebo region a na nich ukazoval, co se dá a nedá říct o jejich situaci, motivacích a zájmech, které byly zároveň tak rozvětvené, že se většinou nedaly zjednodušit ani do určité uzavřené entity typu třídy nebo stavu. Jeho hlavní odkaz je podle mě právě v tomto. Tím, jak rozložil to celé téma na jednotlivé části jako jsou mentality, sociální zájmy, církevní struktury, univerzitní vzdělanost, co řešili lidi ve městech, co řešili lidi na venkově, co řešila šlechta a co řešili členové lucemburské rodiny, tak to představil jako složitý systém dějů, které mohly ve výsledku dopadnout klidně úplně jinak, než jak nakonec dopadly. Tím pádem se zpětně nedá hodnotit, jestli něco bylo nebo nebylo úspěšné, protože to záleží na tom, na kterou tu zájmovou skupinu se díváme. Jeho dějiny si uchovávají smysl pro naději.
Čím se ještě odlišoval od ostatních historiků v devadesátých a nultých letech je to, že nepodlehl zjednodušujícímu vysmívání se veškeré marxistické historiografii a popírání všeho, k čemu dospělo bádání od třicátých do osmdesátých let minulého století. On se nezřekl pojmů, kterých se vědecká obec v devadesátých letech štítila, jako byl třeba pojem revoluce, ale bral je jako analytický a srovnávací nástroj, se kterým je užitečné pracovat.
Teď jsi narazil na téma, které jsem s tebou chtěl víc probrat. Jak se česká historiografie v průběhu let dívala na husitství? Pokud bychom se třeba podívali na Františka Palackého a národněobrozenecké dějepisectví, tak jak operovali s husitstvím?
Barokní historiografie, která řešila dějiny katolického světa, se snažila debatu o husitství spíše potlačit a mluvilo se třeba o Karlu IV. Jiná situace byla v evangelickém prostředí. V osvícenství dochází k tomu, že se začínají doceňovat postavy jako Jan Hus a především Jan Žižka jakožto významné postavy v dějinách vlasti. Především Žižka byl vnímaný jako velký válečník, což je něco, co v českém historickém povědomí rezonuje dodnes. Palacký ale přichází s tím, že vytvořil narativ, v němž je husitství vrcholem národních dějin, protože se v něm vyjevují ideály, které jsou spojené obecně s tím, co tehdy obrozenci vnímali jako podstatu češství a slovanství, tedy nějaké demokratické ideály. Je to romantizující způsob nahlížení na dějiny, v nichž se střetávají různé kulturní formace. Každá kultura podle tohoto nahlížení má svou povahu a ta slovanská byla spojována s tou demokratickou. Palacký si vybral jako svého hlavního hrdinu Jiřího z Poděbrad. Pro něj to byl politik, který z evangelických pozic vytvářel prostor, kde se snažil o mírové soužití evangelíků a katolíků v zásadách obecnější evropské humanity. A k tomuto bodu on stáčí celé dějiny. Vytváří tezi o Husových předchůdcích, kteří za Karla a Václava IV. působili v Praze a připravují půdu pro Jana Husa. Následovalo husitské hnutí, bitva u Lipan jako katastrofa a pak přichází náprava za Jiřího z Poděbrad, což vrcholí v Kutné Hoře v roce 1485, kdy dochází k smíru a legální koexistenci obou konfesí. Tohle celé je podklad pro ten národní příběh rámovaný nacionálním liberalismem, který byl důležitý pro staročechy a mladočechy.
Takže oni vytáhnou z příběhu tu národní linku a dají ji na piedestal vyprávění o husitství?
Ano, jsou tady ti kladní hrdinové, to znamená ten demokratický český živel, předznamenávající svým působením v Táboře ideály francouzské revoluce, a pak je tam i jejich zrcadlo, a to je ten autoritářský německý živel. Příběh husitství je v té době postavený na tomhle antagonismu, kdy tu máme hodné demokratické české husity a proti nim stojí reakcionářští Němci zosobnění Zikmundem Lucemburským. Nemá to samozřejmě vůbec nic společného s realitou 15. století.
A jak tedy tu nacionalistickou linku v husitství vnímá současná historiografie? Protože určité národnostní spory tam existovaly…
Můžeme se vrátit k Františku Šmahelovi, který o tomhle psal v knize Idea národa v husitských Čechách, kde se snažil ukázat, že pojmy jako národ nebo národnostní vnímání ve středověku existovaly, ale mají jiné konotace a jiný obsah, než jaký mají třeba dnes. Je to něco, co je nesouměřitelné s moderním nacionalismem. V českých zemích 14. a 15. století jsou kategorie jako národ, jazyk, pokrevní příbuznost nebo stavovská příslušnost přímo navázané na konfesní příslušnost. Například ono vyjádření sounáležitosti s českým národem na začátku 15. století, jak bylo prosazované třeba na pražské univerzitě, bylo přímo spojené s podílem na církevním reformním programu. A naopak češství bylo v zahraničí vnímáno jako kacířství. To znamená, že univerzitní mistři se vnímali jako Češi proto, že se hlásili k Viklefovým myšlenkám. Tohle pak komplikovalo šíření reformního myšlení třeba v německy mluvících městech v zemích Koruny české. Každopádně pro lidi v 15. století byla vždy důležitější konfesní, regionální nebo stavovská příslušnost než národ, ke kterému se začali hlásit zejména v důsledku jiných zájmových střetů.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás